sobota 11. října 2014

Zikomo...


Bwanji ze Zambie!

Tento týden byl ve znamení díků, proto se taky tento článek jmenuje Zikomo = děkuji (nyanja). Ale protože se to týkalo spíše konce týdne, začnu ještě drobnou perličkou ze školy…
Ve středu jsem přišla do školy jako obvykle, nachystala třídu a poté došla pro první třídu. Ten den byli docela v klidu, protože je třídní učitelka těsně před mým příchodem dávala do latě. Po prvňákách přišla na řadu třída druhá. Nejprve jsem si vzala kluky. Jak už jsem psala, každá třída je rozdělena na poloviny, ve většině případu je to na kluky a holky, protože 50 dětí bychom k našim počítačům nedostali. I tak sedí po dvojicích, někdy po trojicích.
 Začali jsme pracovat. Když po půl hodině se začala hlásit jedna skupinka, že se jim najednou vypl počítač, říkala jsem si, že asi jenom posunuli notebookem a protože několik z nich má špatnou baterku, hned se bez připojení k elektrice vypnou. Ale nebyl to jenom jeden počítač. Začalo jich odcházet víc a víc… Tak jsem zkoušela všechny znovu připojit a odpojit…a nic… Až po chvilce mě napadlo vyzkoušet světla – jestli není vypadlá celá elektrika a… nefungovaly:-)… Asi si říkáte, že mi to mělo docvaknout hned, jsem přece v Africe… Ale jsem zvyklá na to, že nám vypadává elektrika pravidelně navečír – to člověk pozná hned, všude je totální tma… Takže jsme díky elektrice „přišly“ asi o 5 počítačů… tak jsem kluky smrskla k sobě… a říkala si, že stejně budeme za chvilku končit, tak už to nějak vydržíme…
Ale po nich přišly na řadu holky. Nechtěla jsem je o hodinu připravit, protože se na ní těší, tak jsem je si je vzala. Ze začátku to šlo, ale potom i slabé baterky, které se nějakou dobu držely bez připojení ke „šťávě“, začaly odpadat… Říkala jsem si, nemá to cenu, vypneme je všechny, „ať se netrápí“. M’dam Kaja by asi holky poslala dřív domů, ale Don Bosco říká: „Využijte čas a zajistíte si věčnost.“ – takže jsem se řekla, že ve zbytku hodiny si s holkama zahraju nějakou hru. První, co mě automaticky napadla, byla hra Elektrika (Kdo by to byl řekl, že?). Když jsem řekla holkám, ať vypnou počítače, hned se začaly automaticky řadit u dveří, s tím, že budou odcházet. Tak jsem je zastavila a začala jim vysvětlovat, pravidla hry, kterou si společně zahrajeme. Byla jsem velice mile překvapená, jak z toho byly nadšené. Dokonce, když někdo začal brebentit, ostatní ho okřikly, aby byl zticha, aby dobře pochopily cíl hry… 


Možná ho stručně vysvětlím i tady. Jde o to, že se skupina rozdělí na dvě poloviny, které si zády k sobě ve 2 lajnách posedají na zem a chytnou se za ruce. Na konec lajny se postaví nějaký předmět. Ti, co sedí na začátku, sledují vedoucího, který hází mincí (v našem případě jsem ukazovala jedničku nebo dvojku) – podle toho, co padne (co jsem ukázala), měly za úkol poslat signál – silným stiskem ruky – na konec své lajny, kde poslední hráč má za úkol co nejrychleji chytit daný předmět.
Vysvětlování šlo dobře. Ale při vysvětlování jsem mírně nešťastně použila slovíčko push (tlačit). Chtěla jsem jim říct, že mají „stlačit ruku“ kamaráda, kterého drží… Až později jsem si uvědomila, že i v češtině by bylo mnohem lepší využít slovíčko stisknout tedy press. Výsledek mé „přesné“ angličtiny jsem viděla hned posléze:-). Jakmile jsem ukázala prvním holkám v řadě číslo jedna, drkly do kamarádky vedle sebe a ta udělala nemlich to stejné… Výsledkem byl veselý „domino efekt“, kdy poslední holčička ležela pod návalem ostatních a ještě se u toho snažila najít PET lahev, kterou jsme použily jako chytací předmět. Musela jsem se tomu smát. A protože spokojenost ze hry byla na obou stranách, nechala jsem pravidla, tak jak jsem je „vysvětlila“ a několik kol jsme si zahrály. Zbytek hodiny nám tak krásně utekl:-). Na konci jsem se jim snažila jasně vysvětlit, že hraní her v hodině byla taková výjimka. Musíme se učit novým znalostem a ne se válet na zemi – i když i to je asi taky občas potřeba.

Typicky zambijský dárek - chitange alias zambian flag!



A teď už konečně k těm díkům… V pátek odpoledne jsme s celou školou a se všemi zaměstnanci CoH slavili tzv. Gratitude Day (Den vděčnosti) – nebo-li den, kdy máme příležitost si navzájem poděkovat za to, co pro sebe navzájem děláme, co pro nás dělají druzí, za naše přátele, rodinu, život, víru… zkrátka slovy díků byl naplněn celý den. Tento speciální den založil Don Bosco. Za to jaký byl a co dělal pro ostatní mu lidé přinášeli různé dary s vděčností a se srdečným díky. Říkal si ale, že on by nebyl nic bez ostatních lidí, kteří jsou kolem něj a kteří s ním tvoří velké dílo a konec konců každý dělá svůj kus práce, ze který je dobré mu poděkovat a vážit si ho. A tak vznikl tento den (stručně a laicky řečeno:-)).


Jedna z možností předání dárků... ale u toho se ještě tančí!



Náš Gratitude Day vlastně začal už ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme ho slavili společně s učiteli. Už asi před měsícem si každý z učitelů vytáhl lísteček někoho jiného, pro kterého připraví na tento den dáreček. A to tak, aby to bylo překvapení. A právě o předávání dárečků, jako díků celé odpoledne bylo. Jak už jsem psala v minulém článku, neznamená to, že za někým přijdete, obejmete ho a odejdete. Už to, jakým způsobem začnete s předáváním a jak přistoupíte k danému člověku, vyjadřuje, jak moc si toho člověka vážíte. Takže to vypadalo tak, že se tančilo, zpívalo, „podvádělo“ – tím myslím to, že předstíráte, že předáváte někomu dárek, ale v poslední chvíli ucuknete, protože to není ta správná osoba a vy jste si z ní pouze utáhli… Zkrátka nasmáli jsem se všichni, až jsme z Dvojčaty odcházely s křečovitým úsměvem a dojmem, že nám ta křeč zůstane ještě týden.


Mše sv. ve stínu stromů...



Páteční den patřil jednak všem ostatním – žákům, sestrám, pracovníkům, kněžím (kteří vyučují v některých třídách), rodičům… Ale také především Sr. Ryszardě, která celé toto místo dala dohromady a dala mu srdce a smysl. Vše začalo mší sv., která se konala ve stínu stromů před konventem sester. Poté se pokračovalo předáváním darů Sr. Ryszardě a připravenými proslovy.

Co se mi moc líbilo, že vše bylo zakončeno výborným jídlem připraveným pro všechny! Žáci si ten den do školy donesli plastové talíře, které během dne měly schované v batůžkách, a po mši na něj dostali nshimu, fazole, vajíčko a párek jako slavnostní oběd.
Učitelé a pracovníci ze CoH měli ještě další program, kdy se předávaly další dárečky sestře a poté taky ona měla něco připraveného pro nás… 

Jak to dopadne, když se afričani pustí do hláskování českého jména...

Při té příležitosti jsem se dozvěděla již třetí patvar mého jména za tento týden – Radaka. Ten druhý byl ve čtvrtek, kdy jsem měla na svém balíčku od učitelky napsáno Rodka. A první na dopise od jedné z holek, který jsem dostala – Ratika. Proto dneska, když jsme ve městě potkaly s Dvojčaty učitele historie z naší školy, automaticky už jsem se představila jako Rejoice.
Dvojčata mi řekla, že se nemám čemu divit – Radka je prý opravdu složité jméno. Ano, uznávám… opravdu složitější než Charlotte a Katharina.



Jinak se tu máme opravdu dobře. Těší mě, že na počasí si můžu postěžovat s místními, i když by člověk řekl, že na něj budou spíš zvyklí než my:-).
Všem posílám do Čech horký proud vzduchu od nás ze Zambie!

P.S.: Děkuji! Merci! Thank you! Zikomo! Danke! Aksanti! Gracias! 

2 komentáře: