sobota 16. května 2015

Květnový pozdrav




Zdravím do Čech v novém měsíci – květnu. Zatímco u nás doma se v tomto měsíciotevírajíkvěty stromů, v Zambii se otevírají pobrány škol. Po měsíčních dubnových prázdninách jsme všichni zpátky, abychom pokračovali 2. trimestrem tohoto školního roku.
 
Ze mne se na tento měsíc stala slečnasekretářka, protože ta našeoficiální odjela do Kitwe na kurz znakového jazyka. Kopíruju, píšu, vyplňuju, podepisuju, razítkuju, hledám, řeším, pomáhám, atd. Ale kafe jsem naštěstíještěvařit nemusela :-), i když to zambijský s 5 lžičkami cukru na jednu nějakého instantního kafe bych asi dohromady dala.

Taky jsem zjistila, že kancelářsekretářky je takové chatovací místo, tedy plac, kam si učitelépřijdou jen tak popovídat, když zrovna neučí, postěžovat si, i optat se na můj evropskýživot. Je to velice milé, a alespoň díky tomu konečně naše učitele mohu poznat lépe a už si pamatuju i více jmen, ale častomě to zdržuje od práce, což ale tady v Zambii takhle nechápou. Někdy mi připadá, žena prvním místě je tu sbližovací a sdílející sociální prvek a až pak práce:-).

Mimo to samozřejmě pokračuju ve vedení počítačů na naší zakládce. S tím, že mi pro tento trimestr přibylaještětřída sedmá. 

Takže v podstatě celé dny teďtrávím ve škole přebíháním z kanceláře do počítačové učebny a večery po růžencitrávím s našimi holkami studiem.  Upřímně jsem ráda, že moje práce tu nevisí pouze na práci s papíry, ale že stále jsem v kontaktu s dětmi. Teď si o to víc jejich přítomnostivážím.
Ale na sekretariátě budu jenom do koncekvětna, takžeuž jen pár týdnů.
V tomto článku se ale především chci s Vámipodělit o zážitky z výletu, na který jsme se poslední týden prázdnin vydali s našimi holkami. 



Tzv. Outing, byl holkami velice očekávanouudálostí, na kterou ale do poslední chvíle nebylo jisté, jestli vyrazíme. 

Sestry Marie jsem se ptala v únoru, jestli by s takovým nápadem souhlasila a ona vypadala, že nemá nic proti tomu. „Vložíme to do prázdninového programu,” říkala mi.Ale jak se prázdniny blížily, nevypadalo to, že by z toho nápadu byla stálenadšená. Naopak jsem si připadala jako otravný hmyz, když jsem ji stále uháněla a ptala se, jestli užmůžuzačítněco zařizovat. Ale jak se ukázalo, postup a lá “otravný hmyz” se vyplatil.Poslední prázdninové pondělí jsem se sešla se Sr. Ryszardou a Sr. Marií. Hlavně Sr. Ryszarda chtěla vědět, jaký je můj plán, jak to vidím a jak si to představuju, jak by se co dalo zařídit…A po dvouhodinové debatě a vysvětlování se rozhodlo, že jedeme.

Dohodly jsme se, že bude lepší, když pojedeme ve 2 dnech. Jednak kvůli většímu zážitku pro holky – protože v menší skupině je prožitek vždycky větší než by byl v šedesátičlenné skupině, a jednak kvůli našemu autobusu, který by tak velkou skupinu ani nepobral… Obvolala jsem místa, kam jsme chtěli jet, zařídili jsme svačinu na oba dny, informovali jsme holky a hlavně našeho řidiče Nathana, že ho čeká ”dvoudenní” výlet, a hned další den se mohlo vyrazit.

Tohle se mi opravdu líbí. Neznamená to, že se akce neplánuje dlouhodobě dopředu, že se neuskuteční. Když se chce, tak se jede:-).

Holky jsme rozdělili na starší a mladší. Program pro obě skupiny byl ale stejný.
Našecíle byly dva: Kalimba Reptile Park (na severu Lusaky, asi 11 km od silnice mířící k letišti) a Parays (asi 20 km na západ od Lusaky).

Kalimba Reptile je farma, kde chovají krokodýli. Chovat krokodýli se totiž dost vyplatí. Natož, když jich máte kolem 10 000. Krokodýlí maso – nejlepší je prý z ocasu – je drahá pochoutka luxusních restaurací, krokodýlí tuk se používá na léčení astmatu, ekzémů a dalších problémů – s tím, že jedna mala lahvička obsahující tento zázrak stojí více než 500,- Kč; a samozřejmě jejich kůže, která se odtud vyváží do JARu, má také svoji vysokou hodnotu. Takže pokud přemýšlíte o nějakém byznysu, myslím si, že investovat do chovu krokodýlů není úplně marný nápad… samozřejmě ve vhodných podmínkách:-). 



Pro návštěvníky je tu vybudovánodpočinkový park. Po příjezdu si nejprve můžete prohlídnout krokodýli a také sbírku hadů, které můžete v Zambii potkat ve volné přírodě, a to vše s odborným výkladem. Poté můžete využí osvěžení místního bazénu, zarybařit si, či se jen tak vyblbnout na místním hřišti.

Parays je farma za Lusakou, kde uz pres sto let mistni rodina chova vice zvirat - buvoly, zebry, antilopy, impaly, ... Ti na cele ploše pozemku jen tak volně pobíhají, ale navíc přímo před svým domem mají i 6 lvů, kteří by bez lidské pomoci zahynuli. Ale kvůli člověku je matka lvice zavrhla, když přišli do styku s pytláky. Proto jsou na člověka zvyklí. Ale i tak mají rádi klid a ticho. Lovecké instinkty v nich stále jsou. Mezi těmito lvi jsou i vzácní bílí lvi. Proto sem mnoho lidí přijíždí, aby se mohli na tato zvířata podívat z blízka.



Na druhé straně pozemku – než jsou lvi – má rodina také vybudovaný odpočinkový park pro návštěvníky. Nechybí tu místo na hraní, grilování, odpočinek na zelené trávě a také 3 bazény různé velikosti.
Obe mistauz jsem navstivila s MTM. Tak jsem věděla, co od nich mohu očekávat. Zvolila jsem je na místo výletu, protože na obou místech děcka můžou něcovidět a navícbazén, to je pro naše holky něco jako magické slovo, které jakmile vyslovíte, nastane neuvěřitelně dlouhé nadšení a povyk.

První vyrazily na výlet naše male holky společné s malýmidětmi od našich sousedů. Musím říct, že za celý den mě nepřestávalo udivovat, jak se vzorně všechny děcka chovaly. Naší první zastávkou byl již výše zmíněný Kalimba Reptile Park. Po areálu nás provedla mladá slečna Racheal, která věděla, jak děcka zaujmout. Takže hned po prohlédnutí kober, škrtičů, černých a zelených mamb, baby nilských krokodýlů, děckám vytáhla velkou leopardí želvu, se kterou se mohly vyfotit :-).


Společná fotka s želvou leopardí.



Obrovský krokodýli vzbudili také velký obdiv. Jen jejich pootevřené tlamy vzbuzovaly respekt.
Hřiště a svačina na zeleném trávníku dodali celkové výletové atmosféře plusové body.


Co tam ta Viki viděla?





Kolem poledne jsme se přesunuli na druhý konec Lusaky. Ten den bylo docela teplo, tak se mě všichni netrpělivě ptali, kdy už tam budeme, a jestli tam ten slibovaný bazén opravdu je.

Byl. I když u vstupu mi nejprve oznámili, že bohužel bazén právě čistí. To mě mohlo klepnout. Poté, co jsem holkám naslibovala „hory doly“, by mě nejspíš snědly za živa. Ale ukázalo se, že se čistí pouze velký bazén a 2 menší bazény dokonce se skluzavkou jsou v provozu. „Hurá,“ oddychla jsem si. 

Jen několik z holek má plavky. A jen díky humanitárním balíkům, ve kterých se dá najít vše od péřových bund a čepic, až po plavky. Většina si zkrátka večer před výletem ze svých skříní vybrala nějaké swimclothes – plavecké oblečení, a bylo.

Na obrovském nadšení jim to absolutně nic neubralo. Naopak. V životě jsem snad neviděla takové nadšení z vody. A to ani jedna z našich holek neumí plavat!


Převlečení byly v „cukuletu“. Pak nastal ten svátostný okamžik vstupu do vody. Asi 10 jich obsadilo 2 skluzavky, které do dětského bazénku mířily, a ostatní obsadily okraje bazénů.

„Skluzavku musíme nejdřív namočit, aby to klouzalo,“ říkám jim. „Jojo,“ sborově přikyvovaly. „Tak můžu?,“ zeptala jsem se pro jistotu. Po přikývnutí jsem hrábla do vody a začala rozpálený plast skluzavky postříkávat vodou. Nejlepší byla malá Victoria, která seděla necelý metr od mé ruky a po několika sekundách byla mokrá od hlavy až k patě, ale oči ji jiskřily radostí a úsměv roztažený od ucha k uchu mluvil za své.


„Rejoice! Radka! Ratika! Rejoooooice! Radkaaaaa! Rrrrrrrradkaaaaa!,“ jeden přes druhého na mě křičely, abych se na ně podívala a ocenila, jak se zvládly potopit pod vodu, aniž by se u toho utopily. Můj prvotní plán přidat se k nim, byl automaticky změněn na funkci fotografa, kdy se každý chtěl při tak jedinečné příležitosti vyfotit :-). Byla to nádhera sama o sobě, pozorovat jak jsou šťastní!



Radost ze skluzavky a bazénku



Tahat z vody, obzvlášť když jsem viděla, jak někteří z nich „zmodraly“ bylo opravdu těžké. Klidně bych je tam nechala déle, ale čas nás tlačil a v plánu bylo ještě navštívit slibované lvi.




I tak jsem se bála, že domů dorazíme za tmy. Ale lvi jsme nemohli vynechat.
Když jsme k nim dojely, holky z nich měly očividný respekt. A to byli zavření za vysokým plotem. Už předem jsem jim říkala, že musíme zachovávat klid, protože lvi nemají rádi hluk. Holky posvátně poslouchaly pána, který nám jednoho po druhém ukazoval.

U jednoho z nich se ale stalo, že naše přítomnost a nejspíš nápadnější chování jednoho ze lvů naštvalo. Z ničeho nic vystartoval proti nám. Samozřejmě za plotem. Ale tento neočekávaný rychlý pohyb vpřed strhl holky k úprku. Já jsem stála s Angelou (holčička s DMO, která u nás tráví prázdniny) v druhé řadě. Útěk byl tak překvapivý, že nás obě povalily. Angela spadla na zem a já padala na ni. V poslední chvíli jsem se stihla opřít o ruku, abych ji chudinu svojí váhou nezavalila. Moje taška s velkou PETkou plnou vody se mi sklouzla po boku a přistála Angele těsně vedle hlavy. „Oh, my goodness,“ vydechla jsem „seš celá?“ V první chvíli jsem se vyděsila, že se jí něco stalo, protože jsem slyšela pláč, ale když jsem se podívala Angele do tváře, řehtala se na plno kolo. Celá situace ji ohromně pobavila. Uffff. To bychom měli.



Polovina holek už potom sledovala lvi jenom z bezpečné vzdálenosti našeho zaparkovaného autobusu.
Ale přežili jsme to všichni. A i přes tento nečekaný zážitek byly holky z návštěvy nadšené. 

Při zpáteční cestě začaly spontánně zpívat písničku, kterou děkovaly za uplynulý den plný zážitků.



Další den jsem vyrazila znova. Tentokrát s našima staršíma holkama.Ty celou cestu prozpívaly. Poslouchat je mě nikdy neomrzí.

U krokodýlů se mnoho holek bálo hadů, a to i když většina z nich byla za sklem. Ale průvodce, tentokrát sympaťák David, vyprávěl o zvířatech velice poutavě, takže i ty ustrašené zaujal. 


Společná fotka s krajtou v Kalimba Reptile Parku


Tentokrát se ven nevytahovala želva, ale krajta. Wow. To je opravdu masivní had. Po společné fotce se největší odvážlivci mohli vyfotit přímo s hadem kolem krku. David celou dobu držel hada za hlavou, proto vše proběhlo bezpečně a my se nemuseli ničeho bát. Ale já jsem si teda hada kolem krku nedala!
Během přesunu nakoupila Sr. Maria holkám cukrovou třtinu, kterou jsme nalámali a všichni si na ní moc pochutnali. 

Pozn.: Cukrová třtina se tady teď prodává na každém rohu. Když ji popíšu stručně a hloupě, tak je to takový klacek, kterého třeba 1, 5 m stojí K 2. Jí se tak, že nejdřív okoušete (stoličkami) takové lýko okolo a potom vnitřní část, ta je měkká ukusujete, žvýkáním vysáváte cukr a potom zbytek vyplivnete. Omlouvám se za hloupý popis, ale nejlepší je to asi vyzkoušet. Navíc těžko se mi hledají správná slova pro daný popis. Přidávám starou fotku z prosince.



Okusování cukrové třtiny



Parays byl velký bazén konečně vyčištěn. Ale problém nastal s našimi 100 % neplavci. Kvůli hloubce bazénu na jedné straně, která dosahuje více než 2 m, je vstup všem neplavcům do bazénu zakázán. 




Nejdřív jsem se bála, že se to holkám nebude zdát, ale zmýlila jsem se. Nadšené byly i z malého bazénu, kde jsme se všichni vyřádily dostatečně.


Netbal bez košů


Po obědě a několika míčových hrách jsme přejeli ke lvům.




Zívá nebo řve?:-)


Žádný úprk se tentokrát nekonal, ale když si lev pšíknul, všichni vylekaně nadskočili. A to se opakovalo asi trikrat:-)! Jsme opravdu statečné:-).


Se staršíma holkama v našem autobuse


Co říct na závěr? Jsem ráda, že jsme si prázdniny mohli takto zpestřit. Holky byly neuvěřitelně nadšené a spokojené. Teď už nám chybí udělat společné promítání fotek a náš společný zážitek bude završen takovou třešničkou na dortu.





P. S.: Málem bych se zapomněla pochlubit se svou českou návštěvou! Minulou neděli mě v City of Hope navštívil salesiánský misionář František Radecký! Působil na více místech, ale posledních 5 let strávil v Zimbabwe v Hwange a nyní působí v Malawi v NkhotaNkhota.


insace s bratrem Františkem Radeckým


P. S. S.: Musim se tu omlouvit za kvalitu a hlavne pravopis a sloh mych clanku... Zjistila jsem, ze bez kazdodenniho kontaktu s cestinou mi klesa slovni zasoba. Proto pisu stale dokola, ze holky byly ze vseho nadsene :-).... Ale snad aspon fotky Vam trochu priblizi atmosferu, kterou jsme prozivali my tady...