Rada v Zambii: Novinky z tohoto týdne..

Do školy chodíme stále dál… všichni, až na „moji“ m’dam… Jednou došla dřív, jak já. Párkrát došla včas. Občas přijde na polovinu hodiny. Někdy dorazí, mrkne se, jestli tam jsem a odejde. A několikrát do týdne nedorazí vůbec. Co z toho vyplývá? Že jsem její výuku na „polovinu úvazku“ přebrala sama:-). Je to mnohem náročnější, to samozřejmě, ale na druhou stranu si můžu hodinu vést podle sebe a nikdo mě nekontroluje… S prvňáky je to často náročné. Obzvlášť chlapci se často o počítač perou. Těžko chápu, že je to velmi drahá záležitost, se kterou musí zacházet opatrně a když nedělá to, co si představují, nemusí to být vždy chyba na straně počítače, ale třeba jejich, protože tlučou do jiné klávesy než je potřeba.

Ale co na všechny ročníky zaručeně platí, je představa dalšího týdne bez počítačů… To všichni zaručeně mlčí a rozzáří se jim nad hlavou „svatozář“:-).

Přidávám praktickou ukázku z hodiny:-):

„Musíš kliknout na tu ikonku 2x a rychle za sebou.“

Reakce studentů?

→ Chytnu do ruky celou myš a ťukám s ní do desky stolu.

→ Mám myš obráceně (tlačítka a roller pod zápěstím) a prstem ťukám na druhé straně myši, kde žádná tlačítka nejsou.

Když zrovna nejsem ve škole, jsem u nás v knihovně. Knížek máme tolik, že mi připadá, že se řazení knih pro mě stává „nekonečným příběhem“… Každou knihu se snažím opatřit štítkem, pro lepší přehlednost a zapsat její „iniciály“ do počítače.

Oblíbená kniha...

Holky už se netrpělivě ptají, kdy už knihovna bude „použitelná“, tak jsem ráda, že se na ni těší… Objevila jsem spoustu knih, o kterých holky neměly ani zdání. Na jedno odpolední čtení jsem vytáhla ‚Dobrodružství panenky Barbie‘ a byla jsem překvapená, jak se holky o ní málem popraly – o ideální blond dívku s pasem jako vosa:-).

Přidávám další momentky z odpoledních aktivit tohoto týdne…

Čtení nám občas dává zabrat:-)...

Silné lano = silná stránka našich holek

Výroba růžence...

Ve čtvrtek mi přijela česká „návštěva“! Do Zambie dorazila Péťa Svatoňová, která bude až do května dobrovolnicí v Kasamě – je to město 1 000 km severně od naší Lusaky. Jeli jsme ji s Nathanem (naším řidičem) vyzvednout na letiště. Bylo to zvláštní zase po čase tu mluvit s někým česky. Péťa se rychle zabydlela a hned s námi vyrazila mezi holky. Na růženci byla představená jako nová dobrovolnice v Kasamě a také byla patřičně přivítána. Holky velice zaujaly její dlouhé dredy a nemohly uvěřit tomu, že jsou to všechno její vlasy a ne příčesky. Když jsem Pétě dala na výběr přidat se ke studijním skupinkám nebo si jít odpočinout a třeba se i prospat, automaticky se nadšeně hlásila ke studiu. Charlottě nebylo dobře, tak se nám člověk navíc velice hodil.

Na páteční dopoledne jsem Pétě domluvila suplování v první třídě za Charlottu, aby mohla poznat i naše lumpíky ve škole… Bylo to takové hození do vody, ale vypadala spokojeně…

Myslím si, že každý nový dobrovolník potřebuje naplnit svoji prvotní touhu po příjezdu – to znamená být s dětmi a být užitečný… Představa zavření v pokoji při odpočívání a dospávání cestovní únavy je pro ně depresivní a děsivá. Doufám, že Péťa svoje první dny v Africe měla aspoň trochu podle jejich představ.

Odpoledne si vyzkoušela i cestování našimi autobusy, když jsem ji vzala do města, kvůli výměně peněz a zařizování zambijské SIM karty. Při zpáteční cestě jsme okusily nekonečné čekání na naplnění přehřátého autobusu, který přece nemůže odjet poloprázdný, společně s „neodolatelným“ seznamováním s místními, kteří projevovali neuvěřitelný zájem o naši rodnou zemi, o které věděly, že leží přece v Evropě a máme tu Petra Čecha z Chelsea:-).

České zambijské dobrovolnice

V sobotu v 5°° ráno Péťa vyrazila směr Kasama…

Volunteers of Cities...

Dnes dopoledne jsme přijaly s Dvojčaty pozvání od dobrovolníků ze City of Joy (další salesiánský projekt, ale ve městě Mazambuka – 2 hodiny cesty od Lusaky. Jsou tu 2 Američanky – Elizabeth a Shanon a Australan - Calvin) do sloního sirotčince (Lilayi Elephant Orphanage). Potkali jsme se s nimi u nás v kostele sv. Josefa Mukasy a domluvili jsme se, že nás za hodinku vyzvednout v CoH. Z hodinky se staly hodiny dvě, ale naštěstí sirotčinec je hned kousek za Lusakou, tak jsme výlet stihli před naším společným obědem se sestrami a holkami.

Sirotčinec byl založen v roce 2007 pro slůňata, která byla oddělena od jejich „sloních rodin“ z důvodu nezákonného pytláctví a dalších zásahů člověka do jejich života. Nejmladší slůně, které jsme viděli, mělo 18 měsíců a nejstarší kolem 3 let… Tento sirotčinec je tu velice známý, a jak jsem si všimla i dost sponzorovaný...

Sloní sirotčinec x ten lidský…

Aspoň, že na nás se nechodí koukat turisti a fotit si nás na kamery…:-)