neděle 9. srpna 2015

A jsem doma...

Dnes je to přesně týden, co jsem dojela domů. Chtěla bych napsat jenom pár řádků na závěr tohoto blogu, abych ho nějakým způsobem uzavřela a také oficiálně dala najevo, že už nemusíte ztrácet čas aktualizováním těchto stránek, protože sem už žádný jiný a nový článek nepřibude.






Rok v Zambii mi utekl jako voda... i když začátky pro mě byly dlouhé a celý rok se zdál nepředstavitelný. Byl to rok naplněný radostí, klidem, nervozitou, poznáváním nového, přizpůsobováním, smíchu, zlepšováním se v trpělivosti, atd...

Za možnost být TAM nepřestanu být NIKDY vděčná. Byla to pro mě životní zkušenost, a jsem moc ráda, že jsem se pro ni rozhodla.

Nyní už jsem doma a s mnoha z Vás jsem se již osobně potkala a i pár slovy se již snažila popsat, jaké to pro mě bylo trávit čas v jiné kultuře. Není to pro mě jednoduché popsat vše tak, jak to člověk vnímal a prožíval TAM. Navíc ať Vám řeknu cokoliv, tak to je pro Vás vždy zabarveno Vaší představivostí a zkušenostmi, které máte s Afrikou.




Loučení pro mě bylo opravdu těžké. S jednotlivými třídami, které jsem učila, jsem se loučila v průběhu posledního týdne. Na nekonečné otázky: "Kdy Tě zase uvidíme? Kdy přijedeš?," jsem těžko hledala odpovědi, které by děti uspokojily. Když jsem se loučila s našima holkama došlo i na slzy...
Všichni už mi těď moc chybí. Ale tuhle kapitolu života jsem musela uzavřít a pokračovat další...
 




Doma na mě čekalo neuvěřitelné překvapení lidí, kteří mě mají rádi. Tento první týden se pro mě nese ve znamení vzpamatovávání se z návratu, který pro mě byl do jisté míry docela velkým šokem. Připadala jsem si tu jako cizinec ve vlastní zemi, figurka z Člověče nezlob se v cizím domečku, nebo jako v pohádce, a stále jsem čekala, kdy se vrátím zpátky do reality. Na vše kolem sebe jsem hleděla očima cizího člověka... Byl to zvláštní pocit.



Teď už vím, že jsem tam, kde mám být a už jsem se lépe zaklimatizovala... Vím, že nejspíš nebudu mít příležitost se do Zambie jen tak vrátit a jsem s tím smířená.

Chtěla bych Vám moc poděkovat za všechnu podporu - ať byla v jakékoliv formě, toleranci všech mých chyb (nejen pravopisných) a nedostatků a za všechny modlitby.

Moc si toho vážím!!!

ZIKOMO KWAMBIRI GRACIAS DĚKUJU DZIEKUJE THANK YOU DANKE MERCI

sobota 11. července 2015

Bicentenary



I v Zambii jsou 2 dny na začátku července vyhrazeny státním svátkům. Kupodivu si tu nepřipomínáme upálení Mistra Jana Husa či příchod Cyrila a Metoděje na Moravu, ale je to den věnovaný národním hrdinům (6. 7.) a Den jednoty (7. 7.). 
A protože tento rok tyto svátky vyšly na pondělí a úterý a navíc Don Bosco (zakladatel Salesiánů) by letos 16. srpna oslavil své 200. narozeniny, rozhodla se Salesiánská rodina naší provincie uspořádat o tomto prodlouženém víkendu setkání mládeže, na kterém společně oslavíme tuto velkou událost.

Naše salesiánská provincie obsahuje 17 středisek ve 4 africkych zemích – Malawi, Namibie, Zambie a Zimbabwe. Ze všech těchto míst se k nám do City of Hope sjelo dohromady 700 mladých.

Přípravy samozřejmě na toto setkání začaly s velkým předstihem. Dokonce první zmínky sahají až do roku 2008.

A jelikož my, v City of Hope, jsme byli hostitelé, poslední měsíc před samotným setkáním byl tak rikajic dosti "busy".

Když si vzpomenu na plánování CSM ve Žďáře nad Sázavou, těžko se srovnává takové setkání s tím naším v Zambii. Propracovanost organizačního týmu u nás rozhodně nebyla na takové úrovni, ale i  tak musím uznat, že na zambijske pomery vse probehlo velice dobre.

Taková to setkání sebou přináší mnoho úskalí, obzvlášť pokud spolu mají mladí lidé strávit více dní. Musí se zajistit ubytování, strava, hygiena atd.

Co jsem se doslechla, při minulých setkáních se zkrátka spalo v bushi, poslední den okolní ovzduší potvrzovalo fakt, že poslední 3 dny se nikdo nemyl, ale minimálně vaření probíhalo podobným způsobem, jako tomu bylo u nás.


Naší velkou výhodou, je obrovská škola, v jejíž třídách se spalo. Protože má naše škola čtvercový půdorys, využilo se naše „malé náměstí“ k postavení pódia, které sloužilo jako středobod dění. Místo sprch se využily vymyté kbelíky od oleje, které měli mladí k dispozici, společně s kohoutky s vodou u našeho pole. 


Každá delegace (středisko) si s sebou přivezla vlastní hrnce, vařečky a „bubny“ (kotouče na kterých se rozpaluje uhlí na vaření). Jídlo se každý den fasovalo pro jednotlivé skupiny zvlášť a každý si ze surovin vařil pro svoji delegaci sám. Menu bylo celkem jasné – ráno houska s čajem a k obědu a k večeři nsima, s fazolemi, zelím, vajíčkem či dokonce kuřetem či hovězím.


Místo na vaření bylo vedle našeho pole. Atmosféru tento plac měl především při večeři, kdy s ohledem na západ slunce, který se tu během roku stále pohybuje kolem 18. hodiny, byla totální tma, kterou prozařovalo světlo ohňů, na kterých se vařilo, všude kolem plno debatujících lidí, sedících okolo, pojídajících svoji porci nsimy… Najedli jsme se vždy všichni a dosyta a byli jsme spokojení.

My jako mistni dobrovolnici jsme si vzdy mohli vybrat, s kterou delegaci budeme jist. Proto jsem jednou jedla s Bauleni, jednou se City of Hope, jednou se Nkhotakota, Harare - ale nsima mi vsude chutnala stejne:-). 

A co náš program?

1. den – pátek 3. 7. 2015
Pro nás v City of Hope to byl od rána až do půlnoci hektický den, kdy jsme se v podstatě téměř nezastavili. Jednotlivé delegace začaly přijíždět, a protože jsem na starost dostala registraci a platbu účastníků, měli jsme plné ruce práce. V tento vecer take probehly seznamovaci aktivity... kdy si kazda delegace pripravila tanec, pisen ci scenku, kterou by predstavila misto, odkud prichazi...

2. den - sobota 4. 7. 2015
Prave ted tu v Zambii mame nejchladnejsi dny celeho roku - noci jsou pro me skoro mrazive. To ovsem neznamena, ze se Vam nemuze podarit spalit si oblicej behem zahajovaci mse sv., jako se to stalo mne:-)... Opet jsem litovala, ze ma barva kuze je tu tolik odlisna...



Odpoledne byly na hlavnim podiu prvni prednasky, ale ja jsem z nich neslysela ani jednu, protoze krome pokracovani ve vybirani penez a registraci, jsem pomahala polskym dobrovolnicim s prodejem tricek, ktere byly na toto setkani natisteny...
Jak to jen zhodnotit... kdyz se u stolku seslo vice lidi, cpali se tolik, ze nas prostor za stolky se velice rapidne zmensoval:-).
Vecer jsme prozili spolecnou adoraci.

3. den - nedele 5. 7. 2015
Nedele byla vyhrazena pesi pouti na Marian Shrine, marianske poutni misto nedaleko letiste. Protoze letiste je od Makeni vzdalene asi 30 km, popovezly nas autobusy a dodavky a pesky jsme sly asi jenom 4 km. 



Kazda delegace si mela za ukol vytvorit svuj banner, ktery se pri pouti nesl v cele. Byl to pro me velky zazitek, lide okolo se zastavovali a zvedave prohlizeli nase bannery, ktere vypovidaly samy o sobe o duvodu nasi seslosti.



Na Marian Shrine jsme spolecne slavili msi sv., kterou pro nas slouzil vyborny kazatel Fr. Charles Mukuka.




Po navratu byl cas na uklid a umyti. Vecer jsme se sesli na Don Bosco Quiz. Jednotlive delegace proti sobe soutezily ve znalostech o Donu Boscovi a o Salesianech vseobecne... Musim rict, ze otazky byly velice narocne a ja bych z nich nevedela ani ctvrtinu. Viteznym tymem se stala delegace z Malawi.

4. den - 6. 7. 2015
Dnes jsem se vratila opet k mym povinnostem a polovinu dopoledne jsem stravila pocitanim penez. Pred polednem jsme slavili zaverecnou msi sv. Pri kazde msi sv. se tu po prijmani vzdy zpiva pisen dikuvzdani, pri ktere lide dekuji Panu, za milosti, ktere obdrzeli a bohatstvi Eucharistie. Pri takovych slavnostech jako byla ta nase se ve velkem tancuje, zpiva a raduje. I knezi s ministranty se zpojily do davu. "Tenhle moment si chci zapamatovat," rikala jsem si v duchu...





Odpoledne probehly sportovni aktivity. Fotbal. To je zkratka sport, kterym tady opravdu kazdy African  zije.  Kazdy tym prijel vybaven spolecnymi tricky. I kdyz mnoho kluku behalo bosky, zeleny travnik by clovek tezko pohledal, vykony a hlavne atmosfera byly srovnatelne s kdejakym  mistrovstvim:-).






Vecer potom probehl zaverecny spolecny vecer, na ktery si kazda delegace pripravil desetiminutovy program - scenky, pisne, tradicni tance apod. Zaver vecera (03.00 am) patril tanci a tanci a tanci:-)... to je to, co tu lide mohou delat porad - teda krome jezeni:-)...



5. den - 7. 7. 2015
Nektere delegace do slova a do pismene odtancovaly primo do autobusu. Jejich cesta byla daleka, proto musely vyrazit vcas. Jinak nas ostatni rano cekal generalni uklid a davani vseho do poradku. Vsechny delegace, az na delegaci z Malawi, odjeli ten den dopoledne.
Unava po setkani byla patrna na kazdem. Jak predchozi dny bylo City of Hope plne lidi, v utery odpoledne byste tu tezko hledali zivacka, protoze vsichni hledali utociste sve postele a kyzeneho odpocinku:-)


Africke setkani mladych byl pro me nezapomenutelnym zazitkem a zaroven radosti, ze se takovato setkani  podari usporadat i na tomto kontinente, protoze clovek vidi, jak jsou pro mlade lidi dulezita.

neděle 21. června 2015

Jak jsem vařila nsimu




Týdny ubíhají a já si uvědomila, že jsem Vás přes měsíc neinformovala o novinkách z mého zambijského života. Dnes tomu je přesně 10 měsíců, ode dne, kdy jsem přijela do Zambie, a mně stále připadá, že toho je plno, co o Zambii nevím, a že tu mám stále hodně co objevovat.
Jedním z míst, které jsem začala před několika týdny objevovat je Bauleni. Jedna z částí Lusaky, která je ale sama pro sebe takovou samostatnou jednotkou. Je to hustě obydlená část. A kde jsou lidé, tam jsou Salesiáni:-). Proto i v Bauleni mají otcové Salesiáni své dílo - Salesiánské středisko.
A jak jsem se tam já dostala?
Na konci května jsem se zúčastnila velké slávy v naší katolické katedrále a to novokněžského svěcení. Mezi 11 kandidáty byly i 2 salesiánští kněží a jako salesiánská rodina jsme je samozřejmě jeli podpořit. Po slavnostní mši sv. jsme se všichni přesunuli do našeho Provinčního domu, kde byla pro všechny připravena slavnostní nsima – aneb slavnostní oběd. Zde jsem se seznámila s Ritou. Devatenáctiletou slečnou z Bauleni.

Vlevo Rita...

 Celé odpoledne jsme spolu povídali. Ona byla zvědavá na mé dobrovolnictví a já na její domov. Rozloučily jsme se s tím, že jsme si vyměnili telefonní čísla a já přislíbila svoji návštěvu.
Ani jsem netušila, že to bude tak brzy. Hned další den jsme společně se sestrami jeli na primici otce Petra (jednoho z novokněží), která se konala právě v salesiánském středisku v Bauleni

Mimochodem, protože jsme všichni jeli jedním autem, my dobrovolnice jsme se poskládali do kufru. Už jsem Vám říkala, jak moc si tu užívám cestování v kufru, které u nás není možné:-)?
Mše byla nádherná a na první pohled mě toto místo zaujalo. Své tomu přidal i úžasný východ slunce, který nás stihl po cestě, protože mše sv. začínala už v 7°°, krásný zpěv sboru, který doprovázel mši sv., a celkově jednoduchost kostela, kterou ale doplňoval neuvěřitelně radostný duch.


Ten den jsme jeli hned po mši sv. domů, ale věděla jsem, že to není moje poslední návštěva.
A nebyla. Uběhlo pár týdnů a já se rozhodla si přivstat a na 7°° se dopravit na druhý konec Lusaky. Už před šestou hodinou jsem stepovala před City of Hope, abych chytila něco, co mě dopraví do centra města (Kulima tower) a odtud do Bauleni. Takhle ráno jezdí autobusy velice velice zřídka, protože lidi v neděli v tuto ranní dobu nikam jezdit moc nepotřebují. Ale já měla štěstí a hned po několika minutách mi zastavilo auto jehož řidič nabíral po cestě do města ranní ptáčata jako jsem byla já. S tím, že mě prý sveze za stejnou cenu jako bych jela minibusem. "To je dost dobré," pomyslela jsem si a pohodlně jsem se usadila do auta. U Kulima Tower jsem byla překvapivě rychle. Problém ovšem nastal při přesunu do Bauleni. Z nádraží autobus odjíždí pouze tehdy, pokud se autobus celý naplní. S několika střízlivými a mnoha opilými lidmi, kteří se ráno společně se mnou na nádraží vyskytovali, jsem tuto ideu rovnou vzdala a šla jsem smlouvat o cenu taxikáře. Je to sice samozřejmě mnohem dražší způsobem cestování, ale za to někdy co se týče času spolehlivější. Na mši jsem přijela včas:-).


Po ní si mne vyhledala Rita. Nyní můj program byl v jejích rukách. Chtěla mi ukázat Bauleni. Jak tu lidé žijí, jak to tu vypadá a jak tu žije ona se svou rodinou. Rita má 7 mladších bratrů, z toho 5 je jejích vlastních. Dva kluky si její rodiči vzali k sobě poté, co jejich rodiče zemřeli a oni by neměli střechu nad hlavou. Rity rodiče jsou mladí sympatičtí lidé, kteří mě velice vřele uvítali. V prvním momentě na nich byly vidět rozpaky z toho, že v jejich jednoduchém a chudém domku je navštívil muzungu, ale snažila jsem se na sobě nedát znát jakékoliv rozpaky či hodnocení prostředí ve kterém žijí, protože oni se nemají za co stydět. Takhle žijí a tak to je. A já jsem ráda, že mi tak vřele otevřeli dveře dokořán a já jejich „doma“ mohla poznat. Oba jsou velice milí a upovídaní:-). (Marky při návštěvě Zambie prohlásila: „Zambijci se rádi poslouchají.“ A něco na tom nejspíš bude:-)). I když s tatínkem, hlavou rodiny, jsem si neměla příležitost déle popovídat, protože jel obdělávat pole. 

Veškerou konverzaci posléze plně vynahradila maminka. Byla zvědavá na mě, na moji zemi, ale také na moje zambijské zkušenosti a také můj zambijský slovník:-). Později dorazila i babička a teta Rity s malou Blessing a Beatrice. Btw. Na věk jsem se neptala, ale Rity babička vypadá na 45 a její teta (žena maminčina bratra) je podobně stará jako Rita.
A kde taková rodina žije?



Domek je postavený z cementových bloků, které jsou tu snadno dostupné, protože jsou vyráběny – odlévány přímo na ulici. Kde končí stěny, jsou položeny dřevěné trámy, které drží plechovou střechu. Vchodové dveře mají ulomenou kliku, ale zevnitř je možné je zavřít na závoru. Z venku přicházíte do hlavní obytné místnosti domu, která má rozměry cca 4 x 5m, a její prostor vyplňují 3 velké sedačky a křesla, malá „obývací stěna“, kde je televize, na stěně visí 2 rámečky vyplněné fotkami z důležitých rodinných událostí a jediné okno místnosti je zakryté nařasenými žluto-fialovými závěsy. 

Část rodiny.. zleva: Josephine (kamarádka), Rita, Bryan, maminka, Benjamin, babička, Peter, Izak


Z této místnosti vede vchod do chodby dlouhé asi 3, 5 metru, který je zakrytý závěsem. Jediné dveře v domě jsou ty vchodové. Chodba je spojovacím prvkem ostatních místností. Na levé straně jsou to 2 místnosti na spaní – na zemi leží matrace a v rohu je postavená jednoduchá skříň na oblečení. Na straně druhé je to kuchyňka, jejíž rozměry vypovídají o tom, že šéfkuchař je v této domácnosti vždy jen jeden:-). A vedle kuchyně je jednoduchá koupelna.
Před domem stojí nové cementové bloky, které rodiče postupně nakupují, protože by prý rádi přistavili další část k domu. Teď prý není doba na to, aby jedli maso. Pokud chce člověk stavět, nemůže si dovolit kupovat drahé jídlo.



Před domečkem stojí malá plechová bouda, kterou Rita využívala jako školu pro místní děti, které nemohou chodit do školy, protože jejich rodiče nemají finanční prostředky na zaplacení školného. Když mi ukazovala prostor o velikosti necelých 3 x 3 metru a popisovala, že tu měla vždy kolem 50 dětí, nedokázala jsem si představit, jak je tam naskládala. „Oni jsou malí, jako naši kluci,“ usmála se Rita ukazujíc na své brášky.

Rity školička...


Ten den mi Rita ukázala celé Bauleni. Jak už jsem řekla, je to takové městečko samo o sobě. Mezi obydlenými domky, které neohraničují žádné ploty, ale šňůry s pověšeným prádlem, mají rodiny své malé stánky se zeleninou, ovocem, uhlím, jiní mají vybudované malé obchůdky, kde prodávají pečivo, potraviny, oblečení, drogerii, … 


„Máme tu všechno,“ říká Rita „sem dokonce můžeš přinést kukuřici a oni Ti ji namelou na mouku na nsimu.“ Když vylezeme na jeden z menších kopců, které ohraničují oblast Bauleni, ukazuje mi i kliniku, školu, které pro tuto část byly zbudovány. Mezi uličkami procházíme kolem mnoha kostelíků. Co kostel, to jiná církev. Protože je neděle, den modlitby, z každého se ozývá radostný zpěv doprovázený zvuky bubnů. 

Jeden z kostelů...


Nedělní bohoslužba...

Často přeskakujeme příkopy plné odpadků. „Když je období dešťů, voda se vylévá z příkopů ven, a dostává se až do obytných domů,“ informuje mě Rita neutrálně. Ptám se, proč lidé příkopy nevyklidí a odpadky průběžně nepálí. „Někteří po sobě odpadky uklízí, ale ne všichni.“ Prašné hrbolaté cesty obklopené odpadky zkrátka patří k celkovému koloritu.


Ale i když se můj popis může zdát smutný a chudý, toto místo jsem si zamilovala. Vidíte tu život.
Děti si hrají před domečkem i kolem, 

"Muzunguuu!"

sousedky společně perou prádlo v jednom škopku, 


krejčí sešívá černé sváteční kalhoty,



muži debatují o politické situaci s pivem v ruce, jiní kráčí s motykou k poli. Hnědá barva všudypřítomného prachu je rozjasněná barvou zelenou – stromů a keřů, které rostou mezi domky a tvoří tak příjemný stín v horkých dnech. 


Bauleni neleží na rovné placce jako je tomu u nás v Makeni. Krajina je tu mírně zvlněná. Rita toho využila a zavedla mě na jeden z kopců, aby mi mohla ukázat celkový pohled na Bauleni. „Páni,“ vydechla jsem a mrkla jsem na Ritu, z které zářila radost a hrdost na místo, kde vyrůstala a které je jejím domovem.



Protože čas letí jako spřežení divokých koní, chýlila se i má návštěva ke konci, protože mě ještě čekala cesta domů. Ale s Ritou jsme se domluvily, že v sobotu mě naučí vařit nsimu.
A tak se stalo.


Cestování v sobotu bylo jednodušší, protože jsem v Bauleni nechtěla být už v sedm, ale později. Když jsme se v neděli domlouvali na sobotní obědě, vypadalo to, že na to, jak muzungu vaří nsimu se přijde podívat polovina Bauleni, ale jak jsem zjistila, byly to naštěstí pouze zambijské vtípky:-).
Nsima je základem zambijského jídelníčku. Místní ji jí minimálně jednou denně. Nsima je takovým národním bohatstvím. Každý Zambijec ví, že díky ní vyrostete, dostanete sílu a má i uzdravující účinky. Nsima je zkrátka takový lék na všechno.


Vaří se z bílé kukuřičné mouky a vody. Oficiální recept na ni nikde nenajdete, všechno je to v ruce kuchařky. Um uvařit nsimu se místní dívky učí už v devíti letech. Proto nemůžu říct, že když dívka umí uvařit nsimu, může se vdávat:-).


A jak to bylo se mnou? Když babička Rity prohlédla mé bílé ruce, prohlásila, že si není jistá, že zvládnu nsimu uvařit. Potřebuju k ní prý hodně síly a mé ruce jsou prý moc jemné. Trochu mě to urazilo, protože se necítím jako nemehlo, které nikdy nic neuvařilo. A uvařit dobrou nsimu se pro mne stalo výzvou.


Během mého vaření se Rita stala oficiální fotografkou, aby tento historický moment v mém životě řádně zdokumentovala a její maminka se mi stala odbornou poradkyní.


Pokud nevaříte na plotně, ale na tzv. bubnu – vypadá jako disk od auta a používá se k vaření na uhlíkách, musíme nejdříve rozdělat oheň. Počká se, až jsou uhlíky rozžhavené a poté se na ně položí hrnec s vodou. Na velikosti hrnce záleží, jak náročné míchání nsimy bude. Na větší hrnec zkrátka potřebujete větší bicepsy. Maminka mi chtěla dát menší hrnec, ale Rita prohlásila, že zvládnu uvařit nsimu pro celou rodinu, tedy v hrnci větším. A já se na ní s díky usmála.


Když je voda v hrnci, musí se počkat, dokud není horká. Ale ne vařící. Zkrátka tak akorát. Potom do jedné ruky chytnete vařečku (ta se velikostí také liší podle velikosti hrnce) třemi prsty, s kterou mícháte mouku, kterou druhou rukou hrnečkem přisypáváte do vody. Jestli máte správné množství mouky, poznáte podle hustoty zrníček mouky na vařečce, po jejím ponoření do vody. Poté se počká asi 15 minut, dokud nezačne kaše vařit. Nsima mírně zežloutne a začne bublat. Teď přichází nejtěžší okamžik. Musíte ji pořádně promíchávat a zároveň přidávat další mouku.



Od pohledu se to nezdá tak náročné, jako je to ve skutečnosti. Ruka mě začala bolet, jak jsem veškerou silou míchala, ale stále to nebylo dost. Ale maminka mě chválila. Prý si z toho nemám dělat hlavu, kdybych nsimu vařila každý den, dostala bych do ruky cvik a zvykla bych si rychle.
Poté přišlo na řadu porcování. Nsimu totiž na talíř dostanete jako takový bochánek. Dostala jsem do ruky servírovací lžíci, do misky jsme dali vodu s trochou oleje a mohlo se servírovat. Po několika bochánkách jsem namočila lžíci do vody, aby se nsima na lžíci nepřilepovala.



Když jsem naporcovala veškerý obsah hrnce, napustila jsem do něj vodu, aby se odmočil, a bylo ho možné vůbec umýt.



A co jsme s nsimou podávali? Kapenty a chiwawu. O kapentách jsem se už myslím zmiňovala. Jsou to rybičky, které se endemicky nachází v jezeru Tanganyika, ale pro jejich spotřebu byly nasazeny i v jezeru Kariba u nás na jihu země. Jsou to takové malé rybičky, které jsou velice levné a snadno dostupné snad všude ve městě.
Chiwawa jsou do překladu z c´nyanja dýňové listy, které se vaří společně s arašídy, cibulí a rajčaty.
PICS_16



Oběd byl výborný. Rity bráškové byli nadšení, že jim dnešní nsimu vařil muzungu a maminka si pochvalovala jak je nsima jemná. Dobrá nsima se pozná podle toho, že se Vám při jídle nelepí na dlani. Je to samozřejmě i o tom, jak ji umíte jíst:-). Mně chutnalo a moc taky.
Maminka mi říkala, že až přijedu domů budu úplně bez sil energie a budu chtít pořád spát, protože nebudu jíst nsimu. Těžko jim vysvětluju, že i brambory, rýže či těstoviny můžou člověku ke spokojenosti stačit. Zkrátka „Nsima nad zlato“!

sobota 16. května 2015

Květnový pozdrav




Zdravím do Čech v novém měsíci – květnu. Zatímco u nás doma se v tomto měsíciotevírajíkvěty stromů, v Zambii se otevírají pobrány škol. Po měsíčních dubnových prázdninách jsme všichni zpátky, abychom pokračovali 2. trimestrem tohoto školního roku.
 
Ze mne se na tento měsíc stala slečnasekretářka, protože ta našeoficiální odjela do Kitwe na kurz znakového jazyka. Kopíruju, píšu, vyplňuju, podepisuju, razítkuju, hledám, řeším, pomáhám, atd. Ale kafe jsem naštěstíještěvařit nemusela :-), i když to zambijský s 5 lžičkami cukru na jednu nějakého instantního kafe bych asi dohromady dala.

Taky jsem zjistila, že kancelářsekretářky je takové chatovací místo, tedy plac, kam si učitelépřijdou jen tak popovídat, když zrovna neučí, postěžovat si, i optat se na můj evropskýživot. Je to velice milé, a alespoň díky tomu konečně naše učitele mohu poznat lépe a už si pamatuju i více jmen, ale častomě to zdržuje od práce, což ale tady v Zambii takhle nechápou. Někdy mi připadá, žena prvním místě je tu sbližovací a sdílející sociální prvek a až pak práce:-).

Mimo to samozřejmě pokračuju ve vedení počítačů na naší zakládce. S tím, že mi pro tento trimestr přibylaještětřída sedmá. 

Takže v podstatě celé dny teďtrávím ve škole přebíháním z kanceláře do počítačové učebny a večery po růžencitrávím s našimi holkami studiem.  Upřímně jsem ráda, že moje práce tu nevisí pouze na práci s papíry, ale že stále jsem v kontaktu s dětmi. Teď si o to víc jejich přítomnostivážím.
Ale na sekretariátě budu jenom do koncekvětna, takžeuž jen pár týdnů.
V tomto článku se ale především chci s Vámipodělit o zážitky z výletu, na který jsme se poslední týden prázdnin vydali s našimi holkami. 



Tzv. Outing, byl holkami velice očekávanouudálostí, na kterou ale do poslední chvíle nebylo jisté, jestli vyrazíme. 

Sestry Marie jsem se ptala v únoru, jestli by s takovým nápadem souhlasila a ona vypadala, že nemá nic proti tomu. „Vložíme to do prázdninového programu,” říkala mi.Ale jak se prázdniny blížily, nevypadalo to, že by z toho nápadu byla stálenadšená. Naopak jsem si připadala jako otravný hmyz, když jsem ji stále uháněla a ptala se, jestli užmůžuzačítněco zařizovat. Ale jak se ukázalo, postup a lá “otravný hmyz” se vyplatil.Poslední prázdninové pondělí jsem se sešla se Sr. Ryszardou a Sr. Marií. Hlavně Sr. Ryszarda chtěla vědět, jaký je můj plán, jak to vidím a jak si to představuju, jak by se co dalo zařídit…A po dvouhodinové debatě a vysvětlování se rozhodlo, že jedeme.

Dohodly jsme se, že bude lepší, když pojedeme ve 2 dnech. Jednak kvůli většímu zážitku pro holky – protože v menší skupině je prožitek vždycky větší než by byl v šedesátičlenné skupině, a jednak kvůli našemu autobusu, který by tak velkou skupinu ani nepobral… Obvolala jsem místa, kam jsme chtěli jet, zařídili jsme svačinu na oba dny, informovali jsme holky a hlavně našeho řidiče Nathana, že ho čeká ”dvoudenní” výlet, a hned další den se mohlo vyrazit.

Tohle se mi opravdu líbí. Neznamená to, že se akce neplánuje dlouhodobě dopředu, že se neuskuteční. Když se chce, tak se jede:-).

Holky jsme rozdělili na starší a mladší. Program pro obě skupiny byl ale stejný.
Našecíle byly dva: Kalimba Reptile Park (na severu Lusaky, asi 11 km od silnice mířící k letišti) a Parays (asi 20 km na západ od Lusaky).

Kalimba Reptile je farma, kde chovají krokodýli. Chovat krokodýli se totiž dost vyplatí. Natož, když jich máte kolem 10 000. Krokodýlí maso – nejlepší je prý z ocasu – je drahá pochoutka luxusních restaurací, krokodýlí tuk se používá na léčení astmatu, ekzémů a dalších problémů – s tím, že jedna mala lahvička obsahující tento zázrak stojí více než 500,- Kč; a samozřejmě jejich kůže, která se odtud vyváží do JARu, má také svoji vysokou hodnotu. Takže pokud přemýšlíte o nějakém byznysu, myslím si, že investovat do chovu krokodýlů není úplně marný nápad… samozřejmě ve vhodných podmínkách:-). 



Pro návštěvníky je tu vybudovánodpočinkový park. Po příjezdu si nejprve můžete prohlídnout krokodýli a také sbírku hadů, které můžete v Zambii potkat ve volné přírodě, a to vše s odborným výkladem. Poté můžete využí osvěžení místního bazénu, zarybařit si, či se jen tak vyblbnout na místním hřišti.

Parays je farma za Lusakou, kde uz pres sto let mistni rodina chova vice zvirat - buvoly, zebry, antilopy, impaly, ... Ti na cele ploše pozemku jen tak volně pobíhají, ale navíc přímo před svým domem mají i 6 lvů, kteří by bez lidské pomoci zahynuli. Ale kvůli člověku je matka lvice zavrhla, když přišli do styku s pytláky. Proto jsou na člověka zvyklí. Ale i tak mají rádi klid a ticho. Lovecké instinkty v nich stále jsou. Mezi těmito lvi jsou i vzácní bílí lvi. Proto sem mnoho lidí přijíždí, aby se mohli na tato zvířata podívat z blízka.



Na druhé straně pozemku – než jsou lvi – má rodina také vybudovaný odpočinkový park pro návštěvníky. Nechybí tu místo na hraní, grilování, odpočinek na zelené trávě a také 3 bazény různé velikosti.
Obe mistauz jsem navstivila s MTM. Tak jsem věděla, co od nich mohu očekávat. Zvolila jsem je na místo výletu, protože na obou místech děcka můžou něcovidět a navícbazén, to je pro naše holky něco jako magické slovo, které jakmile vyslovíte, nastane neuvěřitelně dlouhé nadšení a povyk.

První vyrazily na výlet naše male holky společné s malýmidětmi od našich sousedů. Musím říct, že za celý den mě nepřestávalo udivovat, jak se vzorně všechny děcka chovaly. Naší první zastávkou byl již výše zmíněný Kalimba Reptile Park. Po areálu nás provedla mladá slečna Racheal, která věděla, jak děcka zaujmout. Takže hned po prohlédnutí kober, škrtičů, černých a zelených mamb, baby nilských krokodýlů, děckám vytáhla velkou leopardí želvu, se kterou se mohly vyfotit :-).


Společná fotka s želvou leopardí.



Obrovský krokodýli vzbudili také velký obdiv. Jen jejich pootevřené tlamy vzbuzovaly respekt.
Hřiště a svačina na zeleném trávníku dodali celkové výletové atmosféře plusové body.


Co tam ta Viki viděla?





Kolem poledne jsme se přesunuli na druhý konec Lusaky. Ten den bylo docela teplo, tak se mě všichni netrpělivě ptali, kdy už tam budeme, a jestli tam ten slibovaný bazén opravdu je.

Byl. I když u vstupu mi nejprve oznámili, že bohužel bazén právě čistí. To mě mohlo klepnout. Poté, co jsem holkám naslibovala „hory doly“, by mě nejspíš snědly za živa. Ale ukázalo se, že se čistí pouze velký bazén a 2 menší bazény dokonce se skluzavkou jsou v provozu. „Hurá,“ oddychla jsem si. 

Jen několik z holek má plavky. A jen díky humanitárním balíkům, ve kterých se dá najít vše od péřových bund a čepic, až po plavky. Většina si zkrátka večer před výletem ze svých skříní vybrala nějaké swimclothes – plavecké oblečení, a bylo.

Na obrovském nadšení jim to absolutně nic neubralo. Naopak. V životě jsem snad neviděla takové nadšení z vody. A to ani jedna z našich holek neumí plavat!


Převlečení byly v „cukuletu“. Pak nastal ten svátostný okamžik vstupu do vody. Asi 10 jich obsadilo 2 skluzavky, které do dětského bazénku mířily, a ostatní obsadily okraje bazénů.

„Skluzavku musíme nejdřív namočit, aby to klouzalo,“ říkám jim. „Jojo,“ sborově přikyvovaly. „Tak můžu?,“ zeptala jsem se pro jistotu. Po přikývnutí jsem hrábla do vody a začala rozpálený plast skluzavky postříkávat vodou. Nejlepší byla malá Victoria, která seděla necelý metr od mé ruky a po několika sekundách byla mokrá od hlavy až k patě, ale oči ji jiskřily radostí a úsměv roztažený od ucha k uchu mluvil za své.


„Rejoice! Radka! Ratika! Rejoooooice! Radkaaaaa! Rrrrrrrradkaaaaa!,“ jeden přes druhého na mě křičely, abych se na ně podívala a ocenila, jak se zvládly potopit pod vodu, aniž by se u toho utopily. Můj prvotní plán přidat se k nim, byl automaticky změněn na funkci fotografa, kdy se každý chtěl při tak jedinečné příležitosti vyfotit :-). Byla to nádhera sama o sobě, pozorovat jak jsou šťastní!



Radost ze skluzavky a bazénku



Tahat z vody, obzvlášť když jsem viděla, jak někteří z nich „zmodraly“ bylo opravdu těžké. Klidně bych je tam nechala déle, ale čas nás tlačil a v plánu bylo ještě navštívit slibované lvi.




I tak jsem se bála, že domů dorazíme za tmy. Ale lvi jsme nemohli vynechat.
Když jsme k nim dojely, holky z nich měly očividný respekt. A to byli zavření za vysokým plotem. Už předem jsem jim říkala, že musíme zachovávat klid, protože lvi nemají rádi hluk. Holky posvátně poslouchaly pána, který nám jednoho po druhém ukazoval.

U jednoho z nich se ale stalo, že naše přítomnost a nejspíš nápadnější chování jednoho ze lvů naštvalo. Z ničeho nic vystartoval proti nám. Samozřejmě za plotem. Ale tento neočekávaný rychlý pohyb vpřed strhl holky k úprku. Já jsem stála s Angelou (holčička s DMO, která u nás tráví prázdniny) v druhé řadě. Útěk byl tak překvapivý, že nás obě povalily. Angela spadla na zem a já padala na ni. V poslední chvíli jsem se stihla opřít o ruku, abych ji chudinu svojí váhou nezavalila. Moje taška s velkou PETkou plnou vody se mi sklouzla po boku a přistála Angele těsně vedle hlavy. „Oh, my goodness,“ vydechla jsem „seš celá?“ V první chvíli jsem se vyděsila, že se jí něco stalo, protože jsem slyšela pláč, ale když jsem se podívala Angele do tváře, řehtala se na plno kolo. Celá situace ji ohromně pobavila. Uffff. To bychom měli.



Polovina holek už potom sledovala lvi jenom z bezpečné vzdálenosti našeho zaparkovaného autobusu.
Ale přežili jsme to všichni. A i přes tento nečekaný zážitek byly holky z návštěvy nadšené. 

Při zpáteční cestě začaly spontánně zpívat písničku, kterou děkovaly za uplynulý den plný zážitků.



Další den jsem vyrazila znova. Tentokrát s našima staršíma holkama.Ty celou cestu prozpívaly. Poslouchat je mě nikdy neomrzí.

U krokodýlů se mnoho holek bálo hadů, a to i když většina z nich byla za sklem. Ale průvodce, tentokrát sympaťák David, vyprávěl o zvířatech velice poutavě, takže i ty ustrašené zaujal. 


Společná fotka s krajtou v Kalimba Reptile Parku


Tentokrát se ven nevytahovala želva, ale krajta. Wow. To je opravdu masivní had. Po společné fotce se největší odvážlivci mohli vyfotit přímo s hadem kolem krku. David celou dobu držel hada za hlavou, proto vše proběhlo bezpečně a my se nemuseli ničeho bát. Ale já jsem si teda hada kolem krku nedala!
Během přesunu nakoupila Sr. Maria holkám cukrovou třtinu, kterou jsme nalámali a všichni si na ní moc pochutnali. 

Pozn.: Cukrová třtina se tady teď prodává na každém rohu. Když ji popíšu stručně a hloupě, tak je to takový klacek, kterého třeba 1, 5 m stojí K 2. Jí se tak, že nejdřív okoušete (stoličkami) takové lýko okolo a potom vnitřní část, ta je měkká ukusujete, žvýkáním vysáváte cukr a potom zbytek vyplivnete. Omlouvám se za hloupý popis, ale nejlepší je to asi vyzkoušet. Navíc těžko se mi hledají správná slova pro daný popis. Přidávám starou fotku z prosince.



Okusování cukrové třtiny



Parays byl velký bazén konečně vyčištěn. Ale problém nastal s našimi 100 % neplavci. Kvůli hloubce bazénu na jedné straně, která dosahuje více než 2 m, je vstup všem neplavcům do bazénu zakázán. 




Nejdřív jsem se bála, že se to holkám nebude zdát, ale zmýlila jsem se. Nadšené byly i z malého bazénu, kde jsme se všichni vyřádily dostatečně.


Netbal bez košů


Po obědě a několika míčových hrách jsme přejeli ke lvům.




Zívá nebo řve?:-)


Žádný úprk se tentokrát nekonal, ale když si lev pšíknul, všichni vylekaně nadskočili. A to se opakovalo asi trikrat:-)! Jsme opravdu statečné:-).


Se staršíma holkama v našem autobuse


Co říct na závěr? Jsem ráda, že jsme si prázdniny mohli takto zpestřit. Holky byly neuvěřitelně nadšené a spokojené. Teď už nám chybí udělat společné promítání fotek a náš společný zážitek bude završen takovou třešničkou na dortu.





P. S.: Málem bych se zapomněla pochlubit se svou českou návštěvou! Minulou neděli mě v City of Hope navštívil salesiánský misionář František Radecký! Působil na více místech, ale posledních 5 let strávil v Zimbabwe v Hwange a nyní působí v Malawi v NkhotaNkhota.


insace s bratrem Františkem Radeckým


P. S. S.: Musim se tu omlouvit za kvalitu a hlavne pravopis a sloh mych clanku... Zjistila jsem, ze bez kazdodenniho kontaktu s cestinou mi klesa slovni zasoba. Proto pisu stale dokola, ze holky byly ze vseho nadsene :-).... Ale snad aspon fotky Vam trochu priblizi atmosferu, kterou jsme prozivali my tady...