Novinky z tohoto týdne..

Do školy chodíme stále dál… všichni, až na „moji“ m’dam… Jednou došla dřív, jak já. Párkrát došla včas. Občas přijde na polovinu hodiny. Někdy dorazí, mrkne se, jestli tam jsem a odejde. A několikrát do týdne nedorazí vůbec. Co z toho vyplývá? Že jsem její výuku na „polovinu úvazku“ přebrala sama:-). Je to mnohem náročnější, to samozřejmě, ale na druhou stranu si můžu hodinu vést podle sebe a nikdo mě nekontroluje… S prvňáky je to často náročné. Obzvlášť chlapci se často o počítač perou. Těžko chápu, že je to velmi drahá záležitost, se kterou musí zacházet opatrně a když nedělá to, co si představují, nemusí to být vždy chyba na straně počítače, ale třeba jejich, protože tlučou do jiné klávesy než je potřeba.

Ale co na všechny ročníky zaručeně platí, je představa dalšího týdne bez počítačů… To všichni zaručeně mlčí a rozzáří se jim nad hlavou „svatozář“:-).

Přidávám praktickou ukázku z hodiny:-):

„Musíš kliknout na tu ikonku 2x a rychle za sebou.“

Reakce studentů?

→ Chytnu do ruky celou myš a ťukám s ní do desky stolu.

→ Mám myš obráceně (tlačítka a roller pod zápěstím) a prstem ťukám na druhé straně myši, kde žádná tlačítka nejsou.

Když zrovna nejsem ve škole, jsem u nás v knihovně. Knížek máme tolik, že mi připadá, že se řazení knih pro mě stává „nekonečným příběhem“… Každou knihu se snažím opatřit štítkem, pro lepší přehlednost a zapsat její „iniciály“ do počítače.

Oblíbená kniha...

 Holky už se netrpělivě ptají, kdy už knihovna bude „použitelná“, tak jsem ráda, že se na ni těší… Objevila jsem spoustu knih, o kterých holky neměly ani zdání. Na jedno odpolední čtení jsem vytáhla ‚Dobrodružství panenky Barbie‘ a byla jsem překvapená, jak se holky o ní málem popraly – o ideální blond dívku s pasem jako vosa:-).

Přidávám další momentky z odpoledních aktivit tohoto týdne…

Čtení nám občas dává zabrat:-)...

Silné lano = silná stránka našich holek

Výroba růžence...

Ve čtvrtek mi přijela česká „návštěva“! Do Zambie dorazila Péťa Svatoňová, která bude až do května dobrovolnicí v Kasamě – je to město 1 000 km severně od naší Lusaky. Jeli jsme ji s Nathanem (naším řidičem) vyzvednout na letiště. Bylo to zvláštní zase po čase tu mluvit s někým česky. Péťa se rychle zabydlela a hned s námi vyrazila mezi holky. Na růženci byla představená jako nová dobrovolnice v Kasamě a také byla patřičně přivítána. Holky velice zaujaly její dlouhé dredy a nemohly uvěřit tomu, že jsou to všechno její vlasy a ne příčesky. Když jsem Pétě dala na výběr přidat se ke studijním skupinkám nebo si jít odpočinout a třeba se i prospat, automaticky se nadšeně hlásila ke studiu. Charlottě nebylo dobře, tak se nám člověk navíc velice hodil.

Na páteční dopoledne jsem Pétě domluvila suplování v první třídě za Charlottu, aby mohla poznat i naše lumpíky ve škole… Bylo to takové hození do vody, ale vypadala spokojeně…

Myslím si, že každý nový dobrovolník potřebuje naplnit svoji prvotní touhu po příjezdu – to znamená být s dětmi a být užitečný… Představa zavření v pokoji při odpočívání a dospávání cestovní únavy je pro ně depresivní a děsivá. Doufám, že Péťa svoje první dny v Africe měla aspoň trochu podle jejich představ.

Odpoledne si vyzkoušela i cestování našimi autobusy, když jsem ji vzala do města, kvůli výměně peněz a zařizování zambijské SIM karty. Při zpáteční cestě jsme okusily nekonečné čekání na naplnění přehřátého autobusu, který přece nemůže odjet poloprázdný, společně s „neodolatelným“ seznamováním s místními, kteří projevovali neuvěřitelný zájem o naši rodnou zemi, o které věděly, že leží přece v Evropě a máme tu Petra Čecha z Chelsea:-).

České zambijské dobrovolnice

V sobotu v 5°° ráno Péťa vyrazila směr Kasama…

Volunteers of Cities...

Dnes dopoledne jsme přijaly s Dvojčaty pozvání od dobrovolníků ze City of Joy (další salesiánský projekt, ale ve městě Mazambuka – 2 hodiny cesty od Lusaky. Jsou tu 2 Američanky – Elizabeth a Shanon a Australan - Calvin) do sloního sirotčince (Lilayi Elephant Orphanage). Potkali jsme se s nimi u nás v kostele sv. Josefa Mukasy a domluvili jsme se, že nás za hodinku vyzvednout v CoH. Z hodinky se staly hodiny dvě, ale naštěstí sirotčinec je hned kousek za Lusakou, tak jsme výlet stihli před naším společným obědem se sestrami a holkami.

Sirotčinec byl založen v roce 2007 pro slůňata, která byla oddělena od jejich „sloních rodin“ z důvodu nezákonného pytláctví a dalších zásahů člověka do jejich života. Nejmladší slůně, které jsme viděli, mělo 18 měsíců a nejstarší kolem 3 let… Tento sirotčinec je tu velice známý, a jak jsem si všimla i dost sponzorovaný...

Sloní sirotčinec x ten lidský…

Aspoň, že na nás se nechodí koukat turisti a fotit si nás na kamery…:-)

Pozn.: Zjistila jsem, že se sloni pořád smějí:-)

Sloní úklona...

A novinky ze světa módy na závěr… během víkendu jsem stihla změnit 2x svůj „hair-style“…

Pátek?

Sobota?

Neděle?

„Marnost nad marnost všechno je marnost…“

P. S.: Objevila jsem v Africe Malého Prince… (viz batůžek "Le Petit Prince"…)

A co odpoledne?

Sbalím si kufry dřív, než jsem si myslela… Ne, že by mě tu už nechtěli:-), ale stěhuju se blíž k Dvojčatům. Konkrétně do levého křídla volontérského domku ‚Savio‘… Čeká mě tam generální úklid, ale je to příjemná změna…

Jak jsem slíbila v posledním článku, dnes Vám poreferuju, jak tu žijeme odpoledne během týdne.

S dobrovolníky se věnujeme holkám. Každý den v týdnu je vyhrazen jiné aktivitě. 

V pondělí je to čtení a procvičování násobilky. Když jsme měli poradu se Sr. Florence a ‚mamami‘, nechápaly jsme s Dvojčaty, proč by se holky měly učit ‚timetable‘ – tedy rozvrh. Všichni se začaly smát a bylo nám vysvětleno, že ‚timetable‘ je také výraz pro tabulku násobků – základní násobilku. Jako je 5 x 6 (five times six), 2 x 3 apod… Holky ji jakž takž zvládají, ale jenom díky prstům a čárkám, které si musí dělat, když už jim prsty na rukou ani nohou nestačí:-)…

Úterý patří sportu a hrám. Máme za úkol připravit aktivity pro malé holky, ale i pro velké. Ty starší se ze školy vracejí později, proto je nejjednodušší vzít míč a zahrát si s nimi netbal nebo volejbal… Mladší jsou zase maximálně spokojené, když můžou celé dny dokola hrát jednu jejich hru, která má spoustu názvů – jedním z nich je ‚Stone game‘. Je to něco jako vybíjená, akorát v poli je vždy jenom jeden hráč, který kromě toho, že se vyhýbá míči, má ještě za úkol, rovnat kameny do plechovky (nebo boty do krabice nebo plechovky do krabice – zkrátka, co je po ruce). Pokud chytne míč, je třeba ho hodit co nejdál, aby měl čas na plnění plechovky:-). Už jsem to s holkama taky kolikrát hrála a je to opravdu rychlost… 

'Stone Game'

Ale teď v úterý jsme se jim snažili ukázat i jiné hry, které se dají hrát, a po předchozích protestech, že žádná hra nemůže být tak dobrá, jako ta jejich, jsme si všichni naše hry užily…

Středy a čtvrtky patří výhradně vyrábění. Holky tvoří předměty, které se potom dají nabídnout k prodeji. Jsou to např. růžence, náramky, náhrdelníky, náušnice, koberečky, háčkované čepice a další. Jsou moc šikovné a tvořivé…

Pátky patří úklidu – je potřeba uklidit pokoje, ale i všechny místnosti, které se v průběhu týdne používají.

Večery od pondělí do čtvrtka trávíme s holkami studiem. Každá z dobrovolnic máme skupinku holek, ze stejné třídy, kterým se věnujeme – já mám z páté a šesté. Děláme společně úkoly a zároveň se snažíme pracovat na slabých místech v učivu, aby všechny holky zvládly závěrečné zkoušky. 

Tyhle holky ještě do školy nechodí:-)

Páteční večery jsou specifické – každý pátek v měsíci budeme mít jiný program. Tento pátek připadl na taneční večer. S Dvojčaty jsme daly do kupy hudbu, společně s Juliet (jedna z dívek) připravily techniku a večer mohl začít. Naše ‚party‘ se konala v jedné z budov tady v City of Hope – je to takový sál s podiem a dostatkem místa na tancování. Holky tanec milují a bylo to poznat. Jejich taneční styl se budeme s Dvojčaty těžko učit. Každopádně, zjistila jsem, že čím bláznivější kreace člověk zkouší, tím větší ohlas to u holek vzbudí… Škoda, že taneční večery máme jenom jednou do měsíce.

Co se týče mé další činnosti - mým specifickým úkolem se stala knihovna. Protože jsme s Martinou začaly s holkama o prázdninách číst a objevila jsem skříň plnou knih, hodila jsem slovo se Sr. Florence o možnosti knihovny pro holky. Shodou okolností sestra něco podobného měla už dlouhou dobu v plánu, tak slovo dalo slovo a já jsem začala dělat pořádek ve všech knihách, co tu jsou (nemyslím tím školu – ta má vlastní knihovnu)… ukázalo se, že ‚kouzelná skříň‘, kterou jsem objevila, není jediným zdrojem čtiva. Snažím se všemi knihami prokousat a udělat v nich systém. Vytvořila jsem štítky pro lepší přehlednost a všechny je sepsala do počítače… Tak snad nám pořádek v knihách vydrží minimálně po ten rok, co tady budu…:-)

To je pro dnešek všechno… Teď si už konečně musím jít sbalit ty kufry…:-)

P.S.: Tento týden jsem nepořídila žádné snímky, tak pro doplnění atmosféry jsem přidala některé starší…

Poprvé ve škole...

Tak a je to tu. Začala nám škola a s ní i nové povinnosti…

V City of Hope máme vlastní, novou školu (byla otevřena v květnu tohoto roku), která je součástí našeho areálu. Ředitelkou školy je jedna ze sester – Sr. Prisca. Máme tu „Primary a Secondary School“ – tudíž základní a střední (není to úplně naše střední škola, spíš něco mezi vyšším stupněm ZŠ a SŠ) školu. Primary School má 6 stupňů a Secondary School 5 (některé stupně mají více tříd – rozuměj: jako u nás, např. 6. A, 6. B, …). Dohromady tu je 900 studentů. Ve třídě bývá minimálně 30 a maximálně 50 studentů.

Paní ředitelka se svými žáky, první den školy...

Vyučování začíná každý den v 7°°. Je to tak nastavené kvůli měsícům s obzvlášť horkým počasím. Dopoledne je rozděleno půlhodinovou přestávku na svačinu. Znamená to, že se všichni seberou a rozptýlí se po areálu CoH, na hřiště, do stínu pod domky a užívají si, že nemusí v tichosti sedět v lavici. Jinak mezi předměty žádné další přestávky nejsou.

Levé křídlo nové školy - Secondary School

Studenti tu mají své modré školní uniformy. Vypadají krásně, i když je pravda, že jsem ještě neviděla ani jednu, která by nebyla roztrhaná. Ale to sem tak nějak patří.

My dobrovolníci jsme zaměstnání na Primary School, tudíž u těch mladších. Konkrétně já jsem dostala na starost „Computer lessons“ (hodiny počítačů). Není to tak, že bych je sama vedla, ale společně s „madam Kajou“ (děti oslovují učitelky jako madam a učitele jako mister), se snažíme děckám ukázat, jak se s takovou mašinou, jako je počítač, zachází.

Moje první hodina proběhla až v úterý.

4. třída a naše holky - Harriet a Selina

V pondělí jsem byla upíchnutá ve 4. třídě, kde jsem pomáhala studentům při vyučování. Když jim učitel zadal nějaký úkol a pak si jich hodinu nevšímal, tak to byl čas pro mě, abych děcka obešla a mrkla, jak jim to jde. A případně (téměř ve všech případech:-)) jim poradila, co se od nich chce a jak mají úkol vypracovat.

Když jsem v úterý přišla do počítačové učebny, zrovna madam Kaja vymetala cihlový prach z učebny, kterého se tam přes srpnové prázdniny nahromadilo až až. Zapojila jsem se do pracovního procesu. Dostala jsem hadřík a otírala jsem všechny počítače, konkrétně notebooky, a židle. Všechno ve mně křičelo, když jsem to viděla. „Stačilo by je jen přikrýt, “ říkala jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neřekla. Nechtěla jsem hned kritizovat v první moment, co vejdu do dveří.

Z madam mám docela respekt. Je to velice korpulentní dáma, tudíž když zakřičí na děcka, ať jsou z ticha, sklapnu i já:-). Naše hodiny probíhají tak, že vždy skočím pro danou třídu a přivedu je do učebny. Každý ročník je rozdělen na poloviny, aby se nám sem vůbec vešli. Začátek a konec hodiny oznámí madam svým mohutným hlasem. Vysvětlí jim, co mají dělat a pak se většinou moc o děcka nezajímá, víc se stará o svůj mobilní telefon a přijaté zprávy. To je čas pro mě. Snažím se být děckám k ruce a pomoci jim při práci.

Nepředstavujte si naši práci na počítači nějak složitě. Jsou to malé děti. Ve většině případů vidí počítač jen ve škole. Umění je, vůbec se na počítač přihlásit, vložit správné heslo a otevřít edukační program (úspěšný rychlý dvojitý klik na jednu ikonu může zabrat i 5 minut:-)), ve kterém pracujeme. V tomto programu je spousta aktivit, které jsou vytvořeny zábavnou formou a učí děti vůbec pracovat s myší, klávesnicí apod. A zároveň si procvičují čtení, hláskování, počítání a další.

Když jsou děti moc hlučné, ozve se madam, zahrozí, že když nebudou zticha, tak žádné počítače nebudou, a je klid.

Ve škole mě čekají asi i další úkoly, protože některé dny v týdnu mám do přestávky volno. Chtěla bych vypomáhat v nějaké třídě. Nejspíš ve třetí, kde je nyní na týden upíchnutá Martin, která zítra odjíždí. Učitelé u malých žáků potřebují pomoc. Děti jsou rozlítané, divoké a často jim dělá velké problémy sedět dlouhou dobu na místě a dávat pozor.

Odpoledne máme vyhrazená pro naše holky, ale o tom příště:-)…

Krásný fialový strom, který reozjasňuje cihlovou barvu všude kolem...

 

P.S.: Včera ráno po mši jsme od Sr. Ryszardy dostaly banány z naší zahrady! Nejsou to klasické banány, ale takové mini. Musela jsem je vyfotit s tím nejhezčím, co jsem v domečku našla:-).

Ne, nebojte se, nezpychla jsem tu. Ale je pravda, že místní mě teď berou nějak víc, díky těm copánkům… A často mi je chválí. A ve škole se mě snaží pozdravit všechny děti i učitelé, ale to není kvůli copánkům, ale kvůli barvě mé kůže:-).