Ven z Lusaky...

V pondělí večer, poté co jsem došla na náš domeček, jsem si na mobilu všimla nebývalé aktivity – 2 zmeškané hovory a 2 eSeMeSky. Eliška Hromádková mě naháněla, aby mě mohli pozvat na společný výlet k jezeru Kariba. Páni! Výlet! A s Čechy! Taková šance se neodmítá! - řekla jsem si a hned jsem se běžela zeptat sestry Florence, jestli by v tom nebyl problém. Sestra se tvářila přísně, ale prý když je to v úterý, tak to nevadí, ale musím se vrátit do osmé hodiny večerní. V tomhle období se tu stmívá už po 18°° a naše část Lusaky není z těch nejbezpečnějších, proto se o nás bělochy dost bojí. Ale výlet byl povolen, tak jsme se po náročném telefonním spojení s Eliškou domluvily, že se zítra sejdeme opět na „našem místě“, kde už pro nás bude připravené auto i s řidičem, který nás k jezeru vezme.

Ráno jsem vyrazila v 7:15, s tím, že za půl hodiny, kdy jsme měli sraz, bych měla bez problémů ke Kulima tower dorazit. Ale to jsem se zmýlila. Ranní zácpa + rozbitý autobus → přesedání na jiný + nekonečné čekání na naplnění autobusu způsobilo mé půlhodinové zpoždění. Ale v Africe půlhodina není žádný čas:-). Eliška s Petrem už na mě čekali. V autě na nás čekala Janča s panem řidičem. Naskočili jsme a mohli jsme vyrazit. Byla jsem z toho nadšená.

Baobab alespoň z auta...

Poprvé jsem viděla „Afriku“ – baobaby, chýše, opice… už jen ty sloni a žirafy k dokonalosti chyběli. Samozřejmě vše pouze přes okénko auta. Naše cesta byla zpestřená o policejní kontrolu, kdy jsem s hrůzou zjistila, že jsem pas nechala v Lusace. Má představa o věznění, vyslýchání či jiném průšvihu se naštěstí nenaplnila:-). Zambijský policista na mě pouze přísně pohlédl, s tím, že příště ten pas bude lepší než česká občanka.

Cesta k jezeru trvala asi 3 hodiny (nachází se na hranici se Zimbabwe). Příjezd byl sám o sobě velmi zajímavý. Poté co jsme projeli chudinskou částí, kde by se běloch bál vystoupit, jsme projeli bránou, za kterou se objevila luxusní lodge (apartmány pro turisty). 

Kariba lake

Zaparkovali jsme a optali na recepci, jaké jsou tu možnosti. Šok byl na obou stranách. U nás, když jsme se dozvěděli, že se od nás očekává pronajmutí lodi, s kterou bychom jezero projeli. A u Afričanů, když zjistili, že naše představa byla procházka kolem jezera (nebo výšlap na kopec, abychom jezero viděli z výšky). Naše plány nakonec směřovaly k jídlu:-). Sedli jsme si na lavičce s výhledem na jezero a snědli vlastní zásoby. Poté jsme se vydali po stezičce, kolem jezera. 

Cestou nás provázelo mnoho ještěrek a ještěrů různých barev a rozměrů. Došli jsme až k malému kamenitému výběžku, kde nám Janča udělala kulturně-vzdělávací okénko.

Na horách nebo u jezera?

 Jezero bylo vybudované v 60. letech, jako možnost vytvořit elektřinu pro Severní Rhodésii. Celé dno bylo buldozery vybagrováno, ale jezero je tak obrovské, že než to stihli dokončit, začala již první část zarůstat. Nechyběla ani povídka o duchu „Ňamiňami“, který kolem jezera a řeky Zambezi bloudí, protože má na dně uvězněnou svou ženu.

Protože nás tlačil čas, vydali jsme se zpátky. Abychom nepokazili Evropanům pověst, svezli jsme se na loďce k hrázi jezera (až přímo k hrázi jsme plout nemohli, protože hráz tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe). Projížďka byla pěkná, i když houpavá (kdo by to byl řekl). 

Při zpáteční cestě jsme se rozhodli navštívit hráz. Aspoň já jsem netušila, jaká to bude komplikace. Kousek nad hrází jsou zambijské hranice, kde jsme museli odevzdat své pasy – v mém případě občanku (ano, pustili mě, ale s tím, že příště musím mít pas). Poté jsme dostali lístek s razítkem a naším počtem, který jsme ukázali celníkům, kteří nám s otrávenými obličeji otevřeli bránu. Sjeli jsme k hrázi.

Damm Wall of Kariba lake

Je to obrovské dílo – měří 128 m! Prošli jsme se, pokochali jsme se, naskákali do auta, vyzvedli pasy a občanku a zamířili jsme si to zpátky do Lusaky. Bylo po páté hodině a čas nás tlačil. Nechtěla jsem ani domyslet, jaký trest by následoval po neuposlechnutí příkazů od sestry… Co kdyby mě poslali s ostudou zpátky? Takové dramatické scénáře byly zbytečné, ale každopádně jsem si nechtěla rozzlobit sestru hned na začátku.

Pan řidič, jak kdyby to tušil, jel jako o závod. Za světla to bylo jakž takž, ale hned jak se setmělo, měla jsem temno občas i před očima… S holkama jsme se snažily vzadu najít pásy, ale byla to marná snaha. Snažily jsme se všechno prodýchávat a já v duchu odříkávala Otčenáš. Samozřejmě, že jsme dojeli v pořádku, i přes nelehké hledání odbočky k City of Hope (jsme tak zhýčkaní z veřejného osvětlení), a včas. V rychlosti jsme se rozloučili a já spěchala k bráně, kde mi zrovna vrátný otvíral.

Byl to krásný výlet a jsem za něj moc vděčná! Přesvědčila jsem se o tom, že Zambie je krásná země. Těším se na další cestování a objevování jejích krás.

P. S.: Oficiální fotka ze City of Hope. Nevěříte?

 

Nebojte se, mám se tu opravdu skvěle! Koktejl se mi nese...