Jedním z míst, které jsem začala před několika týdny
objevovat je Bauleni. Jedna
z částí Lusaky, která je ale sama pro sebe takovou samostatnou jednotkou. Je to hustě obydlená část. A kde jsou lidé, tam
jsou Salesiáni:-). Proto i v Bauleni
mají otcové Salesiáni své dílo - Salesiánské středisko.
A jak jsem se tam já dostala?
Na konci května jsem se zúčastnila velké slávy v naší katolické katedrále a to novokněžského svěcení. Mezi 11 kandidáty byly i 2 salesiánští kněží a jako salesiánská rodina jsme je samozřejmě jeli podpořit. Po slavnostní mši sv. jsme se všichni přesunuli do našeho Provinčního domu, kde byla pro všechny připravena slavnostní nsima – aneb slavnostní oběd. Zde jsem se seznámila s Ritou. Devatenáctiletou slečnou z Bauleni.
Na konci května jsem se zúčastnila velké slávy v naší katolické katedrále a to novokněžského svěcení. Mezi 11 kandidáty byly i 2 salesiánští kněží a jako salesiánská rodina jsme je samozřejmě jeli podpořit. Po slavnostní mši sv. jsme se všichni přesunuli do našeho Provinčního domu, kde byla pro všechny připravena slavnostní nsima – aneb slavnostní oběd. Zde jsem se seznámila s Ritou. Devatenáctiletou slečnou z Bauleni.
Vlevo Rita... |
Celé odpoledne jsme spolu povídali. Ona
byla zvědavá na mé dobrovolnictví a já na její domov. Rozloučily jsme se
s tím, že jsme si vyměnili telefonní čísla a já přislíbila svoji návštěvu.
Ani jsem netušila, že to bude tak brzy. Hned další den jsme
společně se sestrami jeli na primici otce Petra (jednoho z novokněží), která se
konala právě v salesiánském středisku v Bauleni.
Mimochodem, protože jsme všichni jeli jedním autem, my
dobrovolnice jsme se poskládali do kufru. Už jsem Vám říkala, jak moc si tu
užívám cestování v kufru, které u nás není možné:-)?
Mše byla nádherná a na první pohled mě toto místo zaujalo.
Své tomu přidal i úžasný východ slunce, který nás stihl po cestě, protože mše
sv. začínala už v 7°°, krásný zpěv sboru, který doprovázel mši sv., a
celkově jednoduchost kostela, kterou ale doplňoval neuvěřitelně radostný duch.
Ten den jsme jeli hned po mši sv. domů, ale věděla jsem, že
to není moje poslední návštěva.
A nebyla. Uběhlo pár týdnů a já se rozhodla si přivstat a na
7°° se dopravit na druhý konec Lusaky. Už před šestou hodinou jsem stepovala
před City of Hope, abych chytila
něco, co mě dopraví do centra města (Kulima
tower) a odtud do Bauleni. Takhle
ráno jezdí autobusy velice velice zřídka, protože lidi v neděli
v tuto ranní dobu nikam jezdit moc nepotřebují. Ale já měla štěstí a hned
po několika minutách mi zastavilo auto jehož řidič nabíral po cestě do města
ranní ptáčata jako jsem byla já. S tím, že mě prý sveze za stejnou cenu
jako bych jela minibusem. "To je dost dobré," pomyslela jsem si a pohodlně jsem se usadila do auta.
U Kulima Tower jsem byla překvapivě
rychle. Problém ovšem nastal při přesunu do Bauleni.
Z nádraží autobus odjíždí pouze tehdy, pokud se autobus celý naplní.
S několika střízlivými a mnoha opilými lidmi, kteří se ráno společně se
mnou na nádraží vyskytovali, jsem tuto ideu rovnou vzdala a šla jsem smlouvat o
cenu taxikáře. Je to sice samozřejmě mnohem dražší způsobem cestování, ale za
to někdy co se týče času spolehlivější. Na mši jsem přijela včas:-).
Po ní si mne vyhledala Rita. Nyní můj program byl
v jejích rukách. Chtěla mi ukázat Bauleni.
Jak tu lidé žijí, jak to tu vypadá a jak tu žije ona se svou rodinou. Rita má 7
mladších bratrů, z toho 5 je jejích vlastních. Dva kluky si její rodiči
vzali k sobě poté, co jejich rodiče zemřeli a oni by neměli střechu nad
hlavou. Rity rodiče jsou mladí sympatičtí lidé, kteří mě velice vřele uvítali.
V prvním momentě na nich byly vidět rozpaky z toho, že v jejich
jednoduchém a chudém domku je navštívil muzungu,
ale snažila jsem se na sobě nedát znát jakékoliv rozpaky či hodnocení prostředí
ve kterém žijí, protože oni se nemají za co stydět. Takhle žijí a tak to je. A
já jsem ráda, že mi tak vřele otevřeli dveře dokořán a já jejich „doma“ mohla
poznat. Oba jsou velice milí a upovídaní:-). (Marky při návštěvě Zambie
prohlásila: „Zambijci se rádi poslouchají.“ A něco na tom nejspíš bude:-)). I
když s tatínkem, hlavou rodiny, jsem si neměla příležitost déle popovídat,
protože jel obdělávat pole.
Veškerou konverzaci posléze plně vynahradila
maminka. Byla zvědavá na mě, na moji zemi, ale také na moje zambijské
zkušenosti a také můj zambijský slovník:-). Později dorazila i babička a teta
Rity s malou Blessing a Beatrice. Btw.
Na věk jsem se neptala, ale Rity babička vypadá na 45 a její teta (žena
maminčina bratra) je podobně stará jako Rita.
A kde taková rodina žije?
Domek je postavený z cementových bloků, které jsou tu
snadno dostupné, protože jsou vyráběny – odlévány přímo na ulici. Kde končí
stěny, jsou položeny dřevěné trámy, které drží plechovou střechu. Vchodové
dveře mají ulomenou kliku, ale zevnitř je možné je zavřít na závoru.
Z venku přicházíte do hlavní obytné místnosti domu, která má rozměry cca 4
x 5m, a její prostor vyplňují 3 velké sedačky a křesla, malá „obývací stěna“,
kde je televize, na stěně visí 2 rámečky vyplněné fotkami z důležitých
rodinných událostí a jediné okno místnosti je zakryté nařasenými
žluto-fialovými závěsy.
Část rodiny.. zleva: Josephine (kamarádka), Rita, Bryan, maminka, Benjamin, babička, Peter, Izak |
Z této místnosti vede vchod do chodby dlouhé asi 3, 5
metru, který je zakrytý závěsem. Jediné dveře v domě jsou ty vchodové.
Chodba je spojovacím prvkem ostatních místností. Na levé straně jsou to 2
místnosti na spaní – na zemi leží matrace a v rohu je postavená jednoduchá
skříň na oblečení. Na straně druhé je to kuchyňka, jejíž rozměry vypovídají o
tom, že šéfkuchař je v této domácnosti vždy jen jeden:-). A vedle kuchyně
je jednoduchá koupelna.
Před domem stojí nové cementové bloky, které rodiče postupně
nakupují, protože by prý rádi přistavili další část k domu. Teď prý není
doba na to, aby jedli maso. Pokud chce člověk stavět, nemůže si dovolit kupovat
drahé jídlo.
Před domečkem stojí malá plechová bouda, kterou Rita
využívala jako školu pro místní děti, které nemohou chodit do školy, protože
jejich rodiče nemají finanční prostředky na zaplacení školného. Když mi
ukazovala prostor o velikosti necelých 3 x 3 metru a popisovala, že tu měla
vždy kolem 50 dětí, nedokázala jsem si představit, jak je tam naskládala. „Oni
jsou malí, jako naši kluci,“ usmála se Rita ukazujíc na své brášky.
Rity školička... |
Ten den mi Rita ukázala celé Bauleni. Jak už jsem řekla, je to takové městečko samo o sobě. Mezi
obydlenými domky, které neohraničují žádné ploty, ale šňůry s pověšeným
prádlem, mají rodiny své malé stánky se zeleninou, ovocem, uhlím, jiní mají
vybudované malé obchůdky, kde prodávají pečivo, potraviny, oblečení, drogerii,
…
„Máme tu všechno,“ říká Rita „sem dokonce můžeš přinést
kukuřici a oni Ti ji namelou na mouku na nsimu.“
Když vylezeme na jeden z menších kopců, které ohraničují oblast Bauleni, ukazuje mi i kliniku, školu,
které pro tuto část byly zbudovány. Mezi uličkami procházíme kolem mnoha
kostelíků. Co kostel, to jiná církev. Protože je neděle, den modlitby,
z každého se ozývá radostný zpěv doprovázený zvuky bubnů.
Jeden z kostelů... |
Nedělní bohoslužba... |
Často přeskakujeme příkopy plné odpadků. „Když je období
dešťů, voda se vylévá z příkopů ven, a dostává se až do obytných domů,“
informuje mě Rita neutrálně. Ptám se, proč lidé příkopy nevyklidí a odpadky
průběžně nepálí. „Někteří po sobě odpadky uklízí, ale ne všichni.“ Prašné
hrbolaté cesty obklopené odpadky zkrátka patří k celkovému koloritu.
Ale i když se můj popis může zdát smutný a chudý, toto místo
jsem si zamilovala. Vidíte tu život.
Děti si hrají před domečkem i kolem,
"Muzunguuu!" |
sousedky společně perou prádlo v jednom škopku,
krejčí sešívá černé sváteční kalhoty,
muži debatují o politické situaci s pivem v ruce,
jiní kráčí s motykou k poli. Hnědá barva všudypřítomného prachu je
rozjasněná barvou zelenou – stromů a keřů, které rostou mezi domky a tvoří tak
příjemný stín v horkých dnech.
Bauleni neleží na
rovné placce jako je tomu u nás v Makeni. Krajina je tu mírně zvlněná.
Rita toho využila a zavedla mě na jeden z kopců, aby mi mohla ukázat
celkový pohled na Bauleni. „Páni,“
vydechla jsem a mrkla jsem na Ritu, z které zářila radost a hrdost na
místo, kde vyrůstala a které je jejím domovem.
Protože čas letí jako spřežení divokých koní, chýlila se i
má návštěva ke konci, protože mě ještě čekala cesta domů. Ale s Ritou jsme
se domluvily, že v sobotu mě naučí vařit nsimu.
A tak se stalo.
Cestování v sobotu bylo jednodušší, protože jsem
v Bauleni nechtěla být už
v sedm, ale později. Když jsme se v neděli domlouvali na sobotní
obědě, vypadalo to, že na to, jak muzungu vaří nsimu se přijde podívat polovina
Bauleni, ale jak jsem zjistila, byly
to naštěstí pouze zambijské vtípky:-).
Nsima je základem
zambijského jídelníčku. Místní ji jí minimálně jednou denně. Nsima je takovým národním bohatstvím. Každý
Zambijec ví, že díky ní vyrostete, dostanete sílu a má i uzdravující účinky. Nsima je zkrátka takový lék na všechno.
Vaří se z bílé kukuřičné mouky a vody. Oficiální recept
na ni nikde nenajdete, všechno je to v ruce kuchařky. Um uvařit nsimu se místní dívky učí už
v devíti letech. Proto nemůžu říct, že když dívka umí uvařit nsimu, může se vdávat:-).
A jak to bylo se mnou? Když babička Rity prohlédla mé bílé
ruce, prohlásila, že si není jistá, že zvládnu nsimu uvařit. Potřebuju k ní prý hodně síly a mé ruce jsou prý
moc jemné. Trochu mě to urazilo, protože se necítím jako nemehlo, které nikdy
nic neuvařilo. A uvařit dobrou nsimu
se pro mne stalo výzvou.
Během mého vaření se Rita stala oficiální fotografkou, aby
tento historický moment v mém životě řádně zdokumentovala a její maminka
se mi stala odbornou poradkyní.
Pokud nevaříte na plotně, ale na tzv. bubnu – vypadá jako
disk od auta a používá se k vaření na uhlíkách, musíme nejdříve rozdělat
oheň. Počká se, až jsou uhlíky rozžhavené a poté se na ně položí hrnec
s vodou. Na velikosti hrnce záleží, jak náročné míchání nsimy bude. Na větší hrnec zkrátka
potřebujete větší bicepsy. Maminka mi chtěla dát menší hrnec, ale Rita
prohlásila, že zvládnu uvařit nsimu
pro celou rodinu, tedy v hrnci větším. A já se na ní s díky usmála.
Když je voda v hrnci, musí se počkat, dokud není horká.
Ale ne vařící. Zkrátka tak akorát. Potom do jedné ruky chytnete vařečku (ta se
velikostí také liší podle velikosti hrnce) třemi prsty, s kterou mícháte
mouku, kterou druhou rukou hrnečkem přisypáváte do vody. Jestli máte správné
množství mouky, poznáte podle hustoty zrníček mouky na vařečce, po jejím
ponoření do vody. Poté se počká asi 15 minut, dokud nezačne kaše vařit. Nsima mírně zežloutne a začne bublat.
Teď přichází nejtěžší okamžik. Musíte ji pořádně promíchávat a zároveň přidávat
další mouku.
Od pohledu se to nezdá tak náročné, jako je to ve
skutečnosti. Ruka mě začala bolet, jak jsem veškerou silou míchala, ale stále
to nebylo dost. Ale maminka mě chválila. Prý si z toho nemám dělat hlavu,
kdybych nsimu vařila každý den,
dostala bych do ruky cvik a zvykla bych si rychle.
Poté přišlo na řadu porcování. Nsimu totiž na talíř
dostanete jako takový bochánek. Dostala jsem do ruky servírovací lžíci, do
misky jsme dali vodu s trochou oleje a mohlo se servírovat. Po několika
bochánkách jsem namočila lžíci do vody, aby se nsima na lžíci nepřilepovala.
Když jsem naporcovala veškerý obsah hrnce, napustila jsem do
něj vodu, aby se odmočil, a bylo ho možné vůbec umýt.
A co jsme s nsimou
podávali? Kapenty a chiwawu. O
kapentách jsem se už myslím zmiňovala. Jsou to rybičky, které se endemicky
nachází v jezeru Tanganyika, ale pro jejich spotřebu byly nasazeny i
v jezeru Kariba u nás na jihu země. Jsou to takové malé rybičky, které
jsou velice levné a snadno dostupné snad všude ve městě.
Chiwawa jsou do
překladu z c´nyanja dýňové
listy, které se vaří společně s arašídy, cibulí a rajčaty.
PICS_16
Oběd byl výborný. Rity bráškové byli nadšení, že jim dnešní
nsimu vařil muzungu a maminka si pochvalovala jak je nsima jemná. Dobrá nsima
se pozná podle toho, že se Vám při jídle nelepí na dlani. Je to samozřejmě i o
tom, jak ji umíte jíst:-). Mně chutnalo a moc taky.
Maminka mi říkala, že až přijedu domů budu úplně bez sil
energie a budu chtít pořád spát, protože nebudu jíst nsimu. Těžko jim vysvětluju, že i brambory, rýže či těstoviny můžou
člověku ke spokojenosti stačit. Zkrátka „Nsima
nad zlato“!
Žádné komentáře:
Okomentovat