pátek 21. listopadu 2014

Jeden internet - mnoho lidí...



Dnes se v kalendáři píše datum 16. listopadu a já si díky tomu uvědomila, že zítra budete u nás doma v Čechách slavit státní svátek a díky tomu si užijete prodlouženého víkendu. Člověk tu snadno takové věci opomíjí, protože já si tu žádné volno neužiju:-). 

Už 14 dn nám tu nefunguje internet a tento článek sepisuju dopředu, abych ho na internet vyvěsila hned při první možné příležitosti, tak jsem zvědavá, kdy to bude.
Život tu bez internetu běží stále dál bez problému. Nejvíc samozřejmě chybí nám dobrovolníkům, protože tím ztrácíme kontakt s domovem, ale i sestry jsou z toho nervózní, protože kvůli mnoha záležitostem ho také k životu potřebují. Sr. Prisca nám včera nabídla, když jsme se na internet opět ptaly, že jestli chceme, dá nám kontakt na člověka, který má náš internet na starosti a prý ho můžeme seřvat :‑). Nemyslím si, že by to pomohlo, ale její nabídka nás velice pobavila.

Čas běží jako spřežení, nad kterým práská bič… Týden za týdnem utíká zběsile a nám za 3 týdny skončí školní rok. Proto mnoho ročníků už finišuje se svými závěrečnými zkouškami, které rozhodnou o jejich postupu do dalšího ročníku. Má studijní skupinka stále na zkoušky čeká, proto se snažíme každý večer pilně studovat. Horké počasí nás „vyhnalo“ ven, nebo spíš dobrovolně jsem zvolila pro holky na studium venkovní prostředí, kde sice nemáme stůl a židle, ale na rohoži z bambusu se dá taky mnoho znalostí procvičit a naučit.

I když je pravda, že nám konečně minulý týden začalo oficiálně období dešťů. Naše provincie byla v celé Zambii poslední, kde jsme se dočkaly deště. Několik týdnů jsme jenom slyšely, že v ostatních provinciích už prší, ale u nás stále nic. Ale po vytrvalých modlitbách a dlouhém očekávání i na nás přišla řada. Déšť přišel opravdu v silném rozsahu. Pršelo asi hodinu a půl a tak hustě, že se nám hned po pár minutách zaplavila cesta před domkem. Samozřejmě hned na začátku vypadl el. proud a také nám přestala téct z kohoutku voda – té jsme měli dostatek venku:-).
Déšť osvěžil vzduch. Noci už nebývají tak dusné. Prší asi půl hodinu až hodinu tak jednou za dva dny, někdy každý den. A některá dopoledne dokonce bývají „pod mrakem“ – to si člověk dokáže alespoň trochu připodobnit naše české podzimní počasí…

Ale dost o počasí… Tento víkend se nám naskytla příležitost opět více poznat zambijskou kulturu. Zástupkyně ředitelky m’dam Kobe nás pozvala na Bridal Shower její neteře.  

Dobrovolnice s m’dam Kobe...


Bridal Shower nemá nic společného se sprchou, ale jak první slovo lépe napovídá s nevěstou. Nechci toto slovní spojení přeložit jako naši „rozlučku se svobodou“, protože to tady neodpovídá obsahu. A navíc svatba je čeká až v únoru příštího roku.  Bridal Shower je party, kde jsou pozváni rodina, přátelé, hosté, aby předali dary budoucím novomanželům a společně se lépe poznali a popovídali si. To, že jsme tam byly i my není nic zvláštního, protože každý z rodinných příslušníků a přátel si v podstatě může pozvat, koho chce, a proto jsme se ani nedivily, když s námi seděla u stolu spolužačka m’dam Kobe ze střední školy, která nevěstu viděla také poprvé v životě jako my :-), ale byla nám výborným „průvodcem“ a vysvětlila nám všechny zvyklosti. 

Tu lžíci jsem si s sebou nevzala na hostinu, ale byl to dárek, ktery každý z hostů dostal u vstupu...:-)

Každá taková událost má určitou typickou choreografii.
Celým sobotním odpolednem nás provázela tzv. matrona. Žena, na které závisí úspěch celé akce – jestli zaujme publikum, osloví je svým projevem a samozřejmě i tancem – ten je při veškerých zambijských oslavách naprosto nezbytný. Na začátku slavnostně přišla nevěsta, zahalená chitenge, uprostřed hloučku žen. Cestou k altánu, který byl pro ni slavnostně ozdoben, musela jít kus po kolenou – na znamení respektu ke všem přítomným, a poté na několik minut ležela na zemi – to vyjadřovalo její díky. Když došla do altánu, posadila se a vedle ní si sedla její babička a její kmotra. Před stále přikrytou nevěstou potom začaly tancovat ženy za doprovodu bubnů. Potom byl čas na raut. Mezitím co jsme si my hosté debužírovali na pochutinách, které pro nás byly připraveny, budoucí nevěsta musela stále strnule sedět pod chitenge. Připadalo mi to z mého evropského pohledu trochu nefér. Kdyby mi tohle udělali na mé akci, cítila bych se asi trochu dotčeně, že si ani nemůžu se svými milými pohovořit, ale tady je to bráno jinak.

Pod chitenge...


Nevěsta čeká na svého budoucího muže, který jako jediný má právo odkrýt chitenge. A tento okamžik nadešel asi za hodinu a půl po jejím příchodu. Ženich přišel také obklopen rodinou a známými a donesl pro svoji milou dar. Po odkrytí chitenge se ženich schoval v davu hostů a nevěsta měla za úkol s naplněným pohárem svého muže najít.



 Tuto chvilku si hosté obzvlášť užili, protože měli příležitost nevěstu zmást a udělat si z ní legraci. Ale samozřejmě ho i přesto našla.
Nyní měla nevěsta přinést dar svému muži. Nesla ho na rameni a „šla“ k němu po kolenou. Poté si mu lehla u nohou. Význam těchto gest jsem osvětlila před chvílí. 

Zikomo...


K závěru budoucí novomanželé předali dárek svým matkám, které následně tančily s koši na hlavě. Při odchodu nám nevěsta s ženichem zamávali a opět za doprovodu velkého davu odešli. 

Odchod nevěsty a ženicha...


Ale nevsta se po chvilce vrátila a my měli příležitost ji předat dary, které jsme přinesly. Přinášení vypadalo tak, že jsme k altánu, kde seděla, přitančily. Základem bylo chuku (třesení) boků, které se tu stále snažíme naučit a zlepšovat se. Člověk musí být pevný v horní části těla a třást pouze boky a zadkem. Není to vůbec lehké, ale Zambijci jsou nadšení, když můžou muzungu učit chuku:-), proto máme při každé sebemenší snaze kolem sebe plno učitelů, kteří jsou odhodláni nás to naučit. Tak jsem zvědavá…
Tímto pro nás Bridal Shower skončila. M’dam Kobe při zpáteční cestě zhodnotila tuto akci jako nepovedenou – matrona prý nestála za nic. A musí nás prý vzít na jinou, abychom vše ještě lépe poznaly:-).



Jak jste asi poznali z fotek, opět jsem změnila svůj hair-style. Sice jsem si původně říkala, že si další copánky nechám až tak na duben, ale nějak jsem to nemohla vydržet. Myslím, že to je moje černá kůže, kterou nikdy mít nebudu, abych tu lépe zapadla:-). Aspoň se tak cítím. Víc afričtěji. 

S Charlotte a Louisou...


 P.S. Internet nam nefunguje v plnem rozsahu, ale alespon u Sr. Ryszardy v kancelari je jeden pocitac, ktery internetove spojeni ma. Proto jsem toho v rychlosti vyuzila, abych Vas informovala o tom, ze stale ziju:-).

sobota 1. listopadu 2014

One Zambia One nation



aneb 24/10/1964 – 24/10/2014

Zlaté jubileum, Den nezávislosti, 50. výročí, Kaunda, … - kolem těchto pojmů se točil celý týden. A v pátek všechno vypuklo.
Ve čtvrtek večer jsme měly v CoH děkovnou modlitbu za nezávislost, kterou mohla Zambie před 50 lety získat a za všechny lidi, kteří se na této veliké změně podíleli. Potom byly holkám předány šaty či sukně, které jim byly při této příležitosti ušity – všechny ze stejné látky (červeno-zeleno-oranžovo- černá s orlem s nápisem One Zambia One Nation (Jedna Zambie jeden národ)), ale každá si mohla vybrat, jaký chce střih. A v těchto šatech vyrazily další den oslavit zlaté jubileum zambijské nezávislosti.
Naším pátečním cílem byl stadion Národních hrdinů v Lusace, kde měla proběhnout slavnostní přehlídka za přítomnosti důležitých představitelů státu, ale také 40 000 Zambijců, kteří měli vstup na stadion zdarma.


Abych vypadala v tento den jak se patří zambijsky „zamotala“ jsem se do své chitange, se zambijskými vzory, kterou jsem dostala jako dárek na uvítanou od našich holek. Nenosí se na holé tělo. Spíš se používá jako „zástěra“. Tudíž pod ní jsem měla legíny (abych nepohoršovala s odhalenými koleny) a krátkou sukni. No zkrátka na momentální počasí ideální oděv:-). A jak jsem brzy zjistila, pro chůzi jakbysmet. Jelikož každá chitange, když je kvalitní, je ze silné bavlny, proto pokud není několikrát vypraná a onošená, dost těžko se v ní chodí. Zkrátka když jsem vyrazila ze dveří, cupitala jsem jak gejša:-). 




Ráno jsme se sešly v 7:30, abychom včas vyrazily a zabraly dobrá místa. To jsme ještě netušily, že slovo včas se změní na „moc brzy“. Malé holky jely na korbě Nissanu se Sr. Florence a my ostatní jsme se naskládaly do našeho autobusu. Cesta byla opravdu super! Holky celou dobu zpívaly z plna hrdla písničky na oslavu zambijské nezávislosti. Když píšu z plna hrdla, myslím to tak, že v autobuse jejich silné hlasy parádně rezonovaly, takže když jsem vylezla z autobusu, pískalo mi z toho „hluku“ v uších. Ale bylo to opravdu prima – díky otevřeným okénkům se zpěv linul ven a všichni se na ulicích otáčeli a nadšeně na nás mávali. Teď jsem tu v Zambii zvyklá na zvýšenou pozornost okolí, kdykoliv se člověk někde ocitne, tak se až divím, že jsem si to tak užívala i teď:-).


Stadion Národních hrdinů stojí na okraji Lusaky. Když jsem ho zahlédla, připadalo mi, jako by sem spadl z Marsu. Mezi chudinskými domky Lusaky, prašnými a kamenitými cestami, dřevěnými konstrukcemi stánků afrických tržišť, se vyjímá obrovský moderní stadion (řekla bych „evropského stylu“) s kapacitou 50 000 lidí. Sr. Florence pro holky připravila skupiny, aby se nám v tom davu nepoztrácely, ale jakmile jsme se vypakovaly z autobusu, pomalu ale jistě si vytvořily skupinky vlastní a já jen doufala, že na konci se nám opět všechny sejdou.
Zabraly jsme místa v hledišti a čekaly. Čekaly. Čekaly. Na slavnostní úvod, který nakonec začal v 12:30 (my dorazily asi kolem 9:00). Celé dopoledne jsme si tedy zkracovaly, jak se dalo – focením; jídlem (mami nás vybavily každou svačinou – na dně sáčku ležely dva kousky kuřete a kukuřičné krekry:-) – takže svačina byla pryč rychle); čtením Nového Zákona, který jsme každý dostal u vstupu (aneb procvičovat čtení se dá opravdu kdekoliv) a také intervalovým příjezdem významných hostů, kdy pokaždé tribuny začaly jásat, křičet a hvízdat, i když nikdo pořádně netušil, kdo zrovna přijíždí.
Zambie za 50 let své samostatnosti vystřídala 5 prezidentů. Nejdéle u moci byl první prezident Dr. Kenneth Kaunda, který také na slavnostní přehlídku dorazil. Je mu už 90 let, ale v oranžové košili se zambijskými vzory vypadal jako mladík:-).



Celý program začal národní hymnou. Na tu jsem se obzvlášť těšila. Ale jelikož orchestr, který byl uprostřed placu obrovského stadionu, vůbec nebyl ozvučen, lidé než pochopili, že se jedná o hymnu a uklidnili svůj řev, bylo po hymně. Následovaly tance zambijských, ale i egyptských tanečníků; pochod zambijských žen v pestrobarevných šatech, pochod jubilejních miminek (maminky, které počaly v tomto roce):-) a další.
Vyvrcholením programu bylo vystoupení armády. Nejdříve proběhlo něco jako naše spartakiáda, ale s několika obměnami. Muži a ženy na sobě neměli trenýrky, ale dlouhé kalhoty s oranžovým pruhem látky kolem pasu. A také hlavní náplní bylo předvést něco jako bojové umění. Nejdříve různé bojové pozice a potom jednotlivé dvojice ukázaly různé chmaty, jak skolit protivníka. Všechno to probíhalo synchronizovaně nebo jako domino efekt, takže bylo na co koukat. Jen mě trochu zarazilo, že při každém pádu „protivníka“ na zem, Zambijci křičeli, jak kdyby padl gól.



Na závěr vystoupili vojáci v uniformách. Když vkročili na stadion, byla z nich cítit síla a důstojnost mužstva. Nejprve ze svých řad a postavení vytvořili nápis „50. zlaté výročí“ (samozřejmě ne v češtině:-)), a pak přišly na řadu železné tyče. Ty využili jako kanóny tanků, které opět společnými silami vytvořili. A pak přišla na řadu střelba. Na to, jak se tu stále opěvuje mírumilovnost země, mě opět udivilo, že jsem si při každé ráně připadala jako na fotbalovém turnaji. I holky, které vedle mě seděly, z toho byly celé pryč. Jiný kraj jiný mrav…
Uprostřed celého programu navíc vypadl proud, což, dle mého, veškerým oslavám dodalo opravdu africký charakter:-).



Jakmile „dozněly“ (opět neslyšné) tóny národní hymny na závěr, jak významní hosté, tak publikum se rychle dralo k odchodu:-). Rozdílem pouze bylo, že pro hosty přijeli luxusní džípy (s ohledem na kvalitu místních silnic se sem limuzíny moc nehodí) na stadion a ostatní se vydali po svých.
Když jsme se i my vydali k odchodu, zastavovali nás místní, aby se s námi mohli vyfotit – tím myslím nás muzungu (běloch). Když jsem nad tím přemýšlela, u nás ve Žďáře, když se objeví černoch, tak je z toho taky každý vyjevený, akorát nikdo nemá odvahu si říct o fotku s ním. Tady tomu nátura lidí nebrání:-).

Naše vyšňořené holky na stadioně...

Když jsme se všichni unavení z celodenního sezení (zní to jako oxymorón) a horka sešli u autobusu, zjistili jsme, že vlastně všichni nejsme, protože nám chybí dvě holky. Takže následoval ještě 2 hodinové čekání, než se objevili u autobusu i ony.
O tom, že jsme cestou zpátky ještě stáli v koloně, už se zmiňuji jen tak letmo…
Každopádně nám tento významný den dal zabrat… Všichni jsme do jednoho večer padli a těšili se na svou postel.
Nevím, jak to celé vyznívá, ale přestože nebylo vše ideální, jak už to tu bývá, moc jsem si celý den užila. Další kousek puzzle do poznávání Zambie jako země úplně odlišné kultury než je ta naše.


P.S.: V týdnu jsem letem světem projela články, které jsem už napsala na blog a s hrůzou jsem zjistila, kolik chyb už jsem stačila nadělat. Nejenom pravopisné, ale některé věty mi nedávají smysl:-). Tak se chci ospravedlnit, že si často ráda při sobotním volném odpoledni sednu do stínu naší insaky (je to takový typický africký altán se slaměnou střechou) společně s mým notebookem a sepisuju týdenní zážitky tam. A jelikož hned „za keřem“ máme 2 sousedské rodiny s mnoha dětmi, hned jakmile se objevím venku, mám o společnost postaráno:-). Se zaujetím sledují a komentují, co právě provádím, a zkoušejí číst česká slovíčka. Když jim nějakou tu větu dokonce nahlas přečtu, řežou se u toho smíchy, jaký prý legrační to máme jazyk – jestli si to nevymýšlím… Tak nyní si snad už dokážete lépe představit, že když u toho všeho něco sepisuji, často z toho vyjde i nějaký ten nesmysl. Bohužel jsem ještě nedospěla k tomu, abych si dokázala po sobě přečíst, to co jsem zrovna sepsala.

Insaka