Don Bosco

Sepsáno: 31. 1. 2015

31. leden 2015 – svátek sv. Jana Bosca (31. ledna se připomíná jeho úmrtí, ale 16. srpna 2015 bude salesiánský svět slavit 200. výročí od jeho narození)

Dona Bosca jsme tu oslavovali ve 2 dnech – pátek 30. a v sobotu 31.

 Ale těmto dnům předcházelo datum 28. ledna, kdy se u nás ve škole konal generální úklid aneb „Teacher’s Cleaning Rota“.Je to den, kdy učitelé jsou příkladem svým studentům a pustí se do generálního úklidu kolem školy. Myslím si, že by tento speciální den mohl být i víckrát do roka než 1. Ale jak se říká: "Lepší něco, než-li nic:-)."
Já jsem se o této akci dozvěděla téměř náhodou. To ta komunikace tady:-).

Dvojčata něco zmiňovala, že jsem napsaná v nějakém seznamu na úklid, ale moc jsem to mu nevěnovala pozornost. Tak si to tak jdu ve středu do školy a před ní potkám Sarah.

„Jdeš učit nebo uklízet,“ ptá se mě. „No jasně že učit,“ pobaveně odpovídám. A pak po pár krocích, když uvidím připravené motyčky, hrábě, rýče a šavle, mi to teprve trkne:-). Jdu se k naší sekretářce optat, zda bych mohla nahlédnout do seznamu, který byl pro tento den sepsán. „Vol. Ratka,“ čtu hned v prvním sloupci. To budu asi já:-). Pokračuju ve zkoumání. Naše skupina má za úkol uklidit plochu za laboratoří... Laboratoří?!? My tu něco takového jako je laboratoř máme?

Všimnu si, že v mé skupině je i Sr. Maria Katongo, a protože ji po chvilce zahlédnu, upaluju k ní, s vizí „chytit se a nepustit“:-). Zároveň si po jejím vzoru vyfasuju motyčku, protože předpokládám, že ji budu taky potřebovat.

Jsem ráda, že si nemusím brát šavli. Asi by to s vzhledem k mé šikovnosti nebyl nejlepší nástroj, pokud chci v srpnu dorazit domu celá bez újmy na zdraví:-).
Asi si říkáte, k čemu se tady používá. Je to prosté – k sekání trávy. Která tu mimochodem nyní v období dešťů roste neuvěřitelnou rychlostí. Myslím, že kdybych se posadila na odpoledne do trávy a jenom ji kolem sebe pozorovala, skutečně bych viděla, jak se natahuje k nebi. Co mě tu opět docela překvapilo – Zambijci se nebojí dát šavli do ruky pětiletému dítěti a poslat ho samotného sekat trávu, společně s jeho o dva roky starším sourozencem. Dokonce celá Grade 2 v pondělí po škole hromadně sekala trávu. A co nechápu ještě víc, ani jeden z nich se nezranil…

S Faith a Patience - miluju africká jména!

A nyní k té mé motyčce:-). Jak jsem brzy zjistila, opravdu před naší školou po levé straně máme chemickou laboratoř. Kolem ní vede srážka na odtok vody, která byla potřeba vyčistit a okopat, aby nezarůstala trávou. Páni učitelé nám kolem posekali trávu, která byla potřeba shrabat. Dala jsem se do práce po vzoru mých kolegyň. Asi po půl hodině práce má skupina prohlásila naši práci za hotovou. Mně se to nezdálo, tak jsem pokračovala dál. Slyšela jsem narážky jako Hard-working muzungu apod., ale neřešila jsem to.

Abych řekla pravdu, tenhle typ ruční práce mi tu opravdu chybí, tak jsem to chtěla dokončit tak, abych mohla být s výsledkem spokojená. Navíc druhá skupina stále ještě pracovala kousek opodál, tak mi nepřišlo, že bych něco přeháněla. Trochu mě mrzelo, jak se tu na mě všichni podiveně koukali. Děti, které dnes ve škole skončili dřív, si kolem mě stoupli a bavili se každým mým pohybem, někteří učitelé, kteří již skončili, seděli ve stínu stromu a něco si šuškali, atd… Jakoby muzungu v životě rukama nepracovali. Nevím, jak si představují, že v Evropě či Americe žijeme. Očividně máme o sobě mylné představy navzájem.

bratři Marianisti...

Korunu tomu nasadil bratr Justin a Paul, kteří mi začali tleskat, když jsem odvážela kolečko se shrabanou trávou. Před obědem jsme ještě s Charlotte spálily hromadu trávy a to už jsem si opravdu připadala jako při pálení klestu u nás v lese:-).

A teď konečně k Donu Boscovi. V pátek jsme díky této oslavě vůbec neměli výuku. Začalo se ráno v 8°° mší sv., kterou sloužil františkán otec Charles Mukuka.

Mám tohoto kněze opravdu ráda, protože jeho kázání jsou vždy velkým zážitkem. Jak se ukázalo, pro páteční mši byl Fr. Charles „opravdu dobrý výběr“:-). Už od rána bylo pod mrakem, ale nevypadalo to tak, že by mělo začít hned pršet. Tak jsme se všichni i s židličkami shromáždili a připravili na mini nádvoříčku naší školy. Jakmile otec zahájil mši sv. ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, začalo mrholit. Mně osobně by drobné mrholení ani nevadilo, ale děti začaly hlučet a každý se snažil najít nějakou pokrývku hlavy. 

Proto se rozhodlo, že se všichni přemístíme pod střechu školy, která má čtvercový půdorys, tudíž všichni byli od „centra dění“ většinou vzdálení dost daleko. Ale to bylo něco pro otce Charlese. S jeho mohutným hlasem obsáhl celý prostor. 

"Ohnivé" kázáni otce:-)

A když na kázání vyšel z pod střechy na nádvoříčko a se svou mohutnou gestikulací a silným hlasem s námi sdílel, co má na srdci, mše pro nás byla velkým zážitkem i přes nepřízeň počasí. Nevím, jestli to bylo tím, že pořádně nikdo nezavelel, co se bude dít, nikde nebyl jeden leader, který by celou událost vedl, protože naše ředitelka Sr. Prisca byla na severu Zambie v Luwingu. Proto se stalo, že po mši se všichni pomalu, ale jistě rozprchli na neoficiální svačinu a když se potom učitelé snažili dát dav do kupy na plánovanou besídku, morálka už nebyla taková. Děti nedávali pozor, kdo zrovna vystupuje, jeden se pošťuchoval, druhý utíkal kolem, třetí se něčemu hlasitě smál, další probíral svůj nový objev, někdo se nakrucoval před foťákem muzungu, v naději, že mu muzungu určitě nechá tuto fotku vyvolat na památku… zkrátka se ze všeho kolem začal stávat pořádný chaos. A prd platné bylo, že člověk okřiknul a dal do latě skupinku 10 studentů, protože dalších 990 bylo rozptýleno všude kolem. Zkrátka taková africká anarchie. Když jsem to potom sledovala, bylo vlastně zvláštní, že každý byl svým způsobem spokojený. Dokonce i zrovna vystupující třída. Pozorovala jsem na nich dokonce trému, což nechápu z čeho, když je nikdo nesledoval.

Pouze na pantomimu Grade 12, se vše ztišilo a děti si začali kolem „jeviště“ přinášet blíže židle, aby lépe viděli. Jejich scénka měla velký úspěch. Zasadili totiž trnitou cestu k Bohu do romantického příběhu dvou mladých lidí, kdy neváhali použít znázornění drog, alkoholu, suicidálních myšlenek, což samozřejmě hlavně starší studenty velice zaujalo.

Důvod dávat pozor - scínka Grade 12!

Celé naše dopoledne bylo slavnostně završeno silným přívalovým deštěm s prudkým větrem, což bylo vyloženě takovou třešničkou dortu. Aby toho nebylo málo, tak jsme měli dětem rozdat jako malý dárek od „Dona Bosca“ housku a pití, jako svačinu. Když jsme roznosili palety s bublinkovými drinky k východům školy, dozvěděli jsme se, že žádné housky, které bychom studentům dali, nemáme. Několik učitelů zrovna odjelo do supermarketu 1 000 housek koupit! Děti čekali netrpělivě ve frontách a já jsem obíhala zjišťovat situaci. Když se mě po hodině čekání poněkolikáté studenti ptali, zda-li můžou prostě odejít jenom s pitím, běžela jsem se zeptat Sr. Marie Katongo, která tomu všemu velela, jestli je to možné. S povzdychem přikývla. Co se stalo s 1 000 ks housek nevím, ale každý byl rád, že po zmateném dopoledni mohl domů.

Další den, v sobotu 31., jsme začali ráno opět mší sv. Tentokrát v naší hale. Pozvání přijal salesiánský biskup z Kabwe, proto měla mše velice slavnostní charakter. Dorazili bratři Salesiáni z nedalekého noviciátu, pracovníci od nás ze City of Hope a mnoho dětí z okolí, pro které byl potom připraven celodenní program. Po mši se děti rozdělily na starší a mladší. Na starší čekal Biblický kvíz a pro mladší hry. Protože několik dětí přišlo i s jejich mrňavými sourozenci, které měli přivázané v chitenge na zádech, nabídly jsme s Katharinou, že se jim o ně postaráme, aby si hry mohli lépe užít. Nadšeně souhlasili. Akorát, když jsem si do ruky vzala dvouletého chlapečka a ten na mě pohlédl, okamžitě se jeho tvář zkřivila a začal naříkat. Asi ne všem tu připadám tak krásná a okouzlující:-). Pro tyhle prcky jsem tu něco jako pro naše děti čert – takové bílé strašidlo:-). Ale náš soused Kunda toho hned využil a strčil mi do ruky jeho mladší sestřičku Sandru, která mě dobře zná a nebojí se mě. Takže akorát Katharina vyfasovala na záda malou Fridah, což je opravdu docela praktické, a já jsem se snažila Sandru zapojit do dění, jak jen to šlo.

"Ratika, Ratika!, " tak na mě vždy křičí má malá sousedka Sandra:-)

Měla jsem na starosti hru s balónky, kdy děti měly na noze jeden připevněný a za úkol měly druhému kamarádovi ten jeho prasknout. Hra měla obrovský úspěch, ale o to obtížnější bylo ji nějak ukočírovat. Obzvlášť když Sr. Chanda chtěla mít z každé hry seznam výherců, kteří na závěr dostanou nějaké odměny. Ale díky tomu, že mi přišli na pomoc další dobrovolníci s nafukováním balónků, mohla jsem se soustředit na organizování dětí a vše proběhlo, jak mělo.

Kolem 13:30 jsme se všichni sešli na oběd. Připravena byla rýže a míchaná vajíčka. Každé dítě navíc dostalo kelímek se šťávou a malý pytlíček kukuřičných křupek.

Pro ty opravdu malé toho bylo opravdu hodně na pobrání, proto jsem si zahrála na servírku a vždy, když někdo vyfasoval své jídlo, odnesla jsem mu to na místo, které si pro svůj oběd zvolil – obrubník, pod stromem, vedle insaky, … Dost mě to bavilo, protože obzvlášť Ti malí na mě koukali, proč jim chci jejich jídlo brát, protože mi nerozuměli, co jsem jim v angličtině vysvětlovala. Rozumí jenom nyanja. Tak se aspoň uplatnil můj body language:-).

Odpoledne nám začalo pršet. Ale naštěstí to tentokrát nezpůsobilo takové zmatky jako včera. Rozhodli jsme se ceny pro děti rozdat rovnou pod střechou našeho Skills centra a potom jsme s dětmi omalovávali a malovali na obličej.

 Omalovánky tu mají ohromný ohlas. Děti jsou téměř jak šílené. Když jsem vytáhla okopírované obrázky z tašky, snad 50 dětí se na mě vrhlo a snažilo se mi alespoň jeden kousek vytrhnout z ruky. Navíc loňské polské dobrovolnice přivezly krásné tlusté nelámavé pastelky, s kterými kreslit je zkrátka radost. Naše děti by takto mohly omalovávat třeba celý den. Umí se u toho výborně koncentrovat.

Mládež deštivé chvíle strávila v hale tancem a krátkou improvizovanou Talent Show.

Závěr byl ohlášen na 16:30, kdy jsme se opět sešli zvlášť Ti mladší a starší, pověděli jsme si pár slov o Donu Boscovi, kterého jsme dnes vlastně slavili, posbírali jsme po sobě odpadky po okolí a mohli jsme se rozejít domů.

Tento den byl opravdu moc vydařený a já jsem si ho dost užila. Je to skvělé s dětmi jen tak blbnout než je nutit do učení nebo je tišit ve výuce a být ta přísná učitelka:-).

Naši malou Viktorii teď učím psát...