aneb 24/10/1964 – 24/10/2014
Zlaté jubileum, Den nezávislosti, 50. výročí, Kaunda, … -
kolem těchto pojmů se točil celý týden. A v pátek všechno vypuklo.
Ve čtvrtek večer jsme měly v CoH děkovnou modlitbu za
nezávislost, kterou mohla Zambie před 50 lety získat a za všechny lidi, kteří
se na této veliké změně podíleli. Potom byly holkám předány šaty či sukně,
které jim byly při této příležitosti ušity – všechny ze stejné látky
(červeno-zeleno-oranžovo- černá s orlem s nápisem One Zambia One Nation (Jedna Zambie
jeden národ)), ale každá si mohla vybrat, jaký chce střih. A v těchto
šatech vyrazily další den oslavit zlaté jubileum zambijské nezávislosti.
Naším pátečním cílem byl stadion Národních hrdinů
v Lusace, kde měla proběhnout slavnostní přehlídka za přítomnosti
důležitých představitelů státu, ale také 40 000 Zambijců, kteří měli vstup
na stadion zdarma.
Abych vypadala v tento den jak se patří zambijsky
„zamotala“ jsem se do své chitange,
se zambijskými vzory, kterou jsem dostala jako dárek na uvítanou od našich
holek. Nenosí se na holé tělo. Spíš se používá jako „zástěra“. Tudíž pod ní
jsem měla legíny (abych nepohoršovala s odhalenými koleny) a krátkou
sukni. No zkrátka na momentální počasí ideální oděv:-). A jak jsem brzy
zjistila, pro chůzi jakbysmet. Jelikož každá chitange, když je kvalitní, je ze
silné bavlny, proto pokud není několikrát vypraná a onošená, dost těžko se
v ní chodí. Zkrátka když jsem vyrazila ze dveří, cupitala jsem jak
gejša:-).
Ráno jsme se sešly v 7:30, abychom včas vyrazily a
zabraly dobrá místa. To jsme ještě netušily, že slovo včas se změní na „moc
brzy“. Malé holky jely na korbě Nissanu se Sr. Florence a my ostatní jsme se
naskládaly do našeho autobusu. Cesta byla opravdu super! Holky celou dobu
zpívaly z plna hrdla písničky na oslavu zambijské nezávislosti. Když píšu
z plna hrdla, myslím to tak, že v autobuse jejich silné hlasy parádně
rezonovaly, takže když jsem vylezla z autobusu, pískalo mi z toho „hluku“
v uších. Ale bylo to opravdu prima – díky otevřeným okénkům se zpěv linul
ven a všichni se na ulicích otáčeli a nadšeně na nás mávali. Teď jsem tu
v Zambii zvyklá na zvýšenou pozornost okolí, kdykoliv se člověk někde
ocitne, tak se až divím, že jsem si to tak užívala i teď:-).
Stadion Národních hrdinů stojí na okraji Lusaky. Když jsem
ho zahlédla, připadalo mi, jako by sem spadl z Marsu. Mezi chudinskými
domky Lusaky, prašnými a kamenitými cestami, dřevěnými konstrukcemi stánků
afrických tržišť, se vyjímá obrovský moderní stadion (řekla bych „evropského stylu“)
s kapacitou 50 000 lidí. Sr. Florence pro holky připravila skupiny,
aby se nám v tom davu nepoztrácely, ale jakmile jsme se vypakovaly z autobusu,
pomalu ale jistě si vytvořily skupinky vlastní a já jen doufala, že na konci se
nám opět všechny sejdou.
Zabraly jsme místa v hledišti a čekaly. Čekaly. Čekaly.
Na slavnostní úvod, který nakonec začal v 12:30 (my dorazily asi kolem
9:00). Celé dopoledne jsme si tedy zkracovaly, jak se dalo – focením; jídlem
(mami nás vybavily každou svačinou – na dně sáčku ležely dva kousky kuřete a
kukuřičné krekry:-) – takže svačina byla pryč rychle); čtením Nového Zákona,
který jsme každý dostal u vstupu (aneb procvičovat čtení se dá opravdu
kdekoliv) a také intervalovým příjezdem významných hostů, kdy pokaždé tribuny
začaly jásat, křičet a hvízdat, i když nikdo pořádně netušil, kdo zrovna
přijíždí.
Zambie za 50 let své samostatnosti vystřídala 5 prezidentů.
Nejdéle u moci byl první prezident Dr. Kenneth Kaunda, který také na
slavnostní přehlídku dorazil. Je mu už 90 let, ale v oranžové košili se
zambijskými vzory vypadal jako mladík:-).
Celý program začal národní hymnou. Na tu jsem se obzvlášť
těšila. Ale jelikož orchestr, který byl uprostřed placu obrovského stadionu,
vůbec nebyl ozvučen, lidé než pochopili, že se jedná o hymnu a uklidnili svůj
řev, bylo po hymně. Následovaly tance zambijských, ale i egyptských tanečníků;
pochod zambijských žen v pestrobarevných šatech, pochod jubilejních
miminek (maminky, které počaly v tomto roce):-) a další.
Vyvrcholením programu bylo vystoupení armády. Nejdříve
proběhlo něco jako naše spartakiáda, ale s několika obměnami. Muži a ženy
na sobě neměli trenýrky, ale dlouhé kalhoty s oranžovým pruhem látky kolem
pasu. A také hlavní náplní bylo předvést něco jako bojové umění. Nejdříve různé
bojové pozice a potom jednotlivé dvojice ukázaly různé chmaty, jak skolit
protivníka. Všechno to probíhalo synchronizovaně nebo jako domino efekt, takže
bylo na co koukat. Jen mě trochu zarazilo, že při každém pádu „protivníka“ na
zem, Zambijci křičeli, jak kdyby padl gól.
Na závěr vystoupili vojáci v uniformách. Když vkročili
na stadion, byla z nich cítit síla a důstojnost mužstva. Nejprve ze svých
řad a postavení vytvořili nápis „50. zlaté výročí“ (samozřejmě ne
v češtině:-)), a pak přišly na řadu železné tyče. Ty využili jako kanóny
tanků, které opět společnými silami vytvořili. A pak přišla na řadu střelba. Na
to, jak se tu stále opěvuje mírumilovnost země, mě opět udivilo, že jsem si při
každé ráně připadala jako na fotbalovém turnaji. I holky, které vedle mě seděly,
z toho byly celé pryč. Jiný kraj jiný mrav…
Uprostřed celého programu navíc vypadl proud, což, dle mého,
veškerým oslavám dodalo opravdu africký charakter:-).
Jakmile „dozněly“ (opět neslyšné) tóny národní hymny na
závěr, jak významní hosté, tak publikum se rychle dralo k odchodu:-).
Rozdílem pouze bylo, že pro hosty přijeli luxusní džípy (s ohledem na kvalitu
místních silnic se sem limuzíny moc nehodí) na stadion a ostatní se vydali po
svých.
Když jsme se i my vydali k odchodu, zastavovali nás
místní, aby se s námi mohli vyfotit – tím myslím nás muzungu (běloch). Když jsem nad tím přemýšlela, u nás ve Žďáře,
když se objeví černoch, tak je z toho taky každý vyjevený, akorát nikdo
nemá odvahu si říct o fotku s ním. Tady tomu nátura lidí nebrání:-).
 |
| Naše vyšňořené holky na stadioně... |
Když jsme se všichni unavení z celodenního sezení (zní
to jako oxymorón) a horka sešli u autobusu, zjistili jsme, že vlastně všichni
nejsme, protože nám chybí dvě holky. Takže následoval ještě 2 hodinové čekání,
než se objevili u autobusu i ony.
O tom, že jsme cestou zpátky ještě stáli v koloně, už
se zmiňuji jen tak letmo…
Každopádně nám tento významný den dal zabrat… Všichni jsme
do jednoho večer padli a těšili se na svou postel.
Nevím, jak to celé vyznívá, ale přestože nebylo vše ideální,
jak už to tu bývá, moc jsem si celý den užila. Další kousek puzzle do poznávání
Zambie jako země úplně odlišné kultury než je ta naše.
P.S.: V týdnu jsem letem světem projela články, které
jsem už napsala na blog a s hrůzou jsem zjistila, kolik chyb už jsem stačila
nadělat. Nejenom pravopisné, ale některé věty mi nedávají smysl:-). Tak se chci
ospravedlnit, že si často ráda při sobotním volném odpoledni sednu do stínu
naší insaky (je to takový typický
africký altán se slaměnou střechou) společně s mým notebookem a sepisuju
týdenní zážitky tam. A jelikož hned „za keřem“ máme 2 sousedské rodiny
s mnoha dětmi, hned jakmile se objevím venku, mám o společnost
postaráno:-). Se zaujetím sledují a komentují, co právě provádím, a zkoušejí
číst česká slovíčka. Když jim nějakou tu větu dokonce nahlas přečtu, řežou se u
toho smíchy, jaký prý legrační to máme jazyk – jestli si to nevymýšlím… Tak
nyní si snad už dokážete lépe představit, že když u toho všeho něco sepisuji,
často z toho vyjde i nějaký ten nesmysl. Bohužel jsem ještě nedospěla
k tomu, abych si dokázala po sobě přečíst, to co jsem zrovna sepsala.
 |
| Insaka |
Žádné komentáře:
Okomentovat