Poprvé ve škole...

Tak a je to tu. Začala nám škola a s ní i nové povinnosti…

V City of Hope máme vlastní, novou školu (byla otevřena v květnu tohoto roku), která je součástí našeho areálu. Ředitelkou školy je jedna ze sester – Sr. Prisca. Máme tu „Primary a Secondary School“ – tudíž základní a střední (není to úplně naše střední škola, spíš něco mezi vyšším stupněm ZŠ a SŠ) školu. Primary School má 6 stupňů a Secondary School 5 (některé stupně mají více tříd – rozuměj: jako u nás, např. 6. A, 6. B, …). Dohromady tu je 900 studentů. Ve třídě bývá minimálně 30 a maximálně 50 studentů.

Paní ředitelka se svými žáky, první den školy...

Vyučování začíná každý den v 7°°. Je to tak nastavené kvůli měsícům s obzvlášť horkým počasím. Dopoledne je rozděleno půlhodinovou přestávku na svačinu. Znamená to, že se všichni seberou a rozptýlí se po areálu CoH, na hřiště, do stínu pod domky a užívají si, že nemusí v tichosti sedět v lavici. Jinak mezi předměty žádné další přestávky nejsou.

Levé křídlo nové školy - Secondary School

Studenti tu mají své modré školní uniformy. Vypadají krásně, i když je pravda, že jsem ještě neviděla ani jednu, která by nebyla roztrhaná. Ale to sem tak nějak patří.

My dobrovolníci jsme zaměstnání na Primary School, tudíž u těch mladších. Konkrétně já jsem dostala na starost „Computer lessons“ (hodiny počítačů). Není to tak, že bych je sama vedla, ale společně s „madam Kajou“ (děti oslovují učitelky jako madam a učitele jako mister), se snažíme děckám ukázat, jak se s takovou mašinou, jako je počítač, zachází.

Moje první hodina proběhla až v úterý.

4. třída a naše holky - Harriet a Selina

V pondělí jsem byla upíchnutá ve 4. třídě, kde jsem pomáhala studentům při vyučování. Když jim učitel zadal nějaký úkol a pak si jich hodinu nevšímal, tak to byl čas pro mě, abych děcka obešla a mrkla, jak jim to jde. A případně (téměř ve všech případech:-)) jim poradila, co se od nich chce a jak mají úkol vypracovat.

Když jsem v úterý přišla do počítačové učebny, zrovna madam Kaja vymetala cihlový prach z učebny, kterého se tam přes srpnové prázdniny nahromadilo až až. Zapojila jsem se do pracovního procesu. Dostala jsem hadřík a otírala jsem všechny počítače, konkrétně notebooky, a židle. Všechno ve mně křičelo, když jsem to viděla. „Stačilo by je jen přikrýt, “ říkala jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neřekla. Nechtěla jsem hned kritizovat v první moment, co vejdu do dveří.

Z madam mám docela respekt. Je to velice korpulentní dáma, tudíž když zakřičí na děcka, ať jsou z ticha, sklapnu i já:-). Naše hodiny probíhají tak, že vždy skočím pro danou třídu a přivedu je do učebny. Každý ročník je rozdělen na poloviny, aby se nám sem vůbec vešli. Začátek a konec hodiny oznámí madam svým mohutným hlasem. Vysvětlí jim, co mají dělat a pak se většinou moc o děcka nezajímá, víc se stará o svůj mobilní telefon a přijaté zprávy. To je čas pro mě. Snažím se být děckám k ruce a pomoci jim při práci.

Nepředstavujte si naši práci na počítači nějak složitě. Jsou to malé děti. Ve většině případů vidí počítač jen ve škole. Umění je, vůbec se na počítač přihlásit, vložit správné heslo a otevřít edukační program (úspěšný rychlý dvojitý klik na jednu ikonu může zabrat i 5 minut:-)), ve kterém pracujeme. V tomto programu je spousta aktivit, které jsou vytvořeny zábavnou formou a učí děti vůbec pracovat s myší, klávesnicí apod. A zároveň si procvičují čtení, hláskování, počítání a další.

Když jsou děti moc hlučné, ozve se madam, zahrozí, že když nebudou zticha, tak žádné počítače nebudou, a je klid.

Ve škole mě čekají asi i další úkoly, protože některé dny v týdnu mám do přestávky volno. Chtěla bych vypomáhat v nějaké třídě. Nejspíš ve třetí, kde je nyní na týden upíchnutá Martin, která zítra odjíždí. Učitelé u malých žáků potřebují pomoc. Děti jsou rozlítané, divoké a často jim dělá velké problémy sedět dlouhou dobu na místě a dávat pozor.

Odpoledne máme vyhrazená pro naše holky, ale o tom příště:-)…

Krásný fialový strom, který reozjasňuje cihlovou barvu všude kolem...

 

P.S.: Včera ráno po mši jsme od Sr. Ryszardy dostaly banány z naší zahrady! Nejsou to klasické banány, ale takové mini. Musela jsem je vyfotit s tím nejhezčím, co jsem v domečku našla:-).

Ne, nebojte se, nezpychla jsem tu. Ale je pravda, že místní mě teď berou nějak víc, díky těm copánkům… A často mi je chválí. A ve škole se mě snaží pozdravit všechny děti i učitelé, ale to není kvůli copánkům, ale kvůli barvě mé kůže:-).