Africká pošta

Je pravda, že bych mohla psát další článek o nějakých konkrétních situacích, které se tu na začátku března odehrávají, ale rozhodla jsem se tuto stranu věnovat jinému tématu – pošta, konkrétně té africké. Třeba se Vás moje zkušenost bude zajímat.

Psaní dopisů a samozřejmě jejich obdržení bylo odjakživa mou srdeční záležitostí. Od doby letních táborů, kdy jsme polední klidy trávili vyvalení na spacáku před stanem a sepisovali domu zážitky, kterých jsme byli bezpochyby všichni přeplnění, přes posílání pohledů z prázdninových cest, občasné dopisování s přáteli, až po rok v Africe. S ohledem na vymoženosti moderní technologie, se obzvlášť u posledního momentu mého života, může zdát zasílání zpráv z domova prostřednictvím pošty docela nevhodný přístup. 

Hmm. O aktuálnosti se tu nedá vůbec mluvit. Jistota, že dopis či balíček dorazí, také není 100%. Zásilka projde tolika rukami, že není ani jistota, že dojde celá… Tak proč by měl být tento způsob tak speciální?

Představte si pocit, že odjedete na jiný kontinent. Nikoho tu neznáte. Nikdo nezná Vás. Nikdo nemluví stejným jazykem jako vy. Spojení s domovem se nezdá skrze komunikační technologie úplně nejlepší.

Víte, že tu strávíte celý rok, proto je samozřejmé, že se začnete se svým okolím sžívat. Ale jakkoli si to člověk představoval jednoduše – „stačí být přeci milý a sympatický“ – jde to pomalu a ztuha. První dny počítáte téměř na hodiny a uběhlý týden je pro Vás jako uplynulý měsíc.

Ze začátku Vám připadá každý nedělní skype s Vaší rodinou jako malý zázrak. Jak je možné, že člověk může být 11 000 km daleko a přesto může docela dobře slyšet své blízké? Je to takový malý zázrak. Držíte se hrany počítače, jako byste mohli udržet signál vlastníma rukama. Ale i moderní technologie mohou zklamat. Potom je tu ale stará dobrá pošta.

„Došel Ti dopis,“ ptají se Vás, „každý týden jsme Ti posílali nějaké psaní…“ To je moc pěkné, ráda bych je potěšila a řekla, že už v ruce nějaký mám, ale není to tak jednoduché. Nejprve se musí zjistit, jak to tady s poštou vlastně chodí. Schránka tady žádná není a pošťáka jsem tedy rozhodně neviděla.

Místo nám dobře známé poštovní schránky u dveří domu, tu k přebírání listovních zásilek slouží tzv. P. O. Box. Nejprve jsem si myslela, že je to něco jako naše PSČ, ale to by tu potom skoro každý dům ve městě měl takové směrovací číslo:-). 

 

Každé obydlí, které si zažádá, může mít na hlavní poště svůj P. O. Box – tedy schránku, do které se Vám ukládá Vaše příchozí pošta. 

Zjistíte, že sestry také takovou schránku mají. Sr. Charmaine (sestra z komunity v centru Lusaky – Thorn Parku), má její výběr na starosti. Podle všech informací nosí obsah schránky vždy do City of Hope. Po čase ovšem zjistíte, že slovo „vždy“ znamená jednou za 3 měsíce. Což Vás samozřejmě nepotěší. Začnete se tudíž pídit po možnosti, jak by se k Vám dopisy, které dozajista musí už v Zambii být (mluvíme o situaci asi 1 měsíc po příjezdu), dostali do Vaší ruky rychleji. 

Zjistíte, že schránka P. O. Boxu se dá vybrat, pouze pokud jste majiteli klíče od této schránky. Tento kouzelný předmět v našem případě už nemá žádnou kopii, protože se zkrátka ztratila. A Sr. Charmaine ten svůj samozřejmě nedá z ruky.

Ovšem! Od bývalých dobrovolníků zjistíte, že pokud máte číslo balíčku či dopisu, můžete se zkusit na něj zeptat na přepážce, kde Vám mohou zjistit, jestli už Vaše poštovní zásilka překročila hranice státu.

Proto se rozhodnete obětovat každý týden K 5, abyste jeli do města na poštu s lístečkem, na kterém máte posvátně napsané číslo zásilky z domova! Z Vašich pravidelných návštěv vyplyne, že si Vás téměř všichni zaměstnanci hlavní zambijské pošty zapamatují. Přeci jen moc wazungu se nechodí každý týden dychtivě ptát na svůj očekáváný balíček.

Hlavní pošta v Lusace na Cairo Road...

A pak to přijde, den D. Píše se 21. listopad 2014. Přijdete na poštu jako obvykle s očekáváním negativní odpovědi, ale … Vaše známá sama překvapeně musí uznat, že dnes tu nejste zbytečně:-). Samou hrdostí, když kráčíte ze dveří pošty, a zbožně držíte svůj úlovek, zakopnete o obrubník (což tu s ohledem na kvalitu místních chodníků opravdu není problém:-), natož v mém případě!).

Při této výjimečné události si večer uvaříte šálek čaj, zapálíte svíčku, to protože nefunguje elektřina, a opatrně otevřete. Sice víte, že nejste první, kteří Váš balíček otevírají, samolepka s popisem FOUND OPEN AND OFFICIALY SEALED BY ZAMPOST mluví jasně, ale i tak Vaše oči září, jako oči dítěte u vánočního stromku, a pak to přijde. Vytáhnete české noviny s datem 23. srpna 2014, tabulku čokolády, časopis, dopisy, …. Wow… všechno jde stranou, ať máte jakékoliv povinnosti, veškerá Vaše pozornost se nyní upíná k otevřenému pokladu. Čokoládu schováte do lednice, pročtete dopisy, otevřete noviny, které neodložíte, dokud nejsou celé přečtené a s vyluštěnými křížovkami, stejně tak naložíte i s přiloženým časopisem. Celý zbytek dne záříte jako sluníčko a musíte všem sdělit, jak jsou k Vám Vaši blízcí štědří.

A pak po nějakém čase se Vám otevřou i další dvířka dokořán. Zjistíte, že se můžete dostat i k obsahu vytouženého P. O. Boxu. Stačí přijít se svým cestovním pasem a číslem Vaší schránky – mimochodem číslo 311 51 mám vyryté pod kůží:-), a zaměstnanci, kteří mají toto oddělení pošty na starosti, pro Vás zkontrolují veškeré zásilky na Vaše jméno. 

Když obdržíte už 3. balíček, ale dopis žádný, a u P. O. Boxu Vám stále říkají, že tam pro Vás nic není, nechce se Vám tomu věřit a máte chuť to jít zkontrolovat osobně! Ale všechno chce čas. Jak se říká: Dočkej času, jako husa klasu. A o tom, že se ze mne ta husa stala, jsem se při čekání na doručení zásilek do Afriky, přesvědčila na vlastní kůži:-).

Nyní chodím na poštu jednou za 2 – 3 týdny a jsem si vždy tak na 80% jistá, že si odtamtud něco odnesu:-). Zásilky, které byly odesílány před půl rokem, se pomalu dostávají ke svému majiteli…

Ale stále je to stejné. I když si z pošty odnáším v jednu chvíli 3 balíčky a 3 dopisy, je to pro mě něco opravdu výjimečného. Nevím, jak bych to přesně popsala, abyste mě dobře pochopili. Takhle se to zdá, že píšu v podstatě o ničem a akorát přeháním. Dobře, trošku jsem si zapřeháněl(a):-).

Když se zadaří:-)...

Člověk si tu odvyknul cokoliv fyzického dostávat. Nemyslím to nijak zle. Je to zkrátka tak, že stojíte na vlastních nohou a nikdo se tu o Vás moc nestará. Fungujete jako samostatná jednotka. Maličkosti, které jste doma zvyklí obdržet, Vám tu nikdo nedává. Nepřipadá Vám proto divné, když k Vánocům od nikoho místního nic nedostanete. Jste rádi, že se cítíte užiteční a Vaše spokojenost vyplývá ze štěstí druhých a sdílené radosti, která Vás totálně naplňuje, a nic jiného k vlastnímu štěstí nepotřebujete. Proto Vás potom překvapí štědrost Vašich blízkých, kteří stráví čas přípravou balíčku nebo psaním dopisu. „Překvapí“ není asi správný výraz, protože to není tak, že byste měli pocit, že na Vás doma zapomněli, spíš je to tak, jak už jsem zmínila, že jste si odvykli dostávat dárky.

Nevím, jestli je tento článek zajímavý, možná by bylo zajímavější psát o sportovním dni, o státním svátku, kdy Zambijci slaví Women’s Day, či výletu k jezeru Kariba… ale třeba Vás kromě toho, co dobrovolník prožívá navenek, zajímá, co prožívá i uvnitř, a přesně k tomu tento sloh slouží:-).

P. S.: I přes používání skypu a e-mailů se ke mně mnoho nových informací stále dostane pouze skrze dopisy. A to i v případech, kdy Vám říjnový balíček či vánoční pohled přijde v březnu! Neodsuzujte informační hodnotu listovních zásilek:-)!

Viva post!

Přeci jen fotka z výletování...