úterý 21. dubna 2015

Dubnová dovolenka

Po asi měsíční pauze se znovu ozývám s novým článkem. Moje prostoje nebyly zdůvodněny pouze nefungujícím internetem, ale 14 denním cestováním.


MTM – to není zkratka místní mobilní sítě (to si pletete s MTN:-)), ale mé sestry a přátel, kteří mě přijeli navštívit – Markéta, Tomáš a Maruška.



MTMR - aneb "Máme Tě moc rádi":)!


Když jsem v srpnu 2014 odjížděla, počítala jsem s tím, že po dobu 1 roku nikoho ze svých blízkých osobně neuvidím. A proto jsem se na to i tak nějak připravila.

Když mi potom Markét v listopadu řekla, že mají s Maruškou koupené letenky, a na Vánoce svojí návštěvu potvrdil i Tomáš, připadalo mi to celé jako jedno velké sci-fi. Mé nadšení z jejich příjezdu se mísilo s neuvěřitelností situace a neschopností představit si, jak se „tyto dva světy“ spojí dohromady.

Ale vše se stalo realitou.

3. duben 2015 – to datum jsem měla zvýrazněné v kalendáři. Čokoládový adventní kalendář, který ke mně do Zambie dorazil v únoru, jsem použila na odpočítávání dní, které chyběly k jeho dosažení.

Velký pátek – to byl. S naším řidičem Nathanem jsem vyrazila na letiště.Celou cestu jsem tupě zírala z okýnka, moje tváře hořely nervozitou. Měli jsme zpoždění. Letadlo mělo doletět v 14.35. My na letiště dojeli asi kolem 15.15. „V pohodě, Market jsem říkala, ať hlavně nikam nechodí. Ať zůstanou čekat před halou, stoprocentně pro ně dorazíme,“ uklidňovala jsem se v duchu. Vyskočila jsem z auta a běžela jsem do příletové haly. Bylo tam plno. Mnoho lidí, kteří čekali, mnoho těch, kteří vycházeli. Zběžně jsem čekovala cedulky na zavazadlech těch, co zrovna vycházeli. Addis Abeba. Tak to ne. To je jiný let.

Snad to bude ten další. Tak jsem čekala. Nervózně jsem stála, ani jsem si nedokázala sednout na nedaleké sedačky, připravené pro takové situace. Přejížděla jsem očima tam a zpátky všechny přítomné a přicházející obličeje. Nic. Nápad jít se podívat do vedlejší haly, jestli nemá jejich letadlo zpoždění, jsem okamžitě v hlavě zamítla. Co kdyby zrovna v ten moment vyšli!

Hodina. Hodina a půl. Nic. Nikdo. Hodina a 3/4. „Je možné, že by si ze mne vystřelili a informace o jejich příjezdu do Afriky byl jenom vtip? O takových věcech se ale nežertuje… Prvního už bylo… To by byl ale stupidní vtip, “ lítalo mi hlavou po 2 hodinách čekání.

Dubaj. Název tohoto města se konečně začal objevovat na zavazadlových lístcích. A já opět svou plnou pozornost upřela k Těm dveřím. Bohatí Arabové s ohromným množstvím tašek, podobně situovaní Evropané s o něco méně zavazadly, „Bushman“ cestovatelé s ruksaky na safari, sympatický Češi s krosnami na zádech… A jsou to oni! V tu ránu se na mě vyřítí Markét s krosnou na zádech a s dalším velkým batohem zepředu! Náraz to je pořádný, ale nevnímám to. Páni! Tak oni vážně přijeli!!!



Jak se mi předtím celý den chtělo brečet, teď jsem nervozitou a vyčerpáním jen tupě zírala a snažila se sama sebe přesvědčit, že nesním.

Myslím, že po celou cestu do City of Hope jsem nezavřela pusu:-). Všechno je jiné, když místy, které znáte, projíždíte a procházíte se svými blízkými. Předtím to byl můj svět, teď to je svět náš.
Protože podrobný popis každého dne jednotlivě by vyšel spíš na takový menší cestopis, shrnu náš strávený čas do kratších bloků, které snad vystihnout nejdůležitější momenty naše společného času tady. Musím přece něco nechat na osobní vyprávění – hlavně děckám:-).


VELIKONOCE v City of Hope

Největší událostí našich Velikonoc byli křtiny 11 našich holek. Sobotní vigilie byla nádherná. Nejen díky této velké události. Během čtení, která jsou na začátku vigilie, byla celou dobu zhasnutá světla a prostor kostela ozařovalo pouze světlo našich svíček. I písně a celková atmosféra byla velice radostná.


Den D - křtiny!

Na Boží hod veselí pokračovalo. S děckama jsme se připojily k slavnostnímu obědu, na kterém byli i kmotři našich holek, kteří se postarali svými projevy o dostatečně dlouhý program:-).

I u jezeni nshimy se můžčlověk pěkně zapotit:)

Na oběd byla samozřejmě nshima. Naše holky byly nadšené, jak se MTM „po hlavě“ pustili do jezení nshimi rukama:-). K tomu dodám asi jediné – Markétčin způsob jezení nshimi naši Alice natolik zaujal, že se rozhodla, že by ses chtěla tomuto novému stylu taky naučit.

Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem hned v sobotu příjezd MTM zneužila k výpomoci. Potřebovala jsem změnit nástěnky na velikonoční, proto se mi tolik rukou navíc dost hodilo. Děcka si ze mne dělaly srandu, že je pořád komanduju. Jakmile totiž došpendlily jednu nástěnku, kvůli malé nerovnosti jsem jim nakázala celé jejich dílo sundat a přidělat znovu. Ovšem i tak se nám do kaple vloudil „šotek“ a místo radostného ALLELUIA, se naše nástěnka radovala ALLELIUA.Čehož jsem si všimla až po příjezdu z NP SouthLuangwa:-).

____________________________________________________________________


Abyste měli představu, v kterých místech Zambie jsme se nacházeli...


NP SOUTH LUANGWA

Společně s Kafue NP je to nejnavštěvovanější národní park Zambie. Leží ve Východní provincii Zambie, jejíž hlavním městem je Chipata. Pro tento národní park jsem se rozhodla především z důvodu mé touhy vidět v Africe žirafy:-), které v NP Kafue nejsou.



Cesta je tam docela dlouhá – cca 720 km. Autobusem nám to zabralo asi 13 hodin cesty. Ale stálo to za to. Jestli jsem si myslela, že jsem v Kafue viděla dost zvířat, nedá se to srovnávat s množstvím, které jsme viděli tady.




Přes impaly, puku, zebry, množství ptáků, hrochy (přímo v lodgi, kde jsme byli ubytovaní!), krokodýli, nádherné slony, kteří se procházeli přímo u našeho auta; zambijského nár. ptáka – fisheagle, žirafy (které byli vzdálenější od cesty, takže jsme je neviděli úplně zblízka), až po leoparda, který nám málem před očima strhl antilopu.




Opravdu neuvěřitelné.

Jako z doby otroctví:-)

K tomu jsme si tam užili plavání a slunění se u bazénu, posezení u řeky plné hrochů a navíc jsme ještě navštívili místní textilku, kde domorodci vyrábí krásné látky, z kterých šijí povlaky na polštáře, taštičky, přehozy, ubrusy, atd.

Tribal Textiles...


LIVINGSTONE

Naše výprava se tu rozšířila o 2 další členy – Paula (irského dobrovolníka) a Petru (českou dobrovolnici z Kasamy).
První den jsme samozřejmě nezapomněli navštívit místní The Livingstone Museum a vyfotit se s Emilem Holubem:-).

"Jéééééé Zambijééé!!!"

V muzeu s Paulem...


Ale naším hlavním a nejdůležitějším cílem byly samozřejmě Viktoriiny vodopády. Pokud bych měla srovnat zážitek z mé prosincové a dubnové návštěvy, skoro bych mohla říct, že člověk navštívil dvě různá místa. Můžete sami porovnat z fotek:

Aaaaaaaaaaaaaaa!




Po období dešťů je koryto řeky Zambezi opravdu plné a člověk to může pocítit na vlastní kůži, když prochází na vyhlídce naproti vodopádům. Suché na Vás nezůstane vůbec nic:-).
Ještě nesmím v odstavci o Livingstonu opomenout 2 důležité skutečnosti:

1) Paul tu skákal bungee jumping. Jak se na to dlouho těšil, strach ho nakonec přemohl a nohy mu před skokem totálně zkameněly. Sám sobě se pak smál. A zhodnotil, že neskákal, ale padal:-).




My, co jsme stáli opodál s foťáky, si můžeme jenom představovat, jaký je to pocit, stát na okraji a pod Vámi 100 m a koryto řeky Zambezi.


2) Ociyana na kolwe.Tak tuhle přezdívku si vysloužila má drahá sestra. Bojující s opicí.
Poté, co jsme se celý zmoklí z vodopádových dešťů vyhřívali na slunku, abychom trochu uschli, rozhodli jsme se vytáhnout půlku chleba, který jsme si vyšetřili na celodenní svačinu. Tom si ukrojil plátek, Markét si ukrojila plátek, a protože já zrovna ždímala kalhoty, položila ho do kabelky, kterou nechala otevřenou. Než se stačila otočit, z ničeho nic se objevil baboon, sebral chleba z kabelky a uskočil na stranu. Celá situace proběhla ohromně rychle. Baboon si obratně vytáhl chleba ze sáčku, který odhodil po vzoru místních na zem, a začal si na naší sváče pochutnávat přímo před našima očima.

Baboon jeden!


To se mi snad zdá. „A co budu jíst já?, “ říkala jsem si. S holkamajsme si všimly jablka, které jsme měly položené na chodníčku, hned vedle dalších věcí, které se sušily. Maruška hned bodře podotkla, že bychom ho měly schovat, než si všimne i toho. Jakmile Maruška jablko Markét podala a ta ho začala zapínat v kabelce, baboon zbystřil, že máme ještě další jídlo a přiskočil zpátky k nám. Hrozivě se na Market držící kabelku díval a skoro bych řekla, že jí chtěl tu tašku vyrvat z ruky. Ta se ale rozmáchla a tou kabelou ho praštila přes hlavu. „Pááni,“ vydechla jsem, stále strnule stojíc na jednom místě, jako by mě tam někdo přitloukl hřebíky. Všechny jsme čekaly, co bude teď. Doufám, že se s ní nezačne prát.

Naštěstí i tenhle odrzlý baboon má stále nějaký ten respekt z lidí a boj o jídlo vzdal. „Tady už nezůstanu ani minutu,“ prohlásila Maruška a začala všechny sušící se věci balit. „Ta má recht,“ konečně jsem se z celé situace vzpamatovala a začala vše sbírat.

Můžu zde napsat, že jsem nesmírně hrdá na svou sestru, která ač se na první pohled může zdá jako jemná slečna, je v ní skrytá velká bojovnice. Já jsem celou dobu stála zařezaná a netušila jsem, co mám dělat, ale ona se nebála „dát do držky“ obrovské opici!


MUTINONDO Wilderness

Když se místním zmíníte o tomto místu, nikdo netuší, kde leží, a co je to vlastně zač.
V Zambii je velice obtížné vydat se do přírody a jen tak se jít projít. Značené turistické stezky tady samozřejmě neexistují a v národním parku Vám málem ani nedovolí vystoupit z auta, aby Vás nezašlápl slon.

Proto se Lari a Mike, manželský pár, jenž toto místo otevřel turistům, rozhodli, že právě volnost pohybu v přírodě lidem umožní.



Zemský ráj to na pohled!


Ale všechno co nejvíce v souladu s přírodou. Všechno je tu tedy poháněno solární energií, odpadky si člověk musí s sebou odvézt, šetří se dokonce i dřevem na podpal, které se přitom sbírá ze země, aby v bushi zbylo něco i k přirozenému rozkladu a tvoření humusu.
Vyznačili tady síť 60km stezek, které vyznačili do mapy. Tu jsme dostali k dispozici a díky ní jsme mohli poznávat kouty této krásné přírody.

Granitové kopce, které vypadají jako obří bubliny, nádherné vodopády a čistá řeka, ve které se nemusíte bát smočit, zelené mokřady, skalní útvary a nekonečná, zarostlábush – to především.
Těch pár dní tady jsme si opravdu užili. Já po 8 měsících v městském ruchu a mých procházkách podél hlavní výpadovky na Livingstone, jsem tu byla jako v ráji.


Na vrcholu Mayense...


I koupání v krásné řece jsme si velice užili. I když prvnímu vstupu do vody předcházela dlouhá debata o tom, jestli můžeme Mikovi opravdu věřit ohledně bezpečnosti koupání, jestli tu přece jen nejsou pijavice, krokodýli či hroši, co bychom v takové situaci dělali apod. První skoky do vody podle toho taky vypadaly. Sotva se Maruška namočila a udělala dvě tempa, zděšeně vykřikla a rychle plavala zpátky ke břehu. „Co se děje?,“ ptáme se starostlivě. „Nic, jen je to hrozně divný pocit, když nevíš, co v té vodě je.“ Úplně stejně reagovala i Market. Ale nakonec jsme se vykoupali bez újmy na zdraví všichni:-).


Takhle to dopadá, když jsme spolu už moc dlouho... (aneb Tomova momentka:-))


Každé ráno jsme před šestou vstávali na východy slunce a večer vylezli na kopec sledovat jeho západ. Ne, že bychom byli kdovíjak úspěšní, často bylo hodně zamračeno, ale atmosféra začátku a konce dne uprostřed rajské přírody je prostě nádherná.
Ani se nám odtamtud nechtělo odjíždět.

… DALŠÍ

Protože naše cestování probíhalo hvězdicovým stylem, tudíž jsme z jednoho bodu – City of Hope – vyjížděli do různých směrů, vždy nám mezi jednotlivými výlety vyšel čas podívat se někam do okolí Lusaky.


V minibusu :-)

Před City of Hope...


Snídaně před naším domečkem...

Prohlídka školy...

Naše Nancy jako paní učitelka...


"Jako v Africe"...:-)


Před vstupem k bílým lvům..

Tedy kromě prohlídky City of Hope – celého areálu vč. školy, jsme byli ve sloním sirotčinci Lilayi, na krokodýlí farmě, viděli bílé lvi, protáhla jsem děcka uličkami místní tržnice, atd.…
Na celkovou atmosféru města se jich zeptejte sami. Jaké je to cestovat nacpaným autobusem, kupovat lístky na nádraží, cestovat 13 hodin autobusem, dělit se o sedačku s maminkou se 3 dětmi z čehož 2 jsou kojenci a navíc totálně počůraní, snídaně pod insakou, pozorování Jižního kříže, smlouvání o ceny, vyzobávání drobečků ze stolu, aby byla večeře větší:-)…

Poslední neděle v City of Hope...

Děkuju za společně strávený čas! I když se může zdát, že už jsem tady nějakou dobu, stále i mě má co překvapovat a mám tu co poznávat. A jsem ráda, že tyhle zážitky jsem s děckama mohla sdílet!






1 komentář:

  1. Tvoje umění psaní se blíží Shakespearovu... Smích skrz slzy... ďakujem velmi pekne.. :)

    OdpovědětSmazat