Poté, co City of Hope zesmutnělo, jelikož naše holky se
rozjely na prázdniny, jsme se podle plánu vydaly s ostatními
s dobrovolnicemi do Kasamy. Navštívit další projekt sester Salesiánek
v Zambii, kde už 3 měsíce pracuje další česká dobrovolnice Petra, a samozřejmě
objevit i další kouty této země.
Kasama je od Lusaky vzdálená 850 km. Z hlavního města
není problém se tam dostat. Jezdí tam mnoho autobusových společností, stačí si
jen vybrat čas a tu správnou. Cesta trvá kolem 13 hodin.
My jsme si s ohledem na šetření času vybraly autobus
společnosti Jarazu, který jede přes noc. Z Lusaky odjížděl v neděli
po 14°° a do Kasamy jsme dorazily asi ve 4°° ráno v pondělí. Před cestou nám
počasí vyloženě nepřálo. V neděli ráno při mši sv. se rozpršelo tak silně,
že se prašné cesty zaplavily vodou, protože půda pod návalem deště nestíhala
veškerou závlahu absorbovat, a z okolí City of Hope, ale i ve městě, se
stalo jedno velké jezero. Déšť bušil na plechovou střechu kostela tak silně, že
nebylo slyšet vlastního slova, natož pak slova pana faráře.
Do kostela pro nás přijela sestra naším autobusem, abychom
domů nemusely plavat. S Louisou nás čekala doma povodeň. Kvůli kořenům
stromu, který stál před naším domkem, máme na verandě zvednutou podlahu tak, že
veškerá voda stékala přímo do našeho obydlí. A co hůř – přímo do Lousina
pokoje. Ta si ještě navíc předešlý večer již připravila věci, které si chce
vzít s sebou do Kasamy na zem, proto není divu, že teď všechny plavaly ve
vodě. Mezitím co chudák nadávala na nespravedlností světa a na zambijské období
dešťů, snažila jsem se veškerou vodu vyhnat zpátky ven. Jakmile jsme náš
„domácí bazén“ odklidily, mohly jsme se konečně začít rychle připravovat na náš
týdenní odjezd.
Díky tomuto počasí jsem mohla slavnostně vytáhnout své
pohory, které do té doby relaxovaly ve skříni:-) – přeci jen sandály jsou do
horka praktičtější, co si budeme povídat… Ale na nádraží nás naštěstí odvezl
náš řidič Nathan, proto jsme byly ušetřeny složitého cpaní do místních minibusů
s našimi zavazadly.
Autobus měl samozřejmě hodinu zpoždění. Ale co jed
důležitější, opravdu přijel a my se do Kasamy dostaly.
Kasama patří mezi největší města Severní provincie, ale
velice mile mě překvapila svou malostí. Nenajdete tu jediný věžový dům. Kolem
dokola jsou domky s plechovou střechou, které se lesknou ve slunku jako
démanty. Lidé tu mluví samozřejmě taky anglicky, ale ne v nyanja, jako jsme zvyklé z Lusaky,
nýbrž v bemba. Což znamená, že
místní pozdravíte: „Muli shani?, “ a
oni Vám velice nadšené odpoví: „Bwino
shani“. Dokonce tak rádi, že hned automaticky v bemba pokračují v konverzaci dál, protože si myslí, že tento
jazyk ovládáte.
S cedulí Laura Center v Kasamě... |
Sestry nás tu velice mile přivítaly. Komunita je tu velice pestrá – tím myslím mezinárodní, zastoupena je tady: Indie, Kongo, Irsko a Keňa. Sestry tu mají Laura Girls Secondary School a internát pro holky, které tuto školu navštěvují.
Pondělí jsme náš výlet zahájily návštěvou vodopádů Chishimba, které leží 30 km od Kasamy.
Ale protože povídání o tomto mírně ukvapeném výletě by vydalo na další článek,
přidávám jenom fotku a doporučení, že pokud vyrazíte do Zambie a budete mít
příležitost se dostat na její sever, určitě je nevynechejte. V tomto
období jsou dokonce mnohem hezčí a plnější vody než známé Viktoriiny vodopády.
Chishimba falls... |
Jenom ještě podotknu, že na základě tohoto výletu se naše
česko-německá (Teresu z Rakouska počítám jako němku:-)) výprava rozdělila
na českou a německou. Ale nebojte se, nerozhádaly jsme se.
V úterý ráno jsme se s Péťou vydaly na cestu na
sever. K městečku Mbala a Mpulungu, které leží u jezera Tanganika. Při
této cestě jsme měly příležitost vyzkoušet stopování v Africe. Ne, že
bychom hned automaticky počítaly s tím, že budeme cestovat tímto způsobem. Ale
náhoda tomu chtěla, že nám to připadalo jako momentálně nejlepší řešení. Ze 167
km do Mbaly jsme stopem ujely 50 km:-), což považuji za úspěch, když po silnici
(u nás by velikostí, i kvalitou kupodivu, odpovídala silnici I. třídy), na
které jsme stály, po ½ hodině projelo asi 5 aut, 50 kol:-) a šesté auto nás
vzalo. Svezlo nás do Nseluky – 48 km, kde končilo svoji cestu. Když jsme
vystoupily, vypadalo to tam jako na konci světa. Kolem nové velké silnice,
která vedla stále rovně na sever, bylo pouze pár domků. Tak jsme se opět vydaly
pěšky podél silnice, s tím, že až pojede auto, tak ho zkusíme zastavit.
Ale místo aut jsme potkávaly děti s motyčkami, tatínky vedoucí kolo
obsypané dětmi, maminky táhnoucí na zádech v chitenge dítě a ruce plné
tašek, … A všichni nás mile zdravili a usmívali se na nás a popřípadě se nás
zvědavě ptali, kam to s těmi batohy kráčíme – „Do Mbaly…, “ zněla naše
odpověď a oni se rozesmáli ještě víc. Asi po ¼ hodině chůze konečně projíždělo
první auto – zvedly jsme ruku – a ono hned zastavilo. Byl to taxík:-). Ale
protože už vezl jednu paní a popovezl nás asi 2 km, daly jsme mu pár mincí, co
jsme našly, poděkovaly a pokračovaly. Když pak projížděl autobus, na který se
nám ráno v Kasamě nechtělo hodinu a půl čekat, zastavily jsme ho,
usmlouvaly cenu na polovinu původní a nechaly se dovést až do Mbaly.
Tam jsme navštívily Moto
moto muzeum. Je to jedno ze 4 zambijských muzeí (jednoho z „brášků“ už jsme
navštívili v Livingstonu). Překvapilo nás, že stojí asi 4 km za městečkem –
uprostřed polí a přírody. Vede k němu akorát jedna krkolomná prašná cesta.
Díky naší rezidenci jsme zaplatily směšné K 2 a mohly si prohlédnout
historii Zambie, její kulturu a výstavu o společenství Catholic Women v Zambii.
Jsem ostuda, ale až tady jsem se dozvěděla, že Emil Holub
byl mezi úplně prvními cestovateli, který měli příležitost projít oblastí
dnešní Zambie.
Ještě ten den jsme se přemístili do Mpulungu, kde jsme
přespali v Nkupi lodge, kterou
nám doporučil jeden známý z Kasamy, od kterého jsme si na cestování
vypůjčily i stan a spacáky, díky čemuž jsme zde mohly přespat mnohem levněji.
Večer jsme se tu setkaly s naší německou „polovičkou“,
která se za pomocí taxíku a autobusu dopravila do stejné lodge.
Další den dopoledne jsme s Péťou nakoupily chleba a
pitnou vodu na 2 dny, plechovku fazolí a plechovku rybiček v hot chilli omáčce. Potřebovaly jsme
s sebou nějaké jídlo, ale místní potraviny mnoho potravin nenabízely.
Mnohem lepší výběr byl mýdel a jiných saponátů.
Ještě ráno jsme si prošly místní rybí trh, kde se mísí vůně
ryb s vůní čisté vody Tanganiky, s pohledem na taxikáře umývající na
břehu jezera svá auta, ženy prodávající hromádky mang za neuvěřitelně nízké
ceny (10 mang = K 1), sušící se kapenty rozložené na betonu (Tento druh
ryb se endemicky objevuje pouze v tomto jezeře. Ale protože kapenty se jí
po celé Zambii v hojném množství byly nasazeny i u nás na jihu v Kariba lake.), rybáři vylévající vodu ze
svých lodí, atd… Krásná atmosféra.
Koše na kapenty... |
Jednou z těchto lodí jsme pluly... |
Sušící se kapenty... |
Před polednem celá naše výprava naskočila na rybářskou loď směřující do vesnice Nyamba, která leží na břehu jezera, pod vodopády Kalambo, které byly naším cílem. Všechny jsme se nahrnuly na příď lodi. Místní zvolili pozice k sezení spíše v zadní části lodi, u motoru. Až později jsme pochopily proč. Čím dál tím víc od břehu se začaly silně zvedat vlny. Protože loď nebyla nějaká veliká, žádný „vlnoborec“, voda si s námi parádně zahrávala. S holkama jsme se snažila pevně držet, abychom se z lodě nevysypaly ven. Pohled na nás v místních vzbudil velký zájem. I když mluvily v lungu (to je další ze zambijských jazyků, který se vyskytuje v této oblasti), pochopily jsme, že se sází o to, která z nás – z muzungu – bude první ve vodě:-). Abych řekla pravdu, dalo nám to zabrat, abychom jim neudělaly radost. Ale batohy i my jsme zůstaly v lodi. Jen nás několik vln dost ošplouchlo, ale dolů nežuchla žádná.
Po cestě jsme měli několik zastávek u břehů jezera. V podstatě kolem dokola Tanganiky je mnoho a mnoho vesnic, ke kterým je možný přístup pouze „od vody“. Proto si taky zachovávají tak svérázný, my bychom řekli typicky africký, ráz. Rybářské lodě vyplouvají do Mpulungu s vesničany nachytanými rybami pouze 3x do týdne – v pondělí, ve středu a pátek.
Ve vlnách... |
Na každé zastávce vystoupilo vždy několik z vesničanů. Až
jsme zbyly s holkami v lodi samy. Kormidelník, který ovládal motor,
nám doporučil, abychom si nyní sedly na zádi. A opravdu to byl rozdíl. Loď na
této straně tolik nehoupala a navíc se tu i lépe udržovala rovnováha.
Když jsme dorazili do vesnice Nyamba, připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus, po objevení
Ameriky. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale když vyskočíte z lodi a sejde
se celá vesnice, aby si Vás prohlédla, děti se seběhnou a jeden přes druhého
křičí: „Muzungu, muzungu, muzungu,
muzungu, …,“ a potom se Vás letmo snaží dotknout, a když zjistí, že jim
neublížíte, chytne Vás za ruku první, druhý, třetí, až máte kolem sebe takový
shluk, že se nemůžete ani pohnout. Anglicky Vám rozumí maximálně Hello!, ale jinak stále štěbetají ve
Vámi neznámém jazyce. Nakonec jste rádi, když mezi těmito domorodci najdete
někoho, s kým se dá jakž takž anglicky dorozumět – tudíž pochopí, co mu
říkáte a Vy zase pochopíte jeho:-). Neuvěřitelný zážitek…
Opět došlo k rozdělení naší výpravy. Protože Teresa se
potřebovala do Kasamy vrátit již další den, německá část se vydala, za
doprovodu domorodých průvodců, ke Kalambo
falls již dnes. My s Péťou jsme se vydaly podél pobřeží
k ubytování, které nám doporučil náš irský přítel. Když jsme asi po
800 m dorazily k písečné pláži s palmami a rákosovými domky na
dřevěných kůlech, kterýžto obrázek se podobal fotkám z luxusních
dovolených v Karibiku, nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Tady budeme
opravdu spát?!? Dvě noci? Páni! Tomu říkám dobrovolnictví v Africe:-).
Na dovolené v Africe:-)... |
Postavily jsme si stan pod střechou jedné insaky. A zbytek odpoledne jsme využily ke koupání v průzračné sladké (! jako odrozené na českých rybnících - pro mě velice důležité:-) !) vodě a vychutnávání si absolutní samoty a klidu. Ráj na zemi opravdu. Akorát jsme se s Petrou shodly na tom, že toto místo by bylo ideální na líbánky, tudíž nám tu každé někdo zásadní chyběl:-). Ale užily jsme si to moc. Já jsem si po 4 měsících konečně zaplavala a ještě ke všemu v takovém prostředí!
Jediným nedostatkem byla pitná voda, která tu nebyla. Naštěstí jsme s tím počítaly a koupily si ji v PET lahvích.
Další den jsme si vyhradily pro návštěvu vodopádů. Ráno nás
přišli navštívit kluci – Patrick a Kefas, kteří včera doprovodili Němky. Chtěli
nám taktéž nabídnout své průvodcovské služby, ale protože za ně samozřejmě
chtěli nějakou finanční odměnu – ve výši K 50, musely jsme je
s velkým díky odmítnout. Snažily jsme se jim vysvětlit, že je to pro nás
hodně peněz, když si tu peníze jako dobrovolnice nevyděláváme. A tak jsme se na
cestu vydaly samy.
Patrick, Petra a Kefas... |
Panorama s vodopádem Kalambo... |
Na vrcholu... |
Naše kochání ofocování zabralo další 2 hodiny:-). Poté jsme se vydaly na zpáteční cestu. Po cestě jsme potkaly děti, které za námi několik set metrů běžely a jediné angl. slovíčko, které uměly, bylo sweets. To nás s Péťou docela mrzelo. Ale bohužel je to tak – ke slovu muzungu tu v Africe neodmyslitelně pro děti patří slovo sweets (sladkosti). A už proto, abychom tento mýtus o běloších, kteří stále něco černouškům rozdávají, vymýtily, i kdybychom nějaké ty sladkosti měly, žádné bychom jim nedaly.
Pohled na jezero a vesnici Nyamba... |
"Muzungu, give me sweetie!" |
Tanganyika a nosiči mang... |
Zbytek dne jsme strávily jak jinak než – koupáním a plaváním
v naší Palm‘s Beach:-).
Páteční ráno jsme měly v plánu opět odjet
s rybářskou lodí zpět „do civilizace“. Protože jsme si nebyly přesně
jisté, v kolik loď, která vyplouvá ze zambijsko-tanzanské vesnice Chipwa, dorazí ke břehu naší vesnice,
raději jsme si přivstaly. Někdo nám totiž tvrdil, že tu loď bude už kolem 6°° a
jiný zase až v 7°°. Ale jak už jsme si tu zvykly – vždy je mnohem lepší
počkat, protože na nás nic čekat nebude.
Tak už jsme po 5:30 dorazily k místu, kde jsme před 2
dny přistáli. Vesnice už samozřejmě byla na nohou. Vstává se tu se sluncem, se
kterým se tu chodí i spát.
Kolem nás se po chvilce seběhl hlouček dětí. Nejdřív jsme se
tak vzájemně okoukávali. Poté, když jeden z nich napsal do písku 40 a řekl
fourty, čupla jsem si k nim a
začala je zkoušet z počtů a posléze i z písmenek. Dost mě to bavilo.
V takovémto prostředí si většina mých přátel představovala, že budu po
celý rok, ale opak je pravdou:-). I pro mě toto byla vzácnost. Tabule – písečná
pláž, kolem pobíhající kuřata a slepice, cihlové domky s rákosovou
střechou, díra v zemi a kolem rákos – jako suchý záchod, ženy umývající
hrnce špinavé od nshimi
v jezeře, muži poslouchající jediný kontakt s civilizací – radio
vysílající z Mpulungu v lungu, batole
hrající si v písku s plechovkou, kterou tu wuzungu (mn. č.) místním nechali na drobnosti, …
S dětmi z vesnice zkouším, jaká umí písmenka... |
Loď nakonec dorazila v 7:30… Naskočily jsme mezi sítě a bedýnky s rybami a připojily se k vesničanům mířícím prodat jejich úlovky či nakoupit nějaké suroviny na trhu v Mpulungu. Ráno byla hladina jezera jako zrcadlo, proto a naštěstí jsme neskončily mezi rybami – ani ve vodě ani v lodi.
Když jsem vytáhla opalovací krém, kterým jsem si chtěla
namazat ramena, která jsem si už při cestě tam úspěšně spálila, upřely se na mě
zraky všech cestujících. Nikdo z nich nemohl pochopit, proč když už jsem
tak dost bílá, bych si na sebe měla plácat ještě další bílou vrstvu. Jediná
žena, která mluvila lámaně anglicky, se mě zeptala, co právě provádím. Tak jsem
jí vysvětlila, že naše kůže není tak odolná proti slunku, jako ta jejich,
proto, aby se naše kůže nespálila, musíme na sebe mazat ochranný krém. To
docela pochopila a poté, když to přeložila i ostatním, nepřipadala jsem si už
tolik jako úplný blázen:-).
Několik kilometrů před přístavištěm jsme se na vodě potkaly s pramicemi s muži, kteří od nás odkoupili část ryb. Obdivovala jsem je, jak dokážou balancovat rozkročení mezi dvěma houpajícími se loděmi a ještě přitom přesypávat těžké bedýnky s rybami z jedné lodi do druhé. Problém při obchodu nastal, když se nemohla prodávající a kupující strana dohodnout na ceně. Asi po půl hodině dohadování, kdy jsem málem dostala mávající chitenge přes obličej, když se i jedna rozhořčená žena, připojila do sporu, jsme tam museli nechat jednoho z mužů, který se dohadoval dál, a naše loď plula do přístavu.
Tam nastal pro mě další neočekávaný zmatek. Jakmile jsme se
dotkli břehu, přiběhl dav lidí, kteří se začali prát o sušené ryby, které jsme
vezli. Loď se kymácela a já se snažila popadnout svoji krosnu a dostat se pokud
možno celá na břeh a najít Peťu, která opustila loď rychleji než já. Živá a
zdravá jsem vyvázla a tak jsme se mohly vydat na autobusové nádraží, kde jsme
si koupily lístek do Kasamy.
Můj Wolf na cestách... |
Jako zrcadlo... |
Sezóna mang je tu teď v plném proudu, obzvlášť v Severní provincii... |
Když jsme přesně v 11°°, jak bylo napsáno na lístku,
odjížděly v poloprázdném autobuse, vyděšeně jsem vyhrkla na Peťu: „Počkej,
vždyť ještě nejsme plný! A my jedeme přesně v jedenáct?!?“ Ta se mi začala smát
a dodala, že to je přece „normální“, ne?
Asi mi už ty africké zvyky zalézají pod kůži…
Posílám pozdrav od Tanganyiky! |
Žádné komentáře:
Okomentovat