Po půl roce v Africe

Víc jak půl roku je tu za mnou. Někdo mi tu z dobrovolníků říkal, že když je člověk delší dobu pryč z domu, právě 6 měsíců trvá, než si zvykne na nové prostředí, ale pak přijde zlom a po půl roce se už nechce vrátit zpátky. 

V tomto článku nebudu popisovat konkrétní události, které se staly, ale spíše bych se chtěla zamyslet nad uplynulým půl rokem a možná celkově nad „nesmrtelností chrousta“. Proto se už předem omlouvám, pokud by tento soupis nebyl zrovna Vaším „šálkem čaje“.

Zakrojování do mého narozeninového "cake":-)

Je zajímavé, jaké si člověk dělá představy o své budoucnosti. Nemyslím teď zrovna plánování počtu dětí, velikosti rodinné vily a zahradního bazénu, spíše představu o tom, jak asi bude naše osobnost, mé já, vypadat za pár let. Co budu dělat, jak se změním, jestli už bude vdaný, zaměstnaný, apod.

Má představa oslavy 23. narozenin rozhodně nezapadala do afrického prostředí dívčího sirotčince.

Rozjímání holek během naší postní duchovní obnovy...

Abych řekla pravdu, ještě před 3 lety jsem ani náhodou neplánovala odjet do Afriky a ještě ke všemu na celý rok. Kdybyste mi tenkrát někdo tuto větu řekl, od srdce bych se Vám zasmála.

O dobrovolnících ve světě jsem se blíže dozvěděla, když jsem jezdívala na salesiánské animátorské kurzy, kde nás informovali o salesiánském díle všeobecně, tedy i o jejich misijní činnosti. Když jsem viděla ty mladé lidi ve video spotech, ve kterých svědčili o bohatství, jaké dobrovolnictví přináší, o zkušenostech, které obdrží, a vše bylo obohaceno o obrázky z výuky malých černoušků, Mexičanů a Indů, říkala jsem si: „Páni, to musí být odhodlání. Já bych na to teda určitě neměla.“ Zaškatulkovala jsem si tuto sortu lidí mezi ty, kteří vědí, co s životem, jak s ním správně naložit a jak ho věnovat pro druhé. Takový ideální člověk, kterým se já těžko někdy stanu. Zkrátka představovala jsem si, že člověk musí být opravdu Někdo, aby se na takovou „výpravu“ mohl vydat. Ale…

Je až směšné, jaký má náš Pán smysl pro humor, že? „U Boha není NIC nemožné.“ Zní to pěkně, že? Tuto větu jsem si tužkou napsala doma na můj noční stolek. Dokazuje totiž Jeho velkolepost a štědrost. Ale věřím tomu? Myslím opravdově. Věříš tomu, že i ty se můžeš stát poslem dobra, lásky, … poslem dobré vůle?

Nevím, jak si moji situaci vysvětlíte Vy, ale já Vím, že tuhle cestu, misi(i), mi připravil On. Já jsem na jeho rozvržené plány pouze kývla. A to stačilo. Když to celé vymyslel, tak se o vše postará, ne:-)?

Jak se člověk postupně prokousával rozhodnutím, přihlášením do přípravy, jednotlivým absolvováním 8 víkendů až k průchodu brány na Letišti Václava Havla směr Afrika, zjišťovala jsem, že se opravdu nemám čeho bát, protože jsem viděla, jak mě vždy vytáhl ze situace, z které se mi mou lidskou myslí zdálo, že nemohu najít řešení.

Období dešťů na tržišti Kamwala...

Nejsem opravdu žádný génius, opravdu. Jsem obyčejná holka. Nejsem houslový virtuos, excelentní sopranistka či fotbalový mistr. Proto když člověka napadlo, že by „do toho mohl jít“, říkala jsem si, ale co tam můžu nabídnout? Umím něco, co se v Africe může hodit? S mým maturitním vysvědčením z gymnázia a nedokončenou vejškou (se studijním oborem logopedie:-)), jsem si nepřipadala ve světě nějak užitečná. Ale Taťka mě přesvědčil o opaku.

Na jednom z přípravných víkendů, když jsme řešili naši motivaci vyjet, nás bývalá dobrovolnice v JARu přesvědčila o tom, že si nemusíme dělat starosti s tím, co umíme nebo neumíme. To, co můžeme nabídnout je sebe sama, svůj čas. A pokud jsme toto odhodláni poskytnout, jsme tu správně.

„Páni, děkuji!,“ říkala jsem Mu v duchu.

„Nejvyšším zákonem našeho bytí je sdílet bytí druhých a dávat druhým sebe sama.“

Když budu pokračovat v dalších překážkách, které se mi zdály nemožné překonat, bylo to shánění financí. „Tolik peněz,“ kroutila jsem nešťastně hlavou, když nám Jára Vracovský sumíroval vše, co budeme potřebovat, k naplnění našeho snu. Bude se to asi zdát jako pohádka, když Vám řeknu, že mě opět náš Štědrý Dárce obdařil obrovským požehnáním. A to lidmi, které mám kolem sebe. Rodina, přátelé, kamarádi, známí, ale i lidé, kteří se o mé cestě dozvěděli z druhé ruky či pouze z informačního letáku. Tito všichni mě podpořili nejen finančně, ale především modlitbou tak, že jsem se opravdu ocitla na africkém kontinentu. Za to Vám nepřestanu být vděčná.

Zikomo kwambiri!

A tak jsem tu. Nedělám tu kdovíjaké zázraky. Ač si člověk doma dřív představoval, jak misionáři v Africe mění svět a nad hlavou jim při práci stále poletuje svatozář, realita je trochu někde jinde. Tedy u mě:-).

Pozn. pod čarou… Není to tak, že bych celé dny trávila s jenom s dětmi. Např. Celé tři dny tohoto týdne se u mě nesly v duchu „stapling&copying”, což znamená, že se mým nejlepším přítelem stala sešívačka a kopírka. Tento týden tu totiž probíhali tzv. Mid-term testy, tudíž neprobíhala normální výuka, ale studenti se potili nad testy, které zkoušeli jejich znalosti ze všech předmětů.

_____________________________________________________________

Každý den se tu člověk budí do nového rána s vizí, aby dělal nejlépe to, co tu má na starosti. I tady jsem se ze začátku bála, abych se tu cítila užitečně a smysluplně. „Co když tu nebudu mít co dělat? Vím, že je dobře, když budu s našimi holkami, ale přeci nemůžu celý rok strávit povídáním a hraním her?,“ běhalo mi hlavou. Mé úkoly tu ale přišly v celku brzy. Některé jsem tu pro sebe objevila sama a některé mi tu byly přiděleny. Mám obrovské štěstí v tom, že jsem v projektu, který už je zaběhnutý, s dobrovolníky se tu počítá a jsou tu pro ně připravená místa.

Teď tady prožívám každý den jako doma. Člověk většinou ví, co ho ten den čeká. Už to dávno není o extázi z každého pohledu na malého černouška nebo na malého studenta s roztrhanou uniformou a batůžkem. Člověk už se tu s většinou lidí a věcí kolem sebe sžil a připadají mu samozřejmé. Ani mi nepřipadá, že tu dělám nějaké divy a zázraky. Bývám unavená, mrzutá, protivná… Moje holky na večerní studijní hodince by Vám mohly vyprávět:-). Ale jsem jenom člověk, ne superhrdina. Vím, že i přes všechny kotrmelce, které tu dělám, se mi podaří udělat i nějaký ten dobrý skutek a o to tady jde.

A nejen tady, v Africe. Vidím to tady víc než jasně. Já tu nedělám nic speciálního, co by člověk nemohl dělat i u nás doma – v Čechách, na Moravě:-). Jediný rozdíl je v tom, že stojím na druhé polokouli, lidé kolem mě mluví jiným jazykem a jsou ode mne barevně i kulturně odlišní. Ale člověk může dobro rozdávat kdekoliv. Dobrovolník – dobrá vůle, to je myslím základ tohoto slova. Poslem dobra, lásky a dobré vůle se může stát každý z nás. A nemusí kvůli tomu jezdit na druhý konec světa.

„Zajímat se o druhé, sdělovat se druhým, nám dává naplnění nejvyšší, dá se říct jediné, povinnosti našeho života, kterou je realizace sama sebe, naplnění sama sebe.“

Stačí začít malými gesty, úsměvy, pomocí, nasloucháním, trpělivostí … Ale. Co Vám já budu povídat. Vy jste lidé, kteří každý den, stejně jako já tady, trávíte s druhými – děti, mládež, nemocní, farníci, zaměstnanci, důchodci, miminka, manžel, dcera, syn, kolegyně, kolega, sestra, bratr, pacient, žák, … zkrátka Vy sami nejlépe víte, kdy jste svůj čas nevěnovali pouze sobě, ale i druhým. Tím chci říct, vy jste také dobrovolníci!

Taky bych Vám měla posílat podporující dopisy, e-maily a eSeMeSky, kterými Vy obdarováváte mne. Podpořit a povzbudit potřebuje občas každý z nás. Jsme jenom lidé a občas jsme slabí tak, že si dokážeme navzájem i ubližovat.

Nechci, aby moje slova zněla nějak přehnaně či křečovitě. Jenom jsem Vás chtěla ujistit, že dobro můžeme rozdávat všude. Já jsem si to tady musela taky sama uvědomit. Vzpomeňte si na začátek článku, kdy jsem popisovala své obdivy k dobrovolníkům, kteří odjeli do světa. Teď vidím, že člověk nemusí být někdo extra, aby se do takového dobrodružství vydal. Stačí, když otevřete své srdce a nabídnete ho druhým.

 I doma můžeme rozdávat dobro lidem kolem sebe, nepotřebujeme k tomu malé roztomilé černoušky:-).

Jak už jsem zmínila na začátku, mně už se to tady taky krátí. Když jsem na začátku měla pocit, natahování se a pomyslného přitahování dalšího měsíce, teď si připadám, jako když mne někdo tahá dopředu, ale já se snažím podpatky bot zarývat do země, abych ten kvalt trochu zmírnila. Ne, že bych se netěšila domů. Věřte mi, mezi vše, co mi tu chybí a schází, patří pouze a jedině lidé, které mám ráda. Ne - evropské jídlo, televize, fungující rychlý internet, teplá sprcha, pokoj bez pavouků a ještěrek, konverzace v češtině, 4 roční období… Na všechny rozdíly si člověk zvykne, ale lidé, které máte rádi, se nahradit nedají.

Tak jako mi chybíte vy, už teď vím, že mi budou chybět i ti místní. Člověku snadno přirostou k srdci, obzvlášť naše holky, s kterými tu žiji každý den pod jednou střechou. Když se mě tuhle Selina ptala, kdy přesně odjíždím a já ji řekla datum 1. srpna, odpověděla: „Too sad…“ (Příliš smutné.) „To je,“ pomyslela jsem si, „ani nevíš jak. Ale teď tu ještě 5 měsíců strávím, takže na myšlenky na odjezd mám přeci jen ještě čas.“ Člověk by měl žít především v přítomnosti, že?

Snad není celý článek moc zmatený. Spíš jsem si i pro sebe chtěla utřídit všechny své myšlenky, teď když je postní doba, tak je na to vhodný čas, a chtěla jsem se s Vámi o ně podělit. Třeba bude pro některé malou inspirací. Kdo ví.

Don Bosco

Sepsáno: 31. 1. 2015

31. leden 2015 – svátek sv. Jana Bosca (31. ledna se připomíná jeho úmrtí, ale 16. srpna 2015 bude salesiánský svět slavit 200. výročí od jeho narození)

Dona Bosca jsme tu oslavovali ve 2 dnech – pátek 30. a v sobotu 31.

 Ale těmto dnům předcházelo datum 28. ledna, kdy se u nás ve škole konal generální úklid aneb „Teacher’s Cleaning Rota“.Je to den, kdy učitelé jsou příkladem svým studentům a pustí se do generálního úklidu kolem školy. Myslím si, že by tento speciální den mohl být i víckrát do roka než 1. Ale jak se říká: "Lepší něco, než-li nic:-)."
Já jsem se o této akci dozvěděla téměř náhodou. To ta komunikace tady:-).

Dvojčata něco zmiňovala, že jsem napsaná v nějakém seznamu na úklid, ale moc jsem to mu nevěnovala pozornost. Tak si to tak jdu ve středu do školy a před ní potkám Sarah.

„Jdeš učit nebo uklízet,“ ptá se mě. „No jasně že učit,“ pobaveně odpovídám. A pak po pár krocích, když uvidím připravené motyčky, hrábě, rýče a šavle, mi to teprve trkne:-). Jdu se k naší sekretářce optat, zda bych mohla nahlédnout do seznamu, který byl pro tento den sepsán. „Vol. Ratka,“ čtu hned v prvním sloupci. To budu asi já:-). Pokračuju ve zkoumání. Naše skupina má za úkol uklidit plochu za laboratoří... Laboratoří?!? My tu něco takového jako je laboratoř máme?

Všimnu si, že v mé skupině je i Sr. Maria Katongo, a protože ji po chvilce zahlédnu, upaluju k ní, s vizí „chytit se a nepustit“:-). Zároveň si po jejím vzoru vyfasuju motyčku, protože předpokládám, že ji budu taky potřebovat.

Jsem ráda, že si nemusím brát šavli. Asi by to s vzhledem k mé šikovnosti nebyl nejlepší nástroj, pokud chci v srpnu dorazit domu celá bez újmy na zdraví:-).
Asi si říkáte, k čemu se tady používá. Je to prosté – k sekání trávy. Která tu mimochodem nyní v období dešťů roste neuvěřitelnou rychlostí. Myslím, že kdybych se posadila na odpoledne do trávy a jenom ji kolem sebe pozorovala, skutečně bych viděla, jak se natahuje k nebi. Co mě tu opět docela překvapilo – Zambijci se nebojí dát šavli do ruky pětiletému dítěti a poslat ho samotného sekat trávu, společně s jeho o dva roky starším sourozencem. Dokonce celá Grade 2 v pondělí po škole hromadně sekala trávu. A co nechápu ještě víc, ani jeden z nich se nezranil…

S Faith a Patience - miluju africká jména!

A nyní k té mé motyčce:-). Jak jsem brzy zjistila, opravdu před naší školou po levé straně máme chemickou laboratoř. Kolem ní vede srážka na odtok vody, která byla potřeba vyčistit a okopat, aby nezarůstala trávou. Páni učitelé nám kolem posekali trávu, která byla potřeba shrabat. Dala jsem se do práce po vzoru mých kolegyň. Asi po půl hodině práce má skupina prohlásila naši práci za hotovou. Mně se to nezdálo, tak jsem pokračovala dál. Slyšela jsem narážky jako Hard-working muzungu apod., ale neřešila jsem to.

Abych řekla pravdu, tenhle typ ruční práce mi tu opravdu chybí, tak jsem to chtěla dokončit tak, abych mohla být s výsledkem spokojená. Navíc druhá skupina stále ještě pracovala kousek opodál, tak mi nepřišlo, že bych něco přeháněla. Trochu mě mrzelo, jak se tu na mě všichni podiveně koukali. Děti, které dnes ve škole skončili dřív, si kolem mě stoupli a bavili se každým mým pohybem, někteří učitelé, kteří již skončili, seděli ve stínu stromu a něco si šuškali, atd… Jakoby muzungu v životě rukama nepracovali. Nevím, jak si představují, že v Evropě či Americe žijeme. Očividně máme o sobě mylné představy navzájem.

bratři Marianisti...

Korunu tomu nasadil bratr Justin a Paul, kteří mi začali tleskat, když jsem odvážela kolečko se shrabanou trávou. Před obědem jsme ještě s Charlotte spálily hromadu trávy a to už jsem si opravdu připadala jako při pálení klestu u nás v lese:-).

A teď konečně k Donu Boscovi. V pátek jsme díky této oslavě vůbec neměli výuku. Začalo se ráno v 8°° mší sv., kterou sloužil františkán otec Charles Mukuka.

Mám tohoto kněze opravdu ráda, protože jeho kázání jsou vždy velkým zážitkem. Jak se ukázalo, pro páteční mši byl Fr. Charles „opravdu dobrý výběr“:-). Už od rána bylo pod mrakem, ale nevypadalo to tak, že by mělo začít hned pršet. Tak jsme se všichni i s židličkami shromáždili a připravili na mini nádvoříčku naší školy. Jakmile otec zahájil mši sv. ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, začalo mrholit. Mně osobně by drobné mrholení ani nevadilo, ale děti začaly hlučet a každý se snažil najít nějakou pokrývku hlavy. 

Proto se rozhodlo, že se všichni přemístíme pod střechu školy, která má čtvercový půdorys, tudíž všichni byli od „centra dění“ většinou vzdálení dost daleko. Ale to bylo něco pro otce Charlese. S jeho mohutným hlasem obsáhl celý prostor. 

"Ohnivé" kázáni otce:-)

A když na kázání vyšel z pod střechy na nádvoříčko a se svou mohutnou gestikulací a silným hlasem s námi sdílel, co má na srdci, mše pro nás byla velkým zážitkem i přes nepřízeň počasí. Nevím, jestli to bylo tím, že pořádně nikdo nezavelel, co se bude dít, nikde nebyl jeden leader, který by celou událost vedl, protože naše ředitelka Sr. Prisca byla na severu Zambie v Luwingu. Proto se stalo, že po mši se všichni pomalu, ale jistě rozprchli na neoficiální svačinu a když se potom učitelé snažili dát dav do kupy na plánovanou besídku, morálka už nebyla taková. Děti nedávali pozor, kdo zrovna vystupuje, jeden se pošťuchoval, druhý utíkal kolem, třetí se něčemu hlasitě smál, další probíral svůj nový objev, někdo se nakrucoval před foťákem muzungu, v naději, že mu muzungu určitě nechá tuto fotku vyvolat na památku… zkrátka se ze všeho kolem začal stávat pořádný chaos. A prd platné bylo, že člověk okřiknul a dal do latě skupinku 10 studentů, protože dalších 990 bylo rozptýleno všude kolem. Zkrátka taková africká anarchie. Když jsem to potom sledovala, bylo vlastně zvláštní, že každý byl svým způsobem spokojený. Dokonce i zrovna vystupující třída. Pozorovala jsem na nich dokonce trému, což nechápu z čeho, když je nikdo nesledoval.

Pouze na pantomimu Grade 12, se vše ztišilo a děti si začali kolem „jeviště“ přinášet blíže židle, aby lépe viděli. Jejich scénka měla velký úspěch. Zasadili totiž trnitou cestu k Bohu do romantického příběhu dvou mladých lidí, kdy neváhali použít znázornění drog, alkoholu, suicidálních myšlenek, což samozřejmě hlavně starší studenty velice zaujalo.

Důvod dávat pozor - scínka Grade 12!

Celé naše dopoledne bylo slavnostně završeno silným přívalovým deštěm s prudkým větrem, což bylo vyloženě takovou třešničkou dortu. Aby toho nebylo málo, tak jsme měli dětem rozdat jako malý dárek od „Dona Bosca“ housku a pití, jako svačinu. Když jsme roznosili palety s bublinkovými drinky k východům školy, dozvěděli jsme se, že žádné housky, které bychom studentům dali, nemáme. Několik učitelů zrovna odjelo do supermarketu 1 000 housek koupit! Děti čekali netrpělivě ve frontách a já jsem obíhala zjišťovat situaci. Když se mě po hodině čekání poněkolikáté studenti ptali, zda-li můžou prostě odejít jenom s pitím, běžela jsem se zeptat Sr. Marie Katongo, která tomu všemu velela, jestli je to možné. S povzdychem přikývla. Co se stalo s 1 000 ks housek nevím, ale každý byl rád, že po zmateném dopoledni mohl domů.

Další den, v sobotu 31., jsme začali ráno opět mší sv. Tentokrát v naší hale. Pozvání přijal salesiánský biskup z Kabwe, proto měla mše velice slavnostní charakter. Dorazili bratři Salesiáni z nedalekého noviciátu, pracovníci od nás ze City of Hope a mnoho dětí z okolí, pro které byl potom připraven celodenní program. Po mši se děti rozdělily na starší a mladší. Na starší čekal Biblický kvíz a pro mladší hry. Protože několik dětí přišlo i s jejich mrňavými sourozenci, které měli přivázané v chitenge na zádech, nabídly jsme s Katharinou, že se jim o ně postaráme, aby si hry mohli lépe užít. Nadšeně souhlasili. Akorát, když jsem si do ruky vzala dvouletého chlapečka a ten na mě pohlédl, okamžitě se jeho tvář zkřivila a začal naříkat. Asi ne všem tu připadám tak krásná a okouzlující:-). Pro tyhle prcky jsem tu něco jako pro naše děti čert – takové bílé strašidlo:-). Ale náš soused Kunda toho hned využil a strčil mi do ruky jeho mladší sestřičku Sandru, která mě dobře zná a nebojí se mě. Takže akorát Katharina vyfasovala na záda malou Fridah, což je opravdu docela praktické, a já jsem se snažila Sandru zapojit do dění, jak jen to šlo.

"Ratika, Ratika!, " tak na mě vždy křičí má malá sousedka Sandra:-)

Měla jsem na starosti hru s balónky, kdy děti měly na noze jeden připevněný a za úkol měly druhému kamarádovi ten jeho prasknout. Hra měla obrovský úspěch, ale o to obtížnější bylo ji nějak ukočírovat. Obzvlášť když Sr. Chanda chtěla mít z každé hry seznam výherců, kteří na závěr dostanou nějaké odměny. Ale díky tomu, že mi přišli na pomoc další dobrovolníci s nafukováním balónků, mohla jsem se soustředit na organizování dětí a vše proběhlo, jak mělo.

Kolem 13:30 jsme se všichni sešli na oběd. Připravena byla rýže a míchaná vajíčka. Každé dítě navíc dostalo kelímek se šťávou a malý pytlíček kukuřičných křupek.

Pro ty opravdu malé toho bylo opravdu hodně na pobrání, proto jsem si zahrála na servírku a vždy, když někdo vyfasoval své jídlo, odnesla jsem mu to na místo, které si pro svůj oběd zvolil – obrubník, pod stromem, vedle insaky, … Dost mě to bavilo, protože obzvlášť Ti malí na mě koukali, proč jim chci jejich jídlo brát, protože mi nerozuměli, co jsem jim v angličtině vysvětlovala. Rozumí jenom nyanja. Tak se aspoň uplatnil můj body language:-).

Odpoledne nám začalo pršet. Ale naštěstí to tentokrát nezpůsobilo takové zmatky jako včera. Rozhodli jsme se ceny pro děti rozdat rovnou pod střechou našeho Skills centra a potom jsme s dětmi omalovávali a malovali na obličej.

 Omalovánky tu mají ohromný ohlas. Děti jsou téměř jak šílené. Když jsem vytáhla okopírované obrázky z tašky, snad 50 dětí se na mě vrhlo a snažilo se mi alespoň jeden kousek vytrhnout z ruky. Navíc loňské polské dobrovolnice přivezly krásné tlusté nelámavé pastelky, s kterými kreslit je zkrátka radost. Naše děti by takto mohly omalovávat třeba celý den. Umí se u toho výborně koncentrovat.

Mládež deštivé chvíle strávila v hale tancem a krátkou improvizovanou Talent Show.

Závěr byl ohlášen na 16:30, kdy jsme se opět sešli zvlášť Ti mladší a starší, pověděli jsme si pár slov o Donu Boscovi, kterého jsme dnes vlastně slavili, posbírali jsme po sobě odpadky po okolí a mohli jsme se rozejít domů.

Tento den byl opravdu moc vydařený a já jsem si ho dost užila. Je to skvělé s dětmi jen tak blbnout než je nutit do učení nebo je tišit ve výuce a být ta přísná učitelka:-).

Naši malou Viktorii teď učím psát...