Po půl roce v Africe

Víc jak půl roku je tu za mnou. Někdo mi tu z dobrovolníků říkal, že když je člověk delší dobu pryč z domu, právě 6 měsíců trvá, než si zvykne na nové prostředí, ale pak přijde zlom a po půl roce se už nechce vrátit zpátky. 

V tomto článku nebudu popisovat konkrétní události, které se staly, ale spíše bych se chtěla zamyslet nad uplynulým půl rokem a možná celkově nad „nesmrtelností chrousta“. Proto se už předem omlouvám, pokud by tento soupis nebyl zrovna Vaším „šálkem čaje“.

Zakrojování do mého narozeninového "cake":-)

Je zajímavé, jaké si člověk dělá představy o své budoucnosti. Nemyslím teď zrovna plánování počtu dětí, velikosti rodinné vily a zahradního bazénu, spíše představu o tom, jak asi bude naše osobnost, mé já, vypadat za pár let. Co budu dělat, jak se změním, jestli už bude vdaný, zaměstnaný, apod.

Má představa oslavy 23. narozenin rozhodně nezapadala do afrického prostředí dívčího sirotčince.

Rozjímání holek během naší postní duchovní obnovy...

Abych řekla pravdu, ještě před 3 lety jsem ani náhodou neplánovala odjet do Afriky a ještě ke všemu na celý rok. Kdybyste mi tenkrát někdo tuto větu řekl, od srdce bych se Vám zasmála.

O dobrovolnících ve světě jsem se blíže dozvěděla, když jsem jezdívala na salesiánské animátorské kurzy, kde nás informovali o salesiánském díle všeobecně, tedy i o jejich misijní činnosti. Když jsem viděla ty mladé lidi ve video spotech, ve kterých svědčili o bohatství, jaké dobrovolnictví přináší, o zkušenostech, které obdrží, a vše bylo obohaceno o obrázky z výuky malých černoušků, Mexičanů a Indů, říkala jsem si: „Páni, to musí být odhodlání. Já bych na to teda určitě neměla.“ Zaškatulkovala jsem si tuto sortu lidí mezi ty, kteří vědí, co s životem, jak s ním správně naložit a jak ho věnovat pro druhé. Takový ideální člověk, kterým se já těžko někdy stanu. Zkrátka představovala jsem si, že člověk musí být opravdu Někdo, aby se na takovou „výpravu“ mohl vydat. Ale…

Je až směšné, jaký má náš Pán smysl pro humor, že? „U Boha není NIC nemožné.“ Zní to pěkně, že? Tuto větu jsem si tužkou napsala doma na můj noční stolek. Dokazuje totiž Jeho velkolepost a štědrost. Ale věřím tomu? Myslím opravdově. Věříš tomu, že i ty se můžeš stát poslem dobra, lásky, … poslem dobré vůle?

Nevím, jak si moji situaci vysvětlíte Vy, ale já Vím, že tuhle cestu, misi(i), mi připravil On. Já jsem na jeho rozvržené plány pouze kývla. A to stačilo. Když to celé vymyslel, tak se o vše postará, ne:-)?

Jak se člověk postupně prokousával rozhodnutím, přihlášením do přípravy, jednotlivým absolvováním 8 víkendů až k průchodu brány na Letišti Václava Havla směr Afrika, zjišťovala jsem, že se opravdu nemám čeho bát, protože jsem viděla, jak mě vždy vytáhl ze situace, z které se mi mou lidskou myslí zdálo, že nemohu najít řešení.

Období dešťů na tržišti Kamwala...

Nejsem opravdu žádný génius, opravdu. Jsem obyčejná holka. Nejsem houslový virtuos, excelentní sopranistka či fotbalový mistr. Proto když člověka napadlo, že by „do toho mohl jít“, říkala jsem si, ale co tam můžu nabídnout? Umím něco, co se v Africe může hodit? S mým maturitním vysvědčením z gymnázia a nedokončenou vejškou (se studijním oborem logopedie:-)), jsem si nepřipadala ve světě nějak užitečná. Ale Taťka mě přesvědčil o opaku.

Na jednom z přípravných víkendů, když jsme řešili naši motivaci vyjet, nás bývalá dobrovolnice v JARu přesvědčila o tom, že si nemusíme dělat starosti s tím, co umíme nebo neumíme. To, co můžeme nabídnout je sebe sama, svůj čas. A pokud jsme toto odhodláni poskytnout, jsme tu správně.

„Páni, děkuji!,“ říkala jsem Mu v duchu.

„Nejvyšším zákonem našeho bytí je sdílet bytí druhých a dávat druhým sebe sama.“

Když budu pokračovat v dalších překážkách, které se mi zdály nemožné překonat, bylo to shánění financí. „Tolik peněz,“ kroutila jsem nešťastně hlavou, když nám Jára Vracovský sumíroval vše, co budeme potřebovat, k naplnění našeho snu. Bude se to asi zdát jako pohádka, když Vám řeknu, že mě opět náš Štědrý Dárce obdařil obrovským požehnáním. A to lidmi, které mám kolem sebe. Rodina, přátelé, kamarádi, známí, ale i lidé, kteří se o mé cestě dozvěděli z druhé ruky či pouze z informačního letáku. Tito všichni mě podpořili nejen finančně, ale především modlitbou tak, že jsem se opravdu ocitla na africkém kontinentu. Za to Vám nepřestanu být vděčná.

Zikomo kwambiri!

A tak jsem tu. Nedělám tu kdovíjaké zázraky. Ač si člověk doma dřív představoval, jak misionáři v Africe mění svět a nad hlavou jim při práci stále poletuje svatozář, realita je trochu někde jinde. Tedy u mě:-).

Pozn. pod čarou… Není to tak, že bych celé dny trávila s jenom s dětmi. Např. Celé tři dny tohoto týdne se u mě nesly v duchu „stapling&copying”, což znamená, že se mým nejlepším přítelem stala sešívačka a kopírka. Tento týden tu totiž probíhali tzv. Mid-term testy, tudíž neprobíhala normální výuka, ale studenti se potili nad testy, které zkoušeli jejich znalosti ze všech předmětů.

_____________________________________________________________

Každý den se tu člověk budí do nového rána s vizí, aby dělal nejlépe to, co tu má na starosti. I tady jsem se ze začátku bála, abych se tu cítila užitečně a smysluplně. „Co když tu nebudu mít co dělat? Vím, že je dobře, když budu s našimi holkami, ale přeci nemůžu celý rok strávit povídáním a hraním her?,“ běhalo mi hlavou. Mé úkoly tu ale přišly v celku brzy. Některé jsem tu pro sebe objevila sama a některé mi tu byly přiděleny. Mám obrovské štěstí v tom, že jsem v projektu, který už je zaběhnutý, s dobrovolníky se tu počítá a jsou tu pro ně připravená místa.

Teď tady prožívám každý den jako doma. Člověk většinou ví, co ho ten den čeká. Už to dávno není o extázi z každého pohledu na malého černouška nebo na malého studenta s roztrhanou uniformou a batůžkem. Člověk už se tu s většinou lidí a věcí kolem sebe sžil a připadají mu samozřejmé. Ani mi nepřipadá, že tu dělám nějaké divy a zázraky. Bývám unavená, mrzutá, protivná… Moje holky na večerní studijní hodince by Vám mohly vyprávět:-). Ale jsem jenom člověk, ne superhrdina. Vím, že i přes všechny kotrmelce, které tu dělám, se mi podaří udělat i nějaký ten dobrý skutek a o to tady jde.

A nejen tady, v Africe. Vidím to tady víc než jasně. Já tu nedělám nic speciálního, co by člověk nemohl dělat i u nás doma – v Čechách, na Moravě:-). Jediný rozdíl je v tom, že stojím na druhé polokouli, lidé kolem mě mluví jiným jazykem a jsou ode mne barevně i kulturně odlišní. Ale člověk může dobro rozdávat kdekoliv. Dobrovolník – dobrá vůle, to je myslím základ tohoto slova. Poslem dobra, lásky a dobré vůle se může stát každý z nás. A nemusí kvůli tomu jezdit na druhý konec světa.

„Zajímat se o druhé, sdělovat se druhým, nám dává naplnění nejvyšší, dá se říct jediné, povinnosti našeho života, kterou je realizace sama sebe, naplnění sama sebe.“

Stačí začít malými gesty, úsměvy, pomocí, nasloucháním, trpělivostí … Ale. Co Vám já budu povídat. Vy jste lidé, kteří každý den, stejně jako já tady, trávíte s druhými – děti, mládež, nemocní, farníci, zaměstnanci, důchodci, miminka, manžel, dcera, syn, kolegyně, kolega, sestra, bratr, pacient, žák, … zkrátka Vy sami nejlépe víte, kdy jste svůj čas nevěnovali pouze sobě, ale i druhým. Tím chci říct, vy jste také dobrovolníci!

Taky bych Vám měla posílat podporující dopisy, e-maily a eSeMeSky, kterými Vy obdarováváte mne. Podpořit a povzbudit potřebuje občas každý z nás. Jsme jenom lidé a občas jsme slabí tak, že si dokážeme navzájem i ubližovat.

Nechci, aby moje slova zněla nějak přehnaně či křečovitě. Jenom jsem Vás chtěla ujistit, že dobro můžeme rozdávat všude. Já jsem si to tady musela taky sama uvědomit. Vzpomeňte si na začátek článku, kdy jsem popisovala své obdivy k dobrovolníkům, kteří odjeli do světa. Teď vidím, že člověk nemusí být někdo extra, aby se do takového dobrodružství vydal. Stačí, když otevřete své srdce a nabídnete ho druhým.

 I doma můžeme rozdávat dobro lidem kolem sebe, nepotřebujeme k tomu malé roztomilé černoušky:-).

Jak už jsem zmínila na začátku, mně už se to tady taky krátí. Když jsem na začátku měla pocit, natahování se a pomyslného přitahování dalšího měsíce, teď si připadám, jako když mne někdo tahá dopředu, ale já se snažím podpatky bot zarývat do země, abych ten kvalt trochu zmírnila. Ne, že bych se netěšila domů. Věřte mi, mezi vše, co mi tu chybí a schází, patří pouze a jedině lidé, které mám ráda. Ne - evropské jídlo, televize, fungující rychlý internet, teplá sprcha, pokoj bez pavouků a ještěrek, konverzace v češtině, 4 roční období… Na všechny rozdíly si člověk zvykne, ale lidé, které máte rádi, se nahradit nedají.

Tak jako mi chybíte vy, už teď vím, že mi budou chybět i ti místní. Člověku snadno přirostou k srdci, obzvlášť naše holky, s kterými tu žiji každý den pod jednou střechou. Když se mě tuhle Selina ptala, kdy přesně odjíždím a já ji řekla datum 1. srpna, odpověděla: „Too sad…“ (Příliš smutné.) „To je,“ pomyslela jsem si, „ani nevíš jak. Ale teď tu ještě 5 měsíců strávím, takže na myšlenky na odjezd mám přeci jen ještě čas.“ Člověk by měl žít především v přítomnosti, že?

Snad není celý článek moc zmatený. Spíš jsem si i pro sebe chtěla utřídit všechny své myšlenky, teď když je postní doba, tak je na to vhodný čas, a chtěla jsem se s Vámi o ně podělit. Třeba bude pro některé malou inspirací. Kdo ví.