"Jaro dělá pokusy"...

Jakmile začaly odkvétat "stromy fialové", do květu se daly "stromy červené". Omlouvám se za svou botanickou nepřesnost, ale pouze jsem tím chtěla říct, že si tu nyní připadám jako u nás v květnu. Akorát k tomu moc nesedí tropická horka....:-)

Květy "červeného stromu"

Blíží se mé druhé narozeniny:-), tedy mé výročí příjezdu do Zambie. Včera při růženci jsme mezi námi přivítaly nové tváře – Amalu ze Somálska a novou dobrovolnici Louisu z Německa. Sr. Ryszarda označila tento den jako den Amaliných narozenin – tedy den, kdy se narodila pro City of Hope.

Večerní romantika po výpadu elektriky a se studenou večeří...

S Dvojčaty jsme zatím pravidelně „oslavovaly“ naše výročí. Naposledy jsme společně koupily tabulku čokolády (nevím, jestli se dá mluvit o tabulce, když byla celá pokřivená, protože cestou z města se nám celá roztála a aby se dala požívat v pevném stavu, daly jsme ji na chvilku do mrazáku) a po společném obědě, který si pravidelně kuchtíme co týden, jsme si „zbožně“ kolem našeho pokladu sedly a několik minut na něj jenom zíraly. Až potom se jedna z nás odvážila zeptat, jestli ji otevřeme:-). Na mé výročí si pro holky chystám překvapení v podobě zambijského piva - Mosi:-). Koupila jsem jenom jednu plechovku (0,3 l), protože byla pěkně drahá – na přepočet asi za 40,- Kč. Tak se budeme muset podělit. A stejně se mi opravdu líbí, jak si tady nesmírně vážíme věcí, jídla a pití, které v Evropě máme jako samozřejmost. Např. v učebně první třídy mají na stěně slovíčka v nyanja a jedním z nich je kolola. Když jsem to viděla, hned jsem si vzpomněla na naší kofolu a ptala se Dvojčat, jestli ji znají. A protože odpověď byla kladná, měly jsme o čem diskutovat další ½ hodiny – v horkém rozpáleném počasí by si doušek dala každá:-).

Zeď kolem našeho CoH

Ale teď konečně k dalšímu týdnu. Skoro se mi chce napsat, že proběhl stejně jako minulý a ten předminulý, ale s tím bych Vás asi odbýt nemohla, tak se pokusím dny více rozpitvat:-).

V úterý večer jsme prožili krásnou adoraci. Adoraci tu máme každé druhé úterý v měsíci a úkolem nás dobrovolníků je připravit ji. Charlotte dny před ní byla zaneprázdněna pletením copánků – ne, že by je pletla někomu, ale byly jí pleteny:-) – a Katharina měla spoustu starostí se školní klinikou, kterou má na starosti, tak jsem se pokusila dát do kupy něco sama. Vše jsem pak s Dvojčaty v rychlosti projela, a protože se vším souhlasily, mohly jsme vše uplatnit v praxi. Naše holky připojily nádherné písně a přímluvy a společně jsme prožily silné chvíle. Tma, svíčky, písně, Slovo Boží, slova díků, …

I am Thankful for a cleaning windows, floors, sweaping and washing dishes because it means I have a HOME.

Ve středu bylo nesmírné horko. Já vím, že Vás mé nářky na horké počasí už nejspíš unavují, ale tohle horko má pointu:-). Celé odpoledne se kupily mraky a začalo být dusno. A pak to přišlo. Začaly kapat kapky deště! Když mluvím o kapkách, myslím opravdu kapky. Bylo to zvláštní – připadalo mi, že kdybych píchla do oblohy, že se protrhne s masou vody, ale zatím k nám bylo popuštěno pouze několik kapek… Nadšeně jsme si stouply ven a užívaly si osvěžení. Postupně se rozprchávalo čím dál tím víc… Ale pořádná bouřka přišla až v noci. Vítr hvízdal škvírami v rámu oken a po minutách se mi pokoj pravidelně osvěcoval září blesku. Naše plechová střecha rachotila v poryvech větru natolik, že jsem hned ráno šla zkontrolovat, jestli nám tam vůbec nějaký kus plechu zbyl. A byla jsem překvapena, že vypadala netknuta. Byl to silný zážitek. Ráno obloha vypadala jako by se v noci nic nestalo – jenom polámané větve stromů byly důkazem.

Nevím, jestli jsem Vám psala o tom, jak Zambiané prožívají každý fotbalový zápas. Natož, když se hraje mezinárodní. Myslím, že to bylo také ve středu, kdy Zambie hrála zápas s Nigérií. Není to v rámci African Cupu (ten nás tu teprve čeká), ale v rámci Games (tak je to tady nazýváno, je to něco míň než zmíněný Afr. Cup). Už předchozí víkend, když jsme byly ve městě, tak jsme o tomto zápasu hodně slyšely. Když zmíněný zápas nadešel, zeptala se Sr. Florence holek, kdo chce jít studovat a kdo chce zápas sledovat. Drtivá většina byla samozřejmě pro sledování. Protože Charllote se sledování chtěla také zúčastnit, vzala jsem si na starost její studijní skupinku. Zápas jsem neviděla, ale kolik padlo gólů do nigerijské branky jsem věděla dřív, než jsem stihla mluvit s někým, kdo zásah viděl. Holky křičely na plné kolo, začaly třískat hrnci a zvonit na plechovou trubku, která nám slouží jako svolávací znamení:-). Rachot ze všech stran. A to, že Zambie vyhrála 3:0, se slavilo ještě víc! 

Když se mě někdo ptá, odkud jsem a já řeknu Czech Republic, vím, že jsme s tématem skončili, protože si těžko někdo dokáže naši zemičku na mapě představit. Proto už automaticky dodávám, že z mé země pochází i Petr Čech, brankář z Chelsea. Všichni hned automaticky ví, a rozhovor může pokračovat:-). A samozřejmě Dvojčata ze země mistrů světa jsou tu na koni… Dokonce Katharině jeden černoch tvrdil, že se rozhodl, že si vezme za ženu Němku, protože to je národ, kde každý umí kopnout do míče:-).
___________________________________________________________________

A dnes na závěr:

Atate athu muli m’mwamba,

dzina lanu liyeretsedwe,

ufumu wanu udze,

kufuna kwanu kuchitidwe,

monga kumwamba choncho pansi pano,

Mutipatse ife lero chakudya chathu chalero,

mutikhululukire ife zochimwa zathu,

monga ifenso tikhululukira adani athu,

musatisiye ife m‘chinyengo,

koma mutipulumutse ife kwa zoipa. Amen

Pokud jste dočetli až sem, tak jste se právě pomodlili Otče náš v nyanja, a pokud jste tento odstavec přeskočili, protože jste mu nerozuměli, ale rádi byste se Otče náš v nyanja pomodlili, tak si tento odstavec přečtěte:-)! (To je smysluplné souvětí!:-))

Zikomo...

Bwanji ze Zambie!

Tento týden byl ve znamení díků, proto se taky tento článek jmenuje Zikomo = děkuji (nyanja). Ale protože se to týkalo spíše konce týdne, začnu ještě drobnou perličkou ze školy…

Ve středu jsem přišla do školy jako obvykle, nachystala třídu a poté došla pro první třídu. Ten den byli docela v klidu, protože je třídní učitelka těsně před mým příchodem dávala do latě. Po prvňákách přišla na řadu třída druhá. Nejprve jsem si vzala kluky. Jak už jsem psala, každá třída je rozdělena na poloviny, ve většině případu je to na kluky a holky, protože 50 dětí bychom k našim počítačům nedostali. I tak sedí po dvojicích, někdy po trojicích.

 Začali jsme pracovat. Když po půl hodině se začala hlásit jedna skupinka, že se jim najednou vypl počítač, říkala jsem si, že asi jenom posunuli notebookem a protože několik z nich má špatnou baterku, hned se bez připojení k elektrice vypnou. Ale nebyl to jenom jeden počítač. Začalo jich odcházet víc a víc… Tak jsem zkoušela všechny znovu připojit a odpojit…a nic… Až po chvilce mě napadlo vyzkoušet světla – jestli není vypadlá celá elektrika a… nefungovaly:-)… Asi si říkáte, že mi to mělo docvaknout hned, jsem přece v Africe… Ale jsem zvyklá na to, že nám vypadává elektrika pravidelně navečír – to člověk pozná hned, všude je totální tma… Takže jsme díky elektrice „přišly“ asi o 5 počítačů… tak jsem kluky smrskla k sobě… a říkala si, že stejně budeme za chvilku končit, tak už to nějak vydržíme…

Ale po nich přišly na řadu holky. Nechtěla jsem je o hodinu připravit, protože se na ní těší, tak jsem je si je vzala. Ze začátku to šlo, ale potom i slabé baterky, které se nějakou dobu držely bez připojení ke „šťávě“, začaly odpadat… Říkala jsem si, nemá to cenu, vypneme je všechny, „ať se netrápí“. M’dam Kaja by asi holky poslala dřív domů, ale Don Bosco říká: „Využijte čas a zajistíte si věčnost.“ – takže jsem se řekla, že ve zbytku hodiny si s holkama zahraju nějakou hru. První, co mě automaticky napadla, byla hra Elektrika (Kdo by to byl řekl, že?). Když jsem řekla holkám, ať vypnou počítače, hned se začaly automaticky řadit u dveří, s tím, že budou odcházet. Tak jsem je zastavila a začala jim vysvětlovat, pravidla hry, kterou si společně zahrajeme. Byla jsem velice mile překvapená, jak z toho byly nadšené. Dokonce, když někdo začal brebentit, ostatní ho okřikly, aby byl zticha, aby dobře pochopily cíl hry… 

Možná ho stručně vysvětlím i tady. Jde o to, že se skupina rozdělí na dvě poloviny, které si zády k sobě ve 2 lajnách posedají na zem a chytnou se za ruce. Na konec lajny se postaví nějaký předmět. Ti, co sedí na začátku, sledují vedoucího, který hází mincí (v našem případě jsem ukazovala jedničku nebo dvojku) – podle toho, co padne (co jsem ukázala), měly za úkol poslat signál – silným stiskem ruky – na konec své lajny, kde poslední hráč má za úkol co nejrychleji chytit daný předmět.

Vysvětlování šlo dobře. Ale při vysvětlování jsem mírně nešťastně použila slovíčko push (tlačit). Chtěla jsem jim říct, že mají „stlačit ruku“ kamaráda, kterého drží… Až později jsem si uvědomila, že i v češtině by bylo mnohem lepší využít slovíčko stisknout tedy press. Výsledek mé „přesné“ angličtiny jsem viděla hned posléze:-). Jakmile jsem ukázala prvním holkám v řadě číslo jedna, drkly do kamarádky vedle sebe a ta udělala nemlich to stejné… Výsledkem byl veselý „domino efekt“, kdy poslední holčička ležela pod návalem ostatních a ještě se u toho snažila najít PET lahev, kterou jsme použily jako chytací předmět. Musela jsem se tomu smát. A protože spokojenost ze hry byla na obou stranách, nechala jsem pravidla, tak jak jsem je „vysvětlila“ a několik kol jsme si zahrály. Zbytek hodiny nám tak krásně utekl:-). Na konci jsem se jim snažila jasně vysvětlit, že hraní her v hodině byla taková výjimka. Musíme se učit novým znalostem a ne se válet na zemi – i když i to je asi taky občas potřeba.

Typicky zambijský dárek - chitange alias zambian flag!

A teď už konečně k těm díkům… V pátek odpoledne jsme s celou školou a se všemi zaměstnanci CoH slavili tzv. Gratitude Day (Den vděčnosti) – nebo-li den, kdy máme příležitost si navzájem poděkovat za to, co pro sebe navzájem děláme, co pro nás dělají druzí, za naše přátele, rodinu, život, víru… zkrátka slovy díků byl naplněn celý den. Tento speciální den založil Don Bosco. Za to jaký byl a co dělal pro ostatní mu lidé přinášeli různé dary s vděčností a se srdečným díky. Říkal si ale, že on by nebyl nic bez ostatních lidí, kteří jsou kolem něj a kteří s ním tvoří velké dílo a konec konců každý dělá svůj kus práce, ze který je dobré mu poděkovat a vážit si ho. A tak vznikl tento den (stručně a laicky řečeno:-)).

Jedna z možností předání dárků... ale u toho se ještě tančí!

Náš Gratitude Day vlastně začal už ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme ho slavili společně s učiteli. Už asi před měsícem si každý z učitelů vytáhl lísteček někoho jiného, pro kterého připraví na tento den dáreček. A to tak, aby to bylo překvapení. A právě o předávání dárečků, jako díků celé odpoledne bylo. Jak už jsem psala v minulém článku, neznamená to, že za někým přijdete, obejmete ho a odejdete. Už to, jakým způsobem začnete s předáváním a jak přistoupíte k danému člověku, vyjadřuje, jak moc si toho člověka vážíte. Takže to vypadalo tak, že se tančilo, zpívalo, „podvádělo“ – tím myslím to, že předstíráte, že předáváte někomu dárek, ale v poslední chvíli ucuknete, protože to není ta správná osoba a vy jste si z ní pouze utáhli… Zkrátka nasmáli jsem se všichni, až jsme z Dvojčaty odcházely s křečovitým úsměvem a dojmem, že nám ta křeč zůstane ještě týden.

Mše sv. ve stínu stromů...

Páteční den patřil jednak všem ostatním – žákům, sestrám, pracovníkům, kněžím (kteří vyučují v některých třídách), rodičům… Ale také především Sr. Ryszardě, která celé toto místo dala dohromady a dala mu srdce a smysl. Vše začalo mší sv., která se konala ve stínu stromů před konventem sester. Poté se pokračovalo předáváním darů Sr. Ryszardě a připravenými proslovy.

Co se mi moc líbilo, že vše bylo zakončeno výborným jídlem připraveným pro všechny! Žáci si ten den do školy donesli plastové talíře, které během dne měly schované v batůžkách, a po mši na něj dostali nshimu, fazole, vajíčko a párek jako slavnostní oběd.

Učitelé a pracovníci ze CoH měli ještě další program, kdy se předávaly další dárečky sestře a poté taky ona měla něco připraveného pro nás… 

Jak to dopadne, když se afričani pustí do hláskování českého jména...

Při té příležitosti jsem se dozvěděla již třetí patvar mého jména za tento týden – Radaka. Ten druhý byl ve čtvrtek, kdy jsem měla na svém balíčku od učitelky napsáno Rodka. A první na dopise od jedné z holek, který jsem dostala – Ratika. Proto dneska, když jsme ve městě potkaly s Dvojčaty učitele historie z naší školy, automaticky už jsem se představila jako Rejoice.

Dvojčata mi řekla, že se nemám čemu divit – Radka je prý opravdu složité jméno. Ano, uznávám… opravdu složitější než Charlotte a Katharina.

Jinak se tu máme opravdu dobře. Těší mě, že na počasí si můžu postěžovat s místními, i když by člověk řekl, že na něj budou spíš zvyklí než my:-).

Všem posílám do Čech horký proud vzduchu od nás ze Zambie!

P.S.: Děkuji! Merci! Thank you! Zikomo! Danke! Aksanti! Gracias! 

První říjnový…

S měsícem říjnem přišlo pár nových změn. Jednou z nich je vlna horkého počasí. Protože jsem tu nikde neviděla teploměr, nedokážu přesně říct, kolik může být stupňů, ale nad 30°C to asi bude. Aspoň, že tu často fouká vítr, který nás osvěžuje. Je to opravdu zvláštní. Do sešitů píšeme měsíc říjen a přitom je takové horko… Z domova má člověk tento měsíc zafixovaný jako deštivý, ale zároveň jako plný barev… Připadám si, jako bych letos prožívala nekonečné léto…

Říjen je měsícem Panny Marie a růžence. S tím u nás nastala další změna. Růženec se nemodlíme v naší „Prayer room“ (nevím, jestli to správně přeložím jako Místnost modlitby…), ale na zahradě u sochy Panny Marie. Na každý den si skupinka starších holek připravuje zamyšlení nad každým tajemstvím. Na společnou modlitbu tu sestry kladou velký důraz. A je to dobře. Je to jediná šance za den, kdy se úplně všechny můžeme sejít a po růženci si třeba říct, co je nového… Jako v rodině…

Tento týden byl ve škole zpestřen hned dvakrát. Nejdříve to bylo ve středu, kdy studenti měli možnost přijít do školy bez uniformy – tedy v „normálním“ oblečení. A využili toho snad všichni! Každý vytáhl ze skříně, dobře – hlavně holky:-), to nejlepší, co mají, a snažili se vytvořit, co nejzajímavější „outfit“. V extrémních případech to dopadlo tak, že taková Selina – jedna z našich holek -  vytáhla svoji zimní růžovou bundu a celý den v ní seděla ve škole, protože pod ní měla ne úplně perfektní triko! Když jsem ji potkala na cestě ze školy, nestačila jsem se divit. V takovém horku!

Selina se svojí péřovkou:-)

Já měla problémy s rozeznáním učitelů a studentů. Hlavně u nejstarších kluků, kteří se svojí výškou by z fleku mohli hrát v NBA… 

Hned ve čtvrtek přišel další speciální den a to byl Den otevřených dveří. 

 

V tento den nebyla výuka a rodiče se mohli přijít podívat na své miláčky, v jakém prostředí vlastně tráví polovinu svého dne. Ve třídách byly připraveny prezentace jednotlivých předmětů, kde byli k dispozici žáci, kteří odpovídali na zvídavé otázky návštěvníků.

Prezentace ve třídách

Součástí tohoto dne bylo i oceňování nejlepších žáků. Z každé třídy a z každého předmětu. Výsledky byly sesbírány podle závěrečných zkoušek za 2. trimestr (tedy ty, co psali v červenci…). Moc se mi líbila reakce rodičů na výsledky jejich dětí. Když bylo přečteno jméno žáka, ten předstoupil před publikum a v ústrety mu běžel rodič, který ho přede všemi objal, políbil nebo dokonce donesl v náručí před ředitelku školy – Sr. Priscu a návštěvu z Ministerstva školství, která v tento významný den k nám dorazila. I z řad našich holek jich bylo odměněno hned několik… Za odměnu odpoledne jely do města, kde si za 10 kwacha (něco přes 30 Kč) mohly vybrat, co chtěly…

Oceňování nejlepších

A aby toho nebylo málo, včera večer jsme měli velkou oslavu narozenin Sr. Ryszardy (15/9) a Sr. Florence (30/9). Celé odpoledne jsme připravovaly sál, kde se večerní party měla konat. Uklízelo se, zdobilo se (to jsem si s holkama moc užila...), a nacvičoval se program. Vše vypuklo po 19°°. Sestry přišly za doprovodu dvou nejmladších holek, které byly krásně nastrojené. A oslava mohla začít. Jak jsem zatím stačila pochytit, africké, respektive zambijské oslavy jsou plné tance, písní, bubnů, radosti a krásných slov. Naše holky se rozdělily na 3 skupiny – bílé, černé a barevné:-) (názvy pro skupiny jsem si vytvořila sama podle barvy triček, které si holky vzaly na sebe). Každá skupina měla připravenou řeč, písně a tanec pro sestry. Holky berou Sr. Ryszardu a Sr. Florence jako maminky, o to vřelejší a láskyplnější jejich prezentace byla. I na nás dobrovolnících bylo připravit si nějakou vložku. Protože tancem a zpěvem holkám nemůžeme konkurovat a hlavně jsme si říkaly, že toho bude večer dost, zvolily jsme pantomimu doplněnou o hudbu. Pantomima byla o hledání přátelství a lásky a měla velký úspěch… Poté jsme zazpívaly mezinárodní „Happy Birthday“ – to znamená, že jsem začala zpívat já v češtině, pokračovaly Dvojčata v němčině a dozpívaly jsme všechny v angličtině.

Příchod sester (Sr. Ryszarda vlevo a Sr. Flo vpravo)

Po programu následovalo přinášení darů – já vím, zní to jako ze mše sv., ale jinak se to nazvat nedá. Protože nejde pouze o předání, ale samotné přinášení se pojí s tancem a zpěvy. A stejně tak je to i s dortem nebo spíše koláčem, který se přináší posléze. Nejvíce nás šokovala malá Fridah, která hned za dvojicí holek, co nesly koláč, tancovala s obrovským nožem (jak mi doma říkáme „zabijákem“:-)), který měl na sobě velkou mašli! Jako občerstvení byly připraveny lavory s popcornem a oříškami, které odpoledne holky připravovaly.

Mám opravdu moc ráda africké oslavy… Protože jsou tak bezprostřední a plné radosti a nejsou vůbec strojené…

P. S.: Máme se tu dobře:-).

U příležitosti "Dne bez uniforem" dostaly holky z 1. třídy jako odměnu možnost vyfotit se v jejich modelech:-)