V pondělí večer, poté co jsem došla na náš domeček,
jsem si na mobilu všimla nebývalé aktivity – 2 zmeškané hovory a 2 eSeMeSky.
Eliška Hromádková mě naháněla, aby mě mohli pozvat na společný výlet k jezeru
Kariba. Páni! Výlet! A s Čechy! Taková šance se neodmítá! - řekla jsem si
a hned jsem se běžela zeptat sestry Florence, jestli by v tom nebyl
problém. Sestra se tvářila přísně, ale prý když je to v úterý, tak to
nevadí, ale musím se vrátit do osmé hodiny večerní. V tomhle období se tu
stmívá už po 18°° a naše část Lusaky není z těch nejbezpečnějších, proto
se o nás bělochy dost bojí. Ale výlet byl povolen, tak jsme se po náročném
telefonním spojení s Eliškou domluvily, že se zítra sejdeme opět na „našem
místě“, kde už pro nás bude připravené auto i s řidičem, který nás k jezeru
vezme.
Ráno jsem vyrazila v 7:15, s tím, že za půl
hodiny, kdy jsme měli sraz, bych měla bez problémů ke Kulima tower dorazit. Ale
to jsem se zmýlila. Ranní zácpa + rozbitý autobus → přesedání na jiný +
nekonečné čekání na naplnění autobusu způsobilo mé půlhodinové zpoždění. Ale v Africe
půlhodina není žádný čas:-).
Eliška s Petrem už na mě čekali. V autě na nás čekala Janča s panem
řidičem. Naskočili jsme a mohli jsme vyrazit. Byla jsem z toho nadšená.
Baobab alespoň z auta... |
Poprvé jsem viděla „Afriku“ – baobaby, chýše, opice… už jen ty sloni a žirafy k dokonalosti
chyběli. Samozřejmě vše pouze přes okénko auta. Naše cesta byla zpestřená o
policejní kontrolu, kdy jsem s hrůzou zjistila, že jsem pas nechala v Lusace.
Má představa o věznění, vyslýchání či jiném průšvihu se naštěstí nenaplnila:-). Zambijský policista
na mě pouze přísně pohlédl, s tím, že příště ten pas bude lepší než česká
občanka.
Cesta k jezeru trvala asi 3 hodiny (nachází se na
hranici se Zimbabwe). Příjezd byl sám o sobě velmi zajímavý. Poté co jsme
projeli chudinskou částí, kde by se běloch bál vystoupit, jsme projeli bránou,
za kterou se objevila luxusní lodge (apartmány pro turisty).
Kariba lake |
Zaparkovali jsme a
optali na recepci, jaké jsou tu možnosti. Šok byl na obou stranách. U nás, když
jsme se dozvěděli, že se od nás očekává pronajmutí lodi, s kterou bychom
jezero projeli. A u Afričanů, když zjistili, že naše představa byla procházka
kolem jezera (nebo výšlap na kopec, abychom jezero viděli z výšky). Naše plány
nakonec směřovaly k jídlu:-).
Sedli jsme si na lavičce s výhledem na jezero a snědli vlastní zásoby.
Poté jsme se vydali po stezičce, kolem jezera.
Cestou nás provázelo mnoho
ještěrek a ještěrů různých barev a rozměrů. Došli jsme až k malému kamenitému
výběžku, kde nám Janča udělala kulturně-vzdělávací okénko.
Na horách nebo u jezera? |
Jezero bylo
vybudované v 60. letech, jako možnost vytvořit elektřinu pro Severní
Rhodésii. Celé dno bylo buldozery vybagrováno, ale jezero je tak obrovské, že
než to stihli dokončit, začala již první část zarůstat. Nechyběla ani povídka o
duchu „Ňamiňami“, který kolem jezera a řeky Zambezi bloudí, protože má na dně
uvězněnou svou ženu.
Protože nás tlačil čas, vydali jsme se zpátky. Abychom
nepokazili Evropanům pověst, svezli jsme se na loďce k hrázi jezera (až přímo
k hrázi jsme plout nemohli, protože hráz tvoří hranici mezi Zambií a
Zimbabwe). Projížďka byla pěkná, i když houpavá (kdo by to byl řekl).
Při
zpáteční cestě jsme se rozhodli navštívit hráz. Aspoň já jsem netušila, jaká to
bude komplikace. Kousek nad hrází jsou zambijské hranice, kde jsme museli
odevzdat své pasy – v mém případě občanku (ano, pustili mě, ale s tím,
že příště musím mít pas). Poté jsme dostali lístek s razítkem a naším
počtem, který jsme ukázali celníkům, kteří nám s otrávenými obličeji otevřeli
bránu. Sjeli jsme k hrázi.
Damm Wall of Kariba lake |
Je to obrovské dílo – měří 128 m! Prošli jsme
se, pokochali jsme se, naskákali do auta, vyzvedli pasy a občanku a zamířili
jsme si to zpátky do Lusaky. Bylo po páté hodině a čas nás tlačil. Nechtěla
jsem ani domyslet, jaký trest by následoval po neuposlechnutí příkazů od sestry…
Co kdyby mě poslali s ostudou zpátky? Takové dramatické scénáře byly
zbytečné, ale každopádně jsem si nechtěla rozzlobit sestru hned na začátku.
Pan řidič, jak kdyby to tušil, jel jako o závod. Za světla
to bylo jakž takž, ale hned jak se setmělo, měla jsem temno občas i před očima…
S holkama jsme se snažily vzadu najít pásy, ale byla to marná snaha.
Snažily jsme se všechno prodýchávat a já v duchu odříkávala Otčenáš.
Samozřejmě, že jsme dojeli v pořádku, i přes nelehké hledání odbočky k City
of Hope (jsme tak zhýčkaní z veřejného osvětlení), a včas. V rychlosti
jsme se rozloučili a já spěchala k bráně, kde mi zrovna vrátný otvíral.
Byl to krásný výlet a jsem za něj moc vděčná! Přesvědčila
jsem se o tom, že Zambie je krásná země. Těším se na další cestování a
objevování jejích krás.
P. S.: Oficiální fotka ze City of Hope. Nevěříte?
Nebojte se, mám se tu opravdu skvěle! Koktejl se mi nese... |