Ale co na všechny ročníky zaručeně platí, je představa
dalšího týdne bez počítačů… To všichni zaručeně mlčí a rozzáří se jim nad
hlavou „svatozář“:-).
Přidávám praktickou ukázku z hodiny:-):
„Musíš kliknout na tu ikonku 2x a rychle za sebou.“
Reakce studentů?
→ Chytnu do ruky celou myš a ťukám s ní do desky stolu.
→ Mám myš obráceně (tlačítka a roller pod zápěstím) a prstem
ťukám na druhé straně myši, kde žádná tlačítka nejsou.
Když zrovna nejsem ve škole, jsem u nás v knihovně.
Knížek máme tolik, že mi připadá, že se řazení knih pro mě stává
„nekonečným příběhem“… Každou knihu se snažím opatřit štítkem, pro lepší
přehlednost a zapsat její „iniciály“ do počítače.
Oblíbená kniha... |
Holky už se netrpělivě ptají, kdy už knihovna bude „použitelná“, tak jsem ráda, že se na ni těší… Objevila jsem spoustu knih, o kterých holky neměly ani zdání. Na jedno odpolední čtení jsem vytáhla ‚Dobrodružství panenky Barbie‘ a byla jsem překvapená, jak se holky o ní málem popraly – o ideální blond dívku s pasem jako vosa:-).
Ve čtvrtek mi přijela česká „návštěva“! Do Zambie dorazila
Péťa Svatoňová, která bude až do května dobrovolnicí v Kasamě – je to
město 1 000 km severně od naší Lusaky. Jeli jsme ji s Nathanem (naším
řidičem) vyzvednout na letiště. Bylo to zvláštní zase po čase tu mluvit
s někým česky. Péťa se rychle zabydlela a hned s námi vyrazila mezi
holky. Na růženci byla představená jako nová dobrovolnice v Kasamě a také
byla patřičně přivítána. Holky velice zaujaly její dlouhé dredy a nemohly
uvěřit tomu, že jsou to všechno její vlasy a ne příčesky. Když jsem Pétě dala
na výběr přidat se ke studijním skupinkám nebo si jít odpočinout a třeba se i
prospat, automaticky se nadšeně hlásila ke studiu. Charlottě nebylo dobře, tak
se nám člověk navíc velice hodil.
Na páteční dopoledne jsem Pétě domluvila suplování
v první třídě za Charlottu, aby mohla poznat i naše lumpíky ve škole… Bylo
to takové hození do vody, ale vypadala spokojeně…
Myslím si, že každý nový dobrovolník potřebuje naplnit svoji
prvotní touhu po příjezdu – to znamená být s dětmi a být užitečný…
Představa zavření v pokoji při odpočívání a dospávání cestovní únavy je
pro ně depresivní a děsivá. Doufám, že Péťa svoje první dny v Africe měla
aspoň trochu podle jejich představ.
Odpoledne si vyzkoušela i cestování našimi autobusy, když
jsem ji vzala do města, kvůli výměně peněz a zařizování zambijské SIM karty.
Při zpáteční cestě jsme okusily nekonečné čekání na naplnění přehřátého
autobusu, který přece nemůže odjet poloprázdný, společně s „neodolatelným“
seznamováním s místními, kteří projevovali neuvěřitelný zájem o naši
rodnou zemi, o které věděly, že leží přece v Evropě a máme tu Petra Čecha
z Chelsea:-).
Dnes dopoledne jsme přijaly s Dvojčaty pozvání od
dobrovolníků ze City of Joy (další salesiánský projekt, ale ve městě Mazambuka –
2 hodiny cesty od Lusaky. Jsou tu 2 Američanky – Elizabeth a Shanon a Australan
- Calvin) do sloního sirotčince (Lilayi Elephant Orphanage). Potkali jsme se s nimi
u nás v kostele sv. Josefa Mukasy a domluvili jsme se, že nás za hodinku
vyzvednout v CoH. Z hodinky se staly hodiny dvě, ale naštěstí
sirotčinec je hned kousek za Lusakou, tak jsme výlet stihli před naším
společným obědem se sestrami a holkami.
Sirotčinec byl založen v roce 2007 pro slůňata, která
byla oddělena od jejich „sloních rodin“ z důvodu nezákonného pytláctví a
dalších zásahů člověka do jejich života. Nejmladší slůně, které jsme viděli,
mělo 18 měsíců a nejstarší kolem 3 let… Tento sirotčinec je tu velice známý, a
jak jsem si všimla i dost sponzorovaný...
Sloní sirotčinec x ten lidský…
Aspoň, že na nás se nechodí koukat turisti a fotit si nás na
kamery…:-)
Pozn.: Zjistila jsem, že se sloni pořád smějí:-)
Pozn.: Zjistila jsem, že se sloni pořád smějí:-)
Sobota?
Neděle?
„Marnost nad marnost
všechno je marnost…“
P. S.: Objevila jsem v Africe Malého Prince… (viz
batůžek "Le Petit Prince"…)