První dojmy z Afriky...

Milí,

tak jsem se po pár dnech v Zambii připojila na internet, abych s Vámi mohla sdílet své první dojmy. Akorát nevím, kde mám začít… je toho hodně a jednodušší by bylo, kdybyste to vše mohli vidět na vlastní oči…

Tak začnu u letu. Jak jsem se ho bála, tak jsem zjistila, že jsem neměla čeho. Jednak díky důkladné průpravě mého leteckého asistenta (tímto Ti znova moc děkuji!) a jednak díky neuvěřitelnému množství informačních tabulí na letišti v Dubaji i v Praze… Přílet do Dubaje i Lusaky byl jako do jiného světa. V Dubaji to zapříčinily obrovské osvětlené osmiproudé oo..o..silnice, vily s bazény a palmami a vysoké mrakodrapy. Zatímco přílet do Lusaky byl úplný opak. Cihlový domek s plechovou střechou (a často i bez ní) jeden vedle druhého, podařilo se mi zahlédnout jednu asfaltovou silnici:-). Velice mile mě místní „International Airport“ přivítalo svou malostí (v Brně v Tuřanech mají oproti tomuto obrovské letiště) a jednoduchostí. Po „snobiš“ letišti v Dubaji to bylo velice příjemné přivítání. Z letadla jsme vystoupili rovnou na ranvej – o které jsem si těsně před přistáním nebyla jistá, jestli bude asfaltová.

S vízy také nebyl problém. Přišla jsem k okénku celá vyklepaná s tím, že jsem policajtovi předložila veškeré papíry, které mi sestra napsala, že budu potřebovat, včetně dvou fotografií. On se na mě podíval a vypadal velice pobaveně:-). Když viděl fotky, ptal se, jestli si má jednu nechat nebo jestli na ní chci jeho telefonní číslo. Napsal mi ho na moji žádost o víza, kterou si nakonec stejně nechal, protože sám zhodnotil situaci tak, že by ho určitě můj manžel zabil a to, že nechce riskovat.
Místo Sr. Charmaine, kterou jsem očekávala, mě vyzvedl Nathan – jeden z pracovníků v City of Hope. Protože mě oslovil jako první, zeptala jsem se ho, jak poznal, že ze všech těch bělochů jsem já ta správná. On mi řekl, že na první pohled poznal, že jsem Češka:-). Nechápu jak, když v životě viděl max. 3:-)…
City of Hope je od letiště vzdálené asi 32 km. Po cestě se mě Nathan snažil naučit základní fráze v jazyce njanji. A poté jsem se mu já snažila vysvětlit rozdíl mezi dopravní situací u nás a v Africe – nejsem si jistá jestli mě pochopil, protože jsem nechtěla použít slova jako zmatek nebo anarchie.

V City of Hope teď panuje klid, protože ve škole, kam chodí 900 dětí, jsou prázdniny. Je tu pouze asi 50 holek, ve věku od 8 do 18 let, které jsou sirotci nebo by z jiných důvodů musely být na ulici.

Uvítání bylo velice milé – sestry mi připravily večeři a stále mi kladly na srdce, že ze začátku musím hlavně odpočívat – na práci prý budu mít celý rok … A holky mě při společném růženci přivítaly krásnou písničkou. Nejsem tady jako dobrovolnice sama. Je tu se mnou 48-letá dobrovolnice z Irska Martina. Je to bývalá reportérka v BBC, která se chce stát řádovou sestrou („Adoration Sisters“). Je tu už 3 týdny a další 3 týdny tu se mnou ještě stráví.

Náš dobrovolnický domek...

Altán vedle nás...

A co tu děláme? Během týdne, každé dopoledne s holkama čteme. Jsou na tom s čtením často velmi špatně… např. patnáctiletá holka nezvládne přečíst jednoduchou větu. Vidím v tom velký smysl a baví mě to s nimi. Holky si bereme jednu po druhé a ony jsou z toho nadšené, že máme půl hodiny jenom pro ně. Odpoledne s nimi trávím volný čas. Povídáme si, hrajeme hry, holky pletou copánky… taková pohoda. Večer končí společným růžencem, který je pro mě vždy velkým zážitkem.. Hlavně kvůli písním, kterými holky růženec doprovází – každá by si z fleku mohla stoupnout s mikrofonem na jeviště. Když jsme u těch písní, tak těmi jsou doprovázeny všechny modlitby během dne. Včetně ranních chval, kdy sestry popadnou bubínky a mezi žalmy hodí vždy i nějakou „vypalovačku“:-).

Holky mi ukázaly, na jaké úrovni se tady skáče "guma"...

Včera jsem společně s Martinou, vyrazily do města (vyměnit se peníze, nakoupit nějaké jídlo a knížky). Takže jsem při cestě tam i zpátky zakusila cestování autobusem po africkém způsobu. To znamená, že u velké silnice, která se zrovna opravovala, člověk čeká na místě, které Martina honosně označila jako zastávka. Poté přijede nacpaný minibus, do kterého se samozřejmě musíte vejít, vždyť podle řidiče tam je místa dost. Ale ve skutečnosti je to situace, kdy si nejste jisti, jestli sedíte na sedačce nebo na někom jiném. Radostný duch ze společného cestování rozhodně nechybí.

Celkově člověk ve městě svítí, jako nová mince, zkrátka s bílou pletí jste nepřehlédnutelní. Ale naštěstí to není tak, že by nás každý zastavoval a dával se do řeči – na to je Lusaka velká dost.

Víkendy mám volné. Holky v sobotu dopoledne uklízejí a odpoledne je zde oratoř.

Dnes dopoledne jsem strávila s malými dětmi, které bydlí hned kousek od našeho dobrovolnického domku. Jsou nadšené z čehokoliv. Takže jsem po dlouhé době hrála schovku, „cukrkávu“, „KutululuBombaBiju“ a další hitovky mého dětství:-).

Děti z vedlejšího domu...

Nevím, jak to celé zní, ale mám se tu dobře – velmi dobře:-). Pokusím se alespoň jednou za týden přidávat další příspěvek, abyste mohli být v obraze, jak si tady žiju.