Jak jsem šla v Lusace plavat

Asi aby člověk nezapomněl, jak se plave, nebo možná spíš proto, že mu to prostě chybí, se rozhodne, že najde způsob, jaksi zaplavat i v Africe, Zambii, v Lusace.

Jak jsem zjistila, plavání rozhodně nepatří mezi oblíbené či snad dokonce národní sporty Zambie. Tím je totiž beze sporu fotbal. Kopnout se dá totiž do čehokoliv:-), ale k plavání potřebujete vodu.

A té je tady občas nedostatek. Obzvlášť pokud chcete:

a) plavat VE vodě, nejenom ležet v kaluži a předstírat svůj výborný plavecký styl,

b) navíc voděČISTÉ, abyste se nemuseli bát, že po Vašem koupání ze sebe budete muset 3 týdny odstraňovat vodní šneky,

c) a také vody BEZ krokodýlů či hrochů, to byste totiž potom mohli plavat i naposledy.

Pokud máte před očima takové náročné evropské standardy, není snadné se Vám v Zambii, konkrétně v Lusace zavděčit.

Na pomoc nepřijde ani superman, Herkules či Xena, ale obyčejný turistický průvodce. Jak se dočtete, v Lusace vlastněveřejný plavecký bazénexistuje.

Doslovná citace z průvodce: „Čistý, velikostí olympijský, veřejný plavecký bazén je obklopen příjemným stínem a závětřím a je to výborné místo k relaxaci.“

Průvodce vydán v roce 2013 se zdá velice aktuální a dle psaného doporučení se zdá, že je to to pravé k naplnění Vašeho snu.

Cestování po Lusace probíhá stylem, dostat se k místnímu autobusovému nádraží, odkud vyjíždějí všechny autobusy do všech směrů a koutů Lusaky. Stačí se jen optat, který je ten správný, který je ten Váš.

Zaplavat jsem si vyrazila s dobrovolnicí Sarah.Už na nádraží nás trochu zarazila zmatenost místních, kteří si nás po dotazu na Olympic Public Swimming Pool, doslova přehazovali z jednoho minibusu do druhého. Když jsme ale sedli do posledního, kde nám všichni potvrdili, že se s ním k bazénu dostaneme, věřily jsme, že si dnes opravdu zaplaveme. Místní, s kterými jsme se dělily o sedačku pod námi, nám poradili, kde vystoupit a jakým směrem se vydat.

Klid, ticho a poněkud zarostlé okolí, které spatříme při příchodu k areálu, přičítáme neoblíbenosti sportu, ale realita je jiná. Když vejdeme do areálu olympijského plaveckého stadionu, překvapí nás, že po nás nikdo nechce vstupné, nikdo nikde není, ale jdeme dovnitř.

Poté spatříme 50 m bazén, se skokanským můstkem, lavičkami okolo, ale bez vody. Od pána, kterého uvnitř potkáme, se dozvídáme, že už 3 měsíce je bazén vypuštěný, protože přestalo fungovat čerpadlo. Ale u Stadionu Národních hrdinů je bazén nový a pěkný, akorát je to odtud dost daleko. Dost zklamaně se otáčíme a říkáme si, co teď.

Přes hodinu jsme cestovaly na tento konec Lusaky a na ten druhý už nemáte energii ani dostatek času. Teď máte chuť si tak někde v klidu sednout, dát nohy nahoru, popít šálek dobrého čaje a nic neřešit.

Ale jak to zní jednoduše, realita je taková, že je velice obtížné v Lusace, natož poblíž Vašemu konkrétnímu místu, najít místo, které by vyhovovalo Vašim odpočinkovým požadavkům. Vydáme se zpátky stejnou cestou, jakou jsme přišly.

Asi chytíme autobus do centra a uvidíme. Když tu náhle uvidíme francouzský institut, který za kovanou branou skrývá pěkně vypadající kavárnu. Páni. Ceny asi budou přemrštěné, ale když jsme neplatily za vstupné, proč nezkusit tohle. Jakmile vkročíme dovnitř, osloví nás velice sympatická paní, která se nás hned začne vyptávat, kde jsme se tu vzali. Povíme jí náš příběh o vysněném plavání a ona na nás hned spustí, že to není žádný problém, vždyť kousek odtud jeLodge, kde mají pěkný bazén, a je možné se tam vykoupat, i když tam není člověk ubytovaný. Její vnoučata se tam prý chodí občas osvěžit. Taxík nás tam prý za 20 kwacha vezme. To jde. Tak to jdeme zkusit.

A opravdu. Za necelých 15 minut už vcházíme do starší, ale pěkné lodge, kde nás na recepci vřele uvítají: „Zaplavat si? To není problém. Na záchodcích se převlečte a za rohem máme bazén.“

V lodginejsme jediní hosté. Odpočinek a příjemné posezení zde nacházejí i bohatí Zambijci, kteří se pod stínem slunečníku občerstvují kolou či pivem a sobotní odpoledne tráví povídáním se svými přáteli.

Bazén o délce 12m, vypadá víc než dobře. Samozřejmě jsme se Sarah jediné, které se do bazénu hrnou. A především jediné muzunguv celém areálu. Tím pádem se okamžitě stáváme středem pozornosti okolo sedících. Jeden postarší manželský pár se s námi dá do rozhovoru. Ocení, že bazén využíváme k plavání a ne ke skotačení, čímž pádem i ke skákání do vody a stříkání kolem, a zvědavě se nás optají, jestli jsme sestry. Tomu se se Sarah upřímně zasměje a vysvětlíme jim, že se známe pouze 2 měsíce a každá jsme z jiné země. Prý vypadáme podobně. Hmm… hnědé vlasy, bílá pleť – jak málo stačí k sesterské krvi.

Nedbajíce na pohledy okolo sedících křižujeme bazén tam a zpátky dokola a znovu zas. Otáčení u jednoho kraje je poněkud horší, protože hloubka je zde může pouze okolo 50 cm, tudíž se často kolenem kopnu o dno bazénu. Ale je to paráda. Vykoupané a unavené se po 17. hodině vydáme na cestu zpátky domů. Kousek odlodge vede hlavní silnice, na které snadno chytíme autobus ke Kulimatower (místnímu autobusovému nádraží) a potom přestupujeme na autobus domů.

Nevím, jak se to přesně říká, ale znáte to pravidlo, kdy platí, že když ochutnáte kus sladkého medu, zjistíte, že jeden kousek Vám nestačí a chcete víc. A tak to dopadlo i u mě s plaváním.

Další víkend jsem se rozhodla vyzkoušet ten „nový, pěkný bazén“, který nám byl doporučen. Tentokrát sama. Sarah vyrazila do sloního sirotčinceLilayi, který už jsem navštívila.

Informace o tomto místě byly ještě stručnější než ty předešlé. Věděla jsem, že se nachází vedle Stadionu Národních hrdinů, kde jsem byla s našimaholkama při oslavách 50. výročí nezávislosti Zambie.

Po návštěvě pošty a nákupu potravin na další týden, jsem nastoupila do minibusu, který směřuje na západ Lusaky.

Možná si vzpomínáte, když jsem v říjnu popisovala budovu stadionu, která úplně nezapadá do svého okolí. Je tomu tak i se sportovním areálem, který leží hned vedle. Areál obsahuje všechna možná sportoviště, která si člověk může představit – od fotbalového, basketbalového hřiště, přes atletický okruh s pískovými doskočišti a krom jiného i plavecký bazén.

Vzadu na fotce mužete vidět nový sportovní areál. Bystřejší z Vás mohou najít i mě:).

Výborné je, že na cokoliv, co nevíte, se můžete Zambijců optat, a oni Vám velice mile a rádi odpoví. Někdy to je ovšem horší s porozuměním zadané otázky. Přeci jen jejich mateřštinou není angličtina, ale jeden ze 72 zambijských jazyků, proto angličtině ne všichni a dobře rozumí.

Když jsem vešla do areálu, překvapilo mě množství mládeže a dětí všude okolo na hřištích. Pochopila jsem, že se tu dnes odehrává meziškolní turnaj v různých sportech.

Pána, který stál u vchodu, jsem se optala, kde v areálu najdu bazén a také, jestli je dnes možné si tam zaplavat, nebo jestli se závody konají i tam. Ukázal mi směr a na moji druhou otázku odpověděl horlivým přikyvováním. Takže to jde.

Když jsem se propletla davy dětí a objevila můj objekt zájmu, už zdálky mi přišlo podivné, že jsou tribuny kolem bazénu tak plné. Ano, správně tušíte, že školní klání probíhalo i tady.

Když mě viděli pořadatelé, nabídli mi, že se mohu vykoupat v menším bazénu vedle. Když jsem viděla okolo stojící a hledící děti a i ty starší, okamžitě jsemvěděla, že můj egoismus není tak velký, abych si tam jako muzungu nakráčela v plavkách a hrdě tam jako jediná křižovala bazén z jedné strany na druhou, za přihlížejícího a pískajícího publika.

Proto jsem se otočila na podpatku a šla zpátky. Pán u brány se mě hned ptal, jestli jsem se neztratila, že se vracím, tak rychle zpátky. S ujištěním, že jsem v pořádku, a mám vše, co potřebuji, jsem se s ním rozloučila.

To je jedna z dalších vlastností místních. Jakmile se při své chůzi zastavíte nebo se objevíte v prostředí, kde se obvykle muzungu neobjevují, ihned se Vás ptají, jestli jste v pořádku a jestli nepotřebujete pomoc.

Já pomoc nepotřebovala, člověk tu autobus chytí velice snadno, stačí dojít silnici, kde jezdí a potom, když uslyšíte klakson, zvednout ruku.

Spíš měl člověk pocit neúspěšné mise.

Při zpáteční cestě do City of Hope si pomyslíte: „Jak snadné je jít doma ve Žďáře do bazénu,“ namáčknete se v minibuse na okénko, aby se vedle Vás vešli dva další spolucestující,„stačí se rozhodnout a za ½ hodiny může člověk plavat,“ otevřete okénko, abyste mohli dýchat čerstvý vzduch,„a nemusíte řešit, že člověk bude středem pozornosti a zábavou pro všechny okolo,“ přidržíte ruku u příliš nízkého stropu, abyste z drncání minibusu neměli otřes mozku, „a nenajde se tam během chvíle pět takových, kteří Vás požádají o telefonní číslo či dokonce o ruku,“zakroutíte hlavou s výrazným: „Awe!,“ při žádosti spolucestujícího, zda za něj zaplatíte cestu, a pomyslíte si, jak odlišné ty světy jsou.

Afrika je nádherná. Zambie ještě krásnější:-). Má své kouzlo. Ale nemá vše, na co je člověk zvyklý z domova. Ne, že by to něčemu vadilo. Mám opravdu ráda jednoduchost místního života, i to, že člověk tu nemá mnoho věcí, kterými je doma obklopen, někdy až v přílišném množství. Ovšem, když se ukáže možnost, že něco, co máte rádi, byste mohli mít i tady, a nakonec to nevyjde, zklamání se zkrátka objeví.

Radost jsem si ale zvedla okamžitě, když jsem se u Kulima tower stavila na ½ hodiny v internetové kavárně a projela v rychlosti e-maily. Internet! A tak rychlý!

Takže příště…

Posílám pozdrav od vody...