Po asi měsíční pauze se znovu ozývám
s novým článkem. Moje prostoje nebyly zdůvodněny pouze nefungujícím
internetem, ale 14 denním cestováním.
MTM – to není zkratka místní mobilní sítě (to
si pletete s MTN:-)), ale mé sestry a přátel, kteří mě přijeli navštívit –
Markéta, Tomáš a Maruška.
MTMR - aneb "Máme Tě moc rádi":)! |
Když jsem v srpnu 2014 odjížděla,
počítala jsem s tím, že po dobu 1 roku nikoho ze svých blízkých osobně
neuvidím. A proto jsem se na to i tak nějak připravila.
Když mi potom Markét v listopadu řekla,
že mají s Maruškou koupené letenky, a na Vánoce svojí návštěvu potvrdil i
Tomáš, připadalo mi to celé jako jedno velké sci-fi. Mé nadšení z jejich
příjezdu se mísilo s neuvěřitelností situace a neschopností představit si,
jak se „tyto dva světy“ spojí dohromady.
Ale vše se stalo realitou.
3. duben 2015 – to datum jsem měla zvýrazněné
v kalendáři. Čokoládový adventní kalendář, který ke mně do Zambie dorazil
v únoru, jsem použila na odpočítávání dní, které chyběly k jeho
dosažení.
Velký pátek – to byl. S naším řidičem Nathanem jsem vyrazila na letiště.Celou
cestu jsem tupě zírala z okýnka, moje tváře hořely nervozitou. Měli jsme
zpoždění. Letadlo mělo doletět v 14.35. My na letiště dojeli asi kolem
15.15. „V pohodě, Market jsem říkala, ať hlavně nikam nechodí. Ať zůstanou
čekat před halou, stoprocentně pro ně dorazíme,“ uklidňovala jsem se
v duchu. Vyskočila jsem z auta a běžela jsem do příletové haly. Bylo
tam plno. Mnoho lidí, kteří čekali, mnoho těch, kteří vycházeli. Zběžně jsem
čekovala cedulky na zavazadlech těch, co zrovna vycházeli. Addis Abeba. Tak to ne. To je jiný let.
Snad to bude ten další. Tak jsem čekala.
Nervózně jsem stála, ani jsem si nedokázala sednout na nedaleké sedačky,
připravené pro takové situace. Přejížděla jsem očima tam a zpátky všechny
přítomné a přicházející obličeje. Nic. Nápad jít se podívat do vedlejší haly,
jestli nemá jejich letadlo zpoždění, jsem okamžitě v hlavě zamítla. Co
kdyby zrovna v ten moment vyšli!
Hodina. Hodina a půl. Nic. Nikdo. Hodina a
3/4. „Je možné, že by si ze mne vystřelili a informace o jejich příjezdu do
Afriky byl jenom vtip? O takových věcech se ale nežertuje… Prvního už bylo… To
by byl ale stupidní vtip, “ lítalo mi hlavou po 2 hodinách čekání.
Dubaj. Název tohoto města se konečně začal objevovat na zavazadlových
lístcích. A já opět svou plnou pozornost upřela k Těm dveřím. Bohatí Arabové
s ohromným množstvím tašek, podobně situovaní Evropané s o něco méně
zavazadly, „Bushman“ cestovatelé
s ruksaky na safari, sympatický Češi s krosnami na zádech… A jsou to
oni! V tu ránu se na mě vyřítí Markét s krosnou na zádech a
s dalším velkým batohem zepředu! Náraz to je pořádný, ale nevnímám to.
Páni! Tak oni vážně přijeli!!!
Jak se mi předtím celý den chtělo brečet, teď
jsem nervozitou a vyčerpáním jen tupě zírala a snažila se sama sebe přesvědčit,
že nesním.
Myslím, že po celou cestu do City of Hope jsem nezavřela pusu:-).
Všechno je jiné, když místy, které znáte, projíždíte a procházíte se svými
blízkými. Předtím to byl můj svět,
teď to je svět náš.
Protože podrobný popis každého dne jednotlivě
by vyšel spíš na takový menší cestopis, shrnu náš strávený čas do kratších
bloků, které snad vystihnout nejdůležitější momenty naše společného času tady.
Musím přece něco nechat na osobní vyprávění – hlavně děckám:-).
VELIKONOCE v City of Hope
Největší událostí našich Velikonoc byli křtiny
11 našich holek. Sobotní vigilie byla nádherná. Nejen díky této velké události.
Během čtení, která jsou na začátku vigilie, byla celou dobu zhasnutá světla a
prostor kostela ozařovalo pouze světlo našich svíček. I písně a celková
atmosféra byla velice radostná.
Na Boží hod veselí pokračovalo. S děckama
jsme se připojily k slavnostnímu obědu, na kterém byli i kmotři našich
holek, kteří se postarali svými projevy o dostatečně dlouhý program:-).
Na oběd byla samozřejmě nshima. Naše holky byly nadšené, jak se MTM „po hlavě“ pustili do
jezení nshimi rukama:-). K tomu
dodám asi jediné – Markétčin způsob jezení nshimi
naši Alice natolik zaujal, že se
rozhodla, že by ses chtěla tomuto novému stylu taky naučit.
Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem hned
v sobotu příjezd MTM zneužila k výpomoci. Potřebovala jsem změnit
nástěnky na velikonoční, proto se mi tolik rukou navíc dost hodilo. Děcka si ze
mne dělaly srandu, že je pořád komanduju. Jakmile totiž došpendlily jednu
nástěnku, kvůli malé nerovnosti jsem jim nakázala celé jejich dílo sundat a
přidělat znovu. Ovšem i tak se nám do kaple vloudil „šotek“ a místo radostného ALLELUIA, se naše nástěnka radovala ALLELIUA.Čehož jsem si všimla až po
příjezdu z NP SouthLuangwa:-).
NP SOUTH LUANGWA
Společně s Kafue
NP je to nejnavštěvovanější národní park Zambie. Leží ve Východní provincii
Zambie, jejíž hlavním městem je Chipata.
Pro tento národní park jsem se rozhodla především z důvodu mé touhy vidět
v Africe žirafy:-), které v NP
Kafue nejsou.
Cesta je tam docela dlouhá – cca 720 km. Autobusem nám to zabralo asi 13 hodin cesty. Ale stálo to za to. Jestli jsem si myslela, že jsem v Kafue viděla dost zvířat, nedá se to srovnávat s množstvím, které jsme viděli tady.
Přes impaly, puku, zebry, množství ptáků,
hrochy (přímo v lodgi, kde jsme
byli ubytovaní!), krokodýli, nádherné slony, kteří se procházeli přímo u našeho
auta; zambijského nár. ptáka – fisheagle,
žirafy (které byli vzdálenější od cesty, takže jsme je neviděli úplně zblízka),
až po leoparda, který nám málem před očima strhl antilopu.
Opravdu neuvěřitelné.
K tomu jsme si tam užili plavání a
slunění se u bazénu, posezení u řeky plné hrochů a navíc jsme ještě navštívili
místní textilku, kde domorodci vyrábí krásné látky, z kterých šijí povlaky
na polštáře, taštičky, přehozy, ubrusy, atd.
LIVINGSTONE
Naše výprava se tu rozšířila o 2 další členy –
Paula (irského dobrovolníka) a Petru (českou dobrovolnici z Kasamy).
První den jsme samozřejmě nezapomněli
navštívit místní The Livingstone Museum
a vyfotit se s Emilem Holubem:-).
Ale naším hlavním a nejdůležitějším cílem byly
samozřejmě Viktoriiny vodopády. Pokud bych měla srovnat zážitek z mé
prosincové a dubnové návštěvy, skoro bych mohla říct, že člověk navštívil dvě
různá místa. Můžete sami porovnat z fotek:
Po období dešťů je koryto řeky Zambezi opravdu
plné a člověk to může pocítit na vlastní kůži, když prochází na vyhlídce naproti vodopádům. Suché na Vás
nezůstane vůbec nic:-).
Ještě nesmím v odstavci o Livingstonu opomenout 2 důležité skutečnosti:
1) Paul tu skákal bungee jumping. Jak se na to dlouho těšil, strach ho nakonec
přemohl a nohy mu před skokem totálně zkameněly. Sám sobě se pak smál. A
zhodnotil, že neskákal, ale padal:-).
My, co jsme stáli opodál s foťáky, si můžeme jenom představovat, jaký je to pocit, stát na okraji a pod Vámi 100 m a koryto řeky Zambezi.
2) Ociyana
na kolwe.Tak tuhle přezdívku si vysloužila má drahá sestra. Bojující s opicí.
Poté, co jsme se celý zmoklí
z vodopádových dešťů vyhřívali na slunku, abychom trochu uschli, rozhodli
jsme se vytáhnout půlku chleba, který jsme si vyšetřili na celodenní svačinu.
Tom si ukrojil plátek, Markét si ukrojila plátek, a protože já zrovna ždímala
kalhoty, položila ho do kabelky, kterou nechala otevřenou. Než se stačila
otočit, z ničeho nic se objevil baboon,
sebral chleba z kabelky a uskočil na stranu. Celá situace proběhla ohromně
rychle. Baboon si obratně vytáhl
chleba ze sáčku, který odhodil po vzoru místních na zem, a začal si na naší
sváče pochutnávat přímo před našima očima.
To se mi snad zdá. „A co budu jíst já?, “
říkala jsem si. S holkamajsme si všimly jablka, které jsme měly položené
na chodníčku, hned vedle dalších věcí, které se sušily. Maruška hned bodře
podotkla, že bychom ho měly schovat, než si všimne i toho. Jakmile Maruška
jablko Markét podala a ta ho začala zapínat v kabelce, baboon zbystřil, že máme ještě další
jídlo a přiskočil zpátky k nám. Hrozivě se na Market držící kabelku díval
a skoro bych řekla, že jí chtěl tu tašku vyrvat z ruky. Ta se ale
rozmáchla a tou kabelou ho praštila přes hlavu. „Pááni,“ vydechla jsem, stále
strnule stojíc na jednom místě, jako by mě tam někdo přitloukl hřebíky. Všechny
jsme čekaly, co bude teď. Doufám, že se s ní nezačne prát.
Naštěstí i tenhle odrzlý baboon má stále nějaký ten respekt z lidí a boj o jídlo vzdal.
„Tady už nezůstanu ani minutu,“ prohlásila Maruška a začala všechny sušící se
věci balit. „Ta má recht,“ konečně jsem se z celé situace vzpamatovala a
začala vše sbírat.
Můžu zde napsat, že jsem nesmírně hrdá na svou
sestru, která ač se na první pohled může zdá jako jemná slečna, je v ní
skrytá velká bojovnice. Já jsem celou dobu stála zařezaná a netušila jsem, co
mám dělat, ale ona se nebála „dát do držky“ obrovské opici!
MUTINONDO Wilderness
Když se místním zmíníte o tomto místu, nikdo netuší,
kde leží, a co je to vlastně zač.
V Zambii je velice obtížné vydat se do
přírody a jen tak se jít projít. Značené turistické stezky tady samozřejmě
neexistují a v národním parku Vám málem ani nedovolí vystoupit
z auta, aby Vás nezašlápl slon.
Proto se Lari a Mike, manželský pár, jenž toto místo
otevřel turistům, rozhodli, že právě volnost pohybu v přírodě lidem
umožní.
Zemský ráj to na pohled! |
Ale všechno co nejvíce v souladu
s přírodou. Všechno je tu tedy poháněno solární energií, odpadky si člověk
musí s sebou odvézt, šetří se dokonce i dřevem na podpal, které se přitom
sbírá ze země, aby v bushi zbylo
něco i k přirozenému rozkladu a tvoření humusu.
Vyznačili tady síť 60km stezek, které
vyznačili do mapy. Tu jsme dostali k dispozici a díky ní jsme mohli
poznávat kouty této krásné přírody.
Granitové kopce, které vypadají jako obří
bubliny, nádherné vodopády a čistá řeka, ve které se nemusíte bát smočit, zelené
mokřady, skalní útvary a nekonečná, zarostlábush
– to především.
Těch pár dní tady jsme si opravdu užili. Já po
8 měsících v městském ruchu a mých procházkách podél hlavní výpadovky na Livingstone, jsem tu byla jako
v ráji.
Na vrcholu Mayense... |
I koupání v krásné řece jsme si velice
užili. I když prvnímu vstupu do vody předcházela dlouhá debata o tom, jestli
můžeme Mikovi opravdu věřit ohledně
bezpečnosti koupání, jestli tu přece jen nejsou pijavice, krokodýli či hroši,
co bychom v takové situaci dělali apod. První skoky do vody podle toho
taky vypadaly. Sotva se Maruška namočila a udělala dvě tempa, zděšeně vykřikla
a rychle plavala zpátky ke břehu. „Co se děje?,“ ptáme se starostlivě. „Nic,
jen je to hrozně divný pocit, když nevíš, co v té vodě je.“ Úplně stejně
reagovala i Market. Ale nakonec jsme se vykoupali bez újmy na zdraví všichni:-).
Takhle to dopadá, když jsme spolu už moc dlouho... (aneb Tomova momentka:-)) |
Každé ráno jsme před šestou vstávali na
východy slunce a večer vylezli na kopec sledovat jeho západ. Ne, že bychom byli
kdovíjak úspěšní, často bylo hodně zamračeno, ale atmosféra začátku a konce dne
uprostřed rajské přírody je prostě nádherná.
Ani se nám odtamtud nechtělo odjíždět.
… DALŠÍ
Protože naše cestování probíhalo hvězdicovým
stylem, tudíž jsme z jednoho bodu – City
of Hope – vyjížděli do různých směrů, vždy nám mezi jednotlivými výlety
vyšel čas podívat se někam do okolí Lusaky.
V minibusu :-) |
Před City of Hope... |
Snídaně před naším domečkem... |
Prohlídka školy... |
Naše Nancy jako paní učitelka... |
"Jako v Africe"...:-) |
Před vstupem k bílým lvům.. |
Tedy kromě prohlídky City of Hope – celého areálu vč. školy, jsme byli ve sloním
sirotčinci Lilayi, na krokodýlí
farmě, viděli bílé lvi, protáhla jsem děcka uličkami místní tržnice, atd.…
Na celkovou atmosféru města se jich zeptejte
sami. Jaké je to cestovat nacpaným autobusem, kupovat lístky na nádraží,
cestovat 13 hodin autobusem, dělit se o sedačku s maminkou se 3 dětmi
z čehož 2 jsou kojenci a navíc totálně počůraní, snídaně pod insakou, pozorování Jižního kříže, smlouvání
o ceny, vyzobávání drobečků ze stolu, aby byla večeře větší:-)…
Děkuju za společně strávený čas! I když se
může zdát, že už jsem tady nějakou dobu, stále i mě má co překvapovat a mám tu
co poznávat. A jsem ráda, že tyhle zážitky jsem s děckama mohla sdílet!