středa 27. srpna 2014

Ven z Lusaky...



V pondělí večer, poté co jsem došla na náš domeček, jsem si na mobilu všimla nebývalé aktivity – 2 zmeškané hovory a 2 eSeMeSky. Eliška Hromádková mě naháněla, aby mě mohli pozvat na společný výlet k jezeru Kariba. Páni! Výlet! A s Čechy! Taková šance se neodmítá! - řekla jsem si a hned jsem se běžela zeptat sestry Florence, jestli by v tom nebyl problém. Sestra se tvářila přísně, ale prý když je to v úterý, tak to nevadí, ale musím se vrátit do osmé hodiny večerní. V tomhle období se tu stmívá už po 18°° a naše část Lusaky není z těch nejbezpečnějších, proto se o nás bělochy dost bojí. Ale výlet byl povolen, tak jsme se po náročném telefonním spojení s Eliškou domluvily, že se zítra sejdeme opět na „našem místě“, kde už pro nás bude připravené auto i s řidičem, který nás k jezeru vezme.
Ráno jsem vyrazila v 7:15, s tím, že za půl hodiny, kdy jsme měli sraz, bych měla bez problémů ke Kulima tower dorazit. Ale to jsem se zmýlila. Ranní zácpa + rozbitý autobus → přesedání na jiný + nekonečné čekání na naplnění autobusu způsobilo mé půlhodinové zpoždění. Ale v Africe půlhodina není žádný čas:-). Eliška s Petrem už na mě čekali. V autě na nás čekala Janča s panem řidičem. Naskočili jsme a mohli jsme vyrazit. Byla jsem z toho nadšená.

Baobab alespoň z auta...

Poprvé jsem viděla „Afriku“ – baobaby, chýše, opice… už jen ty sloni a žirafy k dokonalosti chyběli. Samozřejmě vše pouze přes okénko auta. Naše cesta byla zpestřená o policejní kontrolu, kdy jsem s hrůzou zjistila, že jsem pas nechala v Lusace. Má představa o věznění, vyslýchání či jiném průšvihu se naštěstí nenaplnila:-). Zambijský policista na mě pouze přísně pohlédl, s tím, že příště ten pas bude lepší než česká občanka.
Cesta k jezeru trvala asi 3 hodiny (nachází se na hranici se Zimbabwe). Příjezd byl sám o sobě velmi zajímavý. Poté co jsme projeli chudinskou částí, kde by se běloch bál vystoupit, jsme projeli bránou, za kterou se objevila luxusní lodge (apartmány pro turisty). 


Kariba lake

Zaparkovali jsme a optali na recepci, jaké jsou tu možnosti. Šok byl na obou stranách. U nás, když jsme se dozvěděli, že se od nás očekává pronajmutí lodi, s kterou bychom jezero projeli. A u Afričanů, když zjistili, že naše představa byla procházka kolem jezera (nebo výšlap na kopec, abychom jezero viděli z výšky). Naše plány nakonec směřovaly k jídlu:-). Sedli jsme si na lavičce s výhledem na jezero a snědli vlastní zásoby. Poté jsme se vydali po stezičce, kolem jezera. 


Cestou nás provázelo mnoho ještěrek a ještěrů různých barev a rozměrů. Došli jsme až k malému kamenitému výběžku, kde nám Janča udělala kulturně-vzdělávací okénko.

Na horách nebo u jezera?
 Jezero bylo vybudované v 60. letech, jako možnost vytvořit elektřinu pro Severní Rhodésii. Celé dno bylo buldozery vybagrováno, ale jezero je tak obrovské, že než to stihli dokončit, začala již první část zarůstat. Nechyběla ani povídka o duchu „Ňamiňami“, který kolem jezera a řeky Zambezi bloudí, protože má na dně uvězněnou svou ženu.
Protože nás tlačil čas, vydali jsme se zpátky. Abychom nepokazili Evropanům pověst, svezli jsme se na loďce k hrázi jezera (až přímo k hrázi jsme plout nemohli, protože hráz tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe). Projížďka byla pěkná, i když houpavá (kdo by to byl řekl). 


Při zpáteční cestě jsme se rozhodli navštívit hráz. Aspoň já jsem netušila, jaká to bude komplikace. Kousek nad hrází jsou zambijské hranice, kde jsme museli odevzdat své pasy – v mém případě občanku (ano, pustili mě, ale s tím, že příště musím mít pas). Poté jsme dostali lístek s razítkem a naším počtem, který jsme ukázali celníkům, kteří nám s otrávenými obličeji otevřeli bránu. Sjeli jsme k hrázi.

Damm Wall of Kariba lake

Je to obrovské dílo – měří 128 m! Prošli jsme se, pokochali jsme se, naskákali do auta, vyzvedli pasy a občanku a zamířili jsme si to zpátky do Lusaky. Bylo po páté hodině a čas nás tlačil. Nechtěla jsem ani domyslet, jaký trest by následoval po neuposlechnutí příkazů od sestry… Co kdyby mě poslali s ostudou zpátky? Takové dramatické scénáře byly zbytečné, ale každopádně jsem si nechtěla rozzlobit sestru hned na začátku.
Pan řidič, jak kdyby to tušil, jel jako o závod. Za světla to bylo jakž takž, ale hned jak se setmělo, měla jsem temno občas i před očima… S holkama jsme se snažily vzadu najít pásy, ale byla to marná snaha. Snažily jsme se všechno prodýchávat a já v duchu odříkávala Otčenáš. Samozřejmě, že jsme dojeli v pořádku, i přes nelehké hledání odbočky k City of Hope (jsme tak zhýčkaní z veřejného osvětlení), a včas. V rychlosti jsme se rozloučili a já spěchala k bráně, kde mi zrovna vrátný otvíral.

Byl to krásný výlet a jsem za něj moc vděčná! Přesvědčila jsem se o tom, že Zambie je krásná země. Těším se na další cestování a objevování jejích krás.

P. S.: Oficiální fotka ze City of Hope. Nevěříte?
 
Nebojte se, mám se tu opravdu skvěle! Koktejl se mi nese...


neděle 24. srpna 2014

Vzhůru mezi lidi...

Myslela jsem, že se k internetu připojím nejdřív za pár dní, ale protože dneska "odpadl" růženec a hodně se toho událo, rozhodla jsem se riskovat bodnutí komárem a podělit se o své zážitky. Kolegyně dobrovolnice Martina je nemocná, chytla nějakou infekci, tak s chudinkou není řeč, tak se vypíšu sem.

Ráno v City of Hope...

Dnes ráno jsem si přivstala. Včera mi jedna z holčiček tvrdila, že mše sv. začíná sice v 7:30, ale společně se odchází již v 6:00, protože kostel je opravdu daleko. Tak jsem v 5:25 za tmy vstala, našňořila jsem se do kostela a v 6:00 jsem čekala u brány City of Hope, ale nikde ani noha... Říkám si, že by mi utekli? Ale pak jsem si všimla holek, které se trousí z umývárek a hned mi to došlo... Memory (to je ta slečna:)) mi sice nejprve tuto informaci tutově potvrdila, ale po chvíli mi vyprávěla o tom, jak umí špatně anglicky a po nocích se ji doučuje:)... no můžete se na ní zlobit?
Tak jsem si aspoň v klidu vychutnala východ slunce, pomodlila jsem se v češtině růženec a poté se připojila k holkám, které v 7:00 odcházeli do kostela ve farnosti.
Mše byla zážitek. Čekala jsem, že bude trvat nejméně 4 hodiny, ale za 1,5 hodiny "jsme byli venku". Zpěvy, jak už jsem zmiňovala, byly krásné. Na konci mše mě trochu vyvedla z míry paní, která četla ohlášky, a před koncem oznámila, aby si Ti, co jsou tu ve farnosti poprvé, stoupli. Holky do mě hned začaly strkat. A jelikož se zvedl i jeden manželský pár, "sebrala jsem odvahu":-) a stoupla jsem si. Všichni nám zatleskali a bylo po slávě...
Na dnešní oběd jsem konečně ochutnala pořádné africké jídlo... Na slavnostní nedělní oběd jsme měli nshimu (kukuřičnou kaši) s kuřetem a salátem. Sice jsem měla možnost použít příbor, ale protože už na Cagliero víkendu mě velice bavilo jíst rukama, s chutí jsem se do toho pustila stejně jako holky.
Dnes jsme měli speciální den, protože jsme slavili narozeniny děvčat, které je měli během uplynulých 3 měsíců. "Happy birthday" v africkém podání - no, krása:)..
Já jsem ale moc slavit nemohla, protože jsem měla mít ve 14 hodin sraz s českými kamarády - s Hromádkovými a jejich kamarádkami. Mým úkolem bylo dostat se do centra Lusaky. Nakonec sama. Původní plán, že mě Martina doprovodí s příchodem její nemoci padl.

Česko při čekání na Čechy...

Ale už jsem to zkoušela, tak by v tom neměl být problém. A v samotné cestě opravdu nebyl. Neohroženě jsem si stoupla na okraj zaprášené asfaltové silnice a ve správný okamžik jsem zastavila autobus a poručila si, že chci vystoupit u "Kulima tower"... U tohoto místa se totiž nacházelo autobusové nádraží, na kterém jsme měli mít, u KFC, sraz. První dojem z nádraží byl opravdu silný. Mezi minibusy bylo jedno velké tržiště a jeden velký zmatek. Plno lidí. Ale nikdo to za chaos nepovažoval, tak jsem se rychle přizpůsobila. Docela rychle jsem našla KFC, u kterého jsme měli mít sraz. Půl hodinka, kterou jsem strávila na jednom místě, pro mě byla nekonečná... Mezi 5 nabídkami na rande, byly 3 žádosti o ruku a 4 lístečky s telefonním číslem a adresou. S tím, že u každého z nápadníků jsem byla, podle těch řečí,  jejich životní láska, kterou dneska na první pohled poznali. Aaaa! Ve chvíli kdy mě jeden zambijec vysvětloval jaká je souvislost mezi Adamem a Evou a náma dvěma, jsem to nevydržela a Elišce Hromádkové jsem napsala zoufalou eSeMeSku: "Kde se nachá
azite? Vic zadosti o ruku uz nezvladnu :-/!" Po pár minutách se objevili a já jim radostí skočila kolem krku:)... Bylo to velmi milé setkání. I po pouhých pár dnech tady pro mě bylo moc osvěžující mluvit "jak mi huba narostla"...

Češi ve světě:)...





Před zpáteční cestou  mi trochu vrtalo v hlavě, který z těch tisíců autobusů je ten správný, který mě odveze domů... Realita byla taková, že jsem se párkrát zeptala a byla jsem posílána od jednoho autobusu k druhému... s tím, že nakonec ten správný - samozřejmě absolutně plný, až na 10 cm volného místa na sedačce - se našel.

Cestování po Lusace je zážitek a myslím, že v něm začínám chytat praxi.
Po mém příchodu jsme se s pár holkama setkaly u brány. Ony se vracely z kostela. Dnes tam byl pro ně připravený program plný tancování a nějakých her. Byly zvědavé na mé české kamarády a co jsem jim o nich říkala (rozuměj, co se Češi dozvěděli o holkách ze CoH:))...

Máme se tu dobře...

P. S.: Nezvykejte si na takovou frekvenci článků:). To jenom proto, že jsem ve fázi "Zmatení", tak jsem ze všeho vyvalaná a potřebuju to filtrovat ven:)...

DÍKY VŠEM ZA OBROVSKOU PODPORU!

sobota 23. srpna 2014

První dojmy z Afriky...


Milí,
tak jsem se po pár dnech v Zambii připojila na internet, abych s Vámi mohla sdílet své první dojmy. Akorát nevím, kde mám začít… je toho hodně a jednodušší by bylo, kdybyste to vše mohli vidět na vlastní oči…
Tak začnu u letu. Jak jsem se ho bála, tak jsem zjistila, že jsem neměla čeho. Jednak díky důkladné průpravě mého leteckého asistenta (tímto Ti znova moc děkuji!) a jednak díky neuvěřitelnému množství informačních tabulí na letišti v Dubaji i v Praze… Přílet do Dubaje i Lusaky byl jako do jiného světa. V Dubaji to zapříčinily obrovské osvětlené osmiproudé oo..o..silnice, vily s bazény a palmami a vysoké mrakodrapy. Zatímco přílet do Lusaky byl úplný opak. Cihlový domek s plechovou střechou (a často i bez ní) jeden vedle druhého, podařilo se mi zahlédnout jednu asfaltovou silnici:-). Velice mile mě místní „International Airport“ přivítalo svou malostí (v Brně v Tuřanech mají oproti tomuto obrovské letiště) a jednoduchostí. Po „snobiš“ letišti v Dubaji to bylo velice příjemné přivítání. Z letadla jsme vystoupili rovnou na ranvej – o které jsem si těsně před přistáním nebyla jistá, jestli bude asfaltová.



S vízy také nebyl problém. Přišla jsem k okénku celá vyklepaná s tím, že jsem policajtovi předložila veškeré papíry, které mi sestra napsala, že budu potřebovat, včetně dvou fotografií. On se na mě podíval a vypadal velice pobaveně:-). Když viděl fotky, ptal se, jestli si má jednu nechat nebo jestli na ní chci jeho telefonní číslo. Napsal mi ho na moji žádost o víza, kterou si nakonec stejně nechal, protože sám zhodnotil situaci tak, že by ho určitě můj manžel zabil a to, že nechce riskovat.
Místo Sr. Charmaine, kterou jsem očekávala, mě vyzvedl Nathan – jeden z pracovníků v City of Hope. Protože mě oslovil jako první, zeptala jsem se ho, jak poznal, že ze všech těch bělochů jsem já ta správná. On mi řekl, že na první pohled poznal, že jsem Češka:-). Nechápu jak, když v životě viděl max. 3:-)
City of Hope je od letiště vzdálené asi 32 km. Po cestě se mě Nathan snažil naučit základní fráze v jazyce njanji. A poté jsem se mu já snažila vysvětlit rozdíl mezi dopravní situací u nás a v Africe – nejsem si jistá jestli mě pochopil, protože jsem nechtěla použít slova jako zmatek nebo anarchie.



V City of Hope teď panuje klid, protože ve škole, kam chodí 900 dětí, jsou prázdniny. Je tu pouze asi 50 holek, ve věku od 8 do 18 let, které jsou sirotci nebo by z jiných důvodů musely být na ulici.
Uvítání bylo velice milé – sestry mi připravily večeři a stále mi kladly na srdce, že ze začátku musím hlavně odpočívat – na práci prý budu mít celý rok … A holky mě při společném růženci přivítaly krásnou písničkou. Nejsem tady jako dobrovolnice sama. Je tu se mnou 48-letá dobrovolnice z Irska Martina. Je to bývalá reportérka v BBC, která se chce stát řádovou sestrou („Adoration Sisters“). Je tu už 3 týdny a další 3 týdny tu se mnou ještě stráví.


Náš dobrovolnický domek...


Altán vedle nás...

A co tu děláme? Během týdne, každé dopoledne s holkama čteme. Jsou na tom s čtením často velmi špatně… např. patnáctiletá holka nezvládne přečíst jednoduchou větu. Vidím v tom velký smysl a baví mě to s nimi. Holky si bereme jednu po druhé a ony jsou z toho nadšené, že máme půl hodiny jenom pro ně. Odpoledne s nimi trávím volný čas. Povídáme si, hrajeme hry, holky pletou copánky… taková pohoda. Večer končí společným růžencem, který je pro mě vždy velkým zážitkem.. Hlavně kvůli písním, kterými holky růženec doprovází – každá by si z fleku mohla stoupnout s mikrofonem na jeviště. Když jsme u těch písní, tak těmi jsou doprovázeny všechny modlitby během dne. Včetně ranních chval, kdy sestry popadnou bubínky a mezi žalmy hodí vždy i nějakou „vypalovačku“:-).




Holky mi ukázaly, na jaké úrovni se tady skáče "guma"...

Včera jsem společně s Martinou, vyrazily do města (vyměnit se peníze, nakoupit nějaké jídlo a knížky). Takže jsem při cestě tam i zpátky zakusila cestování autobusem po africkém způsobu. To znamená, že u velké silnice, která se zrovna opravovala, člověk čeká na místě, které Martina honosně označila jako zastávka. Poté přijede nacpaný minibus, do kterého se samozřejmě musíte vejít, vždyť podle řidiče tam je místa dost. Ale ve skutečnosti je to situace, kdy si nejste jisti, jestli sedíte na sedačce nebo na někom jiném. Radostný duch ze společného cestování rozhodně nechybí.
Celkově člověk ve městě svítí, jako nová mince, zkrátka s bílou pletí jste nepřehlédnutelní. Ale naštěstí to není tak, že by nás každý zastavoval a dával se do řeči – na to je Lusaka velká dost.
Víkendy mám volné. Holky v sobotu dopoledne uklízejí a odpoledne je zde oratoř.
Dnes dopoledne jsem strávila s malými dětmi, které bydlí hned kousek od našeho dobrovolnického domku. Jsou nadšené z čehokoliv. Takže jsem po dlouhé době hrála schovku, „cukrkávu“, „KutululuBombaBiju“ a další hitovky mého dětství:-).
Děti z vedlejšího domu...

Nevím, jak to celé zní, ale mám se tu dobře – velmi dobře:-). Pokusím se alespoň jednou za týden přidávat další příspěvek, abyste mohli být v obraze, jak si tady žiju.

pátek 22. srpna 2014

O blogu

Vítejte na mých stránkách o mém ročním dobrovolnictví v Zambii...

Proč takový název "Rada v Zambii"?
Rada → Ráďa
Rada → ráda
Rada → rada (těším se na rady, zprávy od Vás:-))

Pokud byste se rádi dozvěděli něco o mně nebo proč jsem vyrazila do světa, mrkněte zde.


Pokud patříte mezi ty, kteří se mě ptali na adresu místa, kde se právě nacházím, tak ji přikládám zde:

City of Hope
P.O.Box 31151
Makeni
Lusaka
Zambia

Zambijské tel. číslo: +260 963 262 622
E-mail: radka.stranska01@gmail.com


"Učiň mě, Pane, nástrojem,
ať zářím tvým pokojem.

Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším,
kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším,
ať smírem spojuji, kde dělí hádky,
ať pravdou přemáhám omyl a zmatky.

Ať vírou postavím hráz pochybnostem,
ať propast zoufalství překlenu mostem,
kde vládne temnota, ať světlo křesám,
se všemi smutnými ať v tobě plesám.

Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé,
víc než být potěšen, chci těšit jiné,
víc než být pochopen, druhé chci chápat,
víc než být milován, chci lásku dávat.

Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme,
kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné,
kdo bližním odpouští, sám milost pozná,
ba ani smrt mu víc nebude hrozná.

Učiň mě, Pane, nástrojem,
ať zářím tvým pokojem."
(sv. František z Assisi)