neděle 7. prosince 2014

Školní výlet s učiteli ...



aneb Livingstone a Viktoriiny vodopády




Livingstone – tohle město navštíví každý, kdo přijede poznávat krásy Zambie, jižní nebo centrální Afriky. Skoro by se dalo říct, že by to byl přestupek proti pravidlům, kdybychom toto místo jako dobrovolníci nenavštívili. A díky naší škole se nám naskytla příležitost levně a bez starostí se tam podívat.

Naše ředitelka – Sr. Prisca zorganizovala edukační výlet pro učitele ze salesiánských škol (respektive škol, které vedou sestry FMA (Sestry Panny Marie Pomocnice - Salesiánky)), v Zambii – Kasama, Mansa a naše City of Hope.

Termín byl naplánován na 3. – 6. 12. 2014. Den před odjezdem k nám do City of Hope dorazily dva autobusy – jeden z Kasamy, ve kterém seděla i Petra (česká dobrovolnice) a Teresa (dobrovolnice z Rakouska), a druhý z Mansy. Obě tato města leží v Severní provincii a do Lusaky museli urazit více jak 800 km. Přespali u nás a brzy ráno jsme se společně vydali na cestu.



Vzdálenost mezi Lusakou a Livingstonem je asi 550 km. Silnice je ve velmi dobrém stavu, protože je to hlavní tah na jih Afriky, takže jsme dorazili asi po 8 hodinách jízdy.
Ubytování nám poskytli bratři františkáni. V pokojíku pro 3 nás spalo 6 dobrovolnic, ale byly jsme rády za střechu nad hlavou a dokonce i osprchovat jsme se mohli:-).



Ve čtvrtek po mši sv. a snídani jsme vyrazili do města. Naším prvním cílem bylo The Livingstone Museum. Netušíte jaké to je překvapení, když si v klidu vystupujete z autobusu a první, co Vás trkne do očí je socha Emila Holuba před budovou muzea. V tu chvíli se ve Vás vzedme národní hrdost a poté, co si vedle ní uděláte minimálně 5 fotek „z každé strany“, musíte se všem okolo stojícím Zambijcům a Němkám pochlubit s naší slavnou persónou:-).

S Petrou a Holubem:-)...

 Muzeum opravdu stojí za shlédnutí. Obzvlášť pokud jako člověk s pracovním vízem patříte nyní mezi Zambijce a máte vstupné za K 2 a ne jako turisti za K 25! Provedl nás sympatický pán, který nám pověděl životopis Davida Livingstona, historii Zambie jako takové a nakonec nás provedl galeriemi, kde byly vystaveny obrazy, sochy a další artefakty ze života zambijských obyvatel.

Horké počasí mi nedovolilo všechny tabulky si pečlivě pročíst, protože venkovní teploty okolo 40°C dodávali těm uvnitř ještě většího čísla. Zkrátka jednoduše řečeno – uvnitř bylo nedýchatelno. Klimatizace je luxus, který sem zkrátka nepatří. Proto jsem se hned po skončení prohlídky vydala přímou cestou ven ze dveří, abych do svých plic přivedla trochu kyslíku a obličej osvěžila jemným vánkem.

Když jsme se všichni sešli u autobusu, zamířili jsme si to k 10 km vzdáleným Viktoriiným vodopádům. Leží na řece Zambezi, která tvoří jižní hranice státu. Proto se o vodopády Zambie dělí se svým jižním sousedem – Zimbabwe. 
Jelikož období dešťů tu ještě nenastalo v takové míře, jako je obvyklé na tento měsíc, koryto řeky je dost vyschlé. A podle toho taky vodopády vypadají – nemají dostatek vody, která by padala po celé šíři stěny. Proto nám každý místní doporučoval vrátit se v březnu nebo dubnu, kdy je to ten pravý zážitek.



Mě se tam ale líbilo. Aby ne, když jste 3 a půl měsíce „zavření“ za betonovou zdí, připadáte si pak jako v ráji:-)
Pohled na horní vyhlídku na Viktoriiny vodopády...

Prošli jsme si horní vyhlídku – vodopády jsme měli na protějším břehu – a potom jsme sešli dolů k tzv. Boiling Pot (Vařící hrnec), kde se řeka Zambezi stáčí. 

Všude nás doprovázeli opice – baboon. Když jsem jednu zahlédla na poprvé, byla jsem dost překvapená jejich velikostí. Se svojí výškou (když jsou „po čtyřech“) mohou směle konkurovat pětiletému dítěti. A to, že jsou opravdu odrzlé, si Petra vyzkoušela na vlastní kůži. Když vyšla za autobusu, držela v ruce mango, na kterém si chtěla smlsnout, ale jedna opice ji předběhla, mango ji vytrhla z ruky a pochutnala si na něm kousek od Peti – asi aby se na ní mohla koukat:-).

Baboon pochutnávající si na Petině mangu:-)...
Před odjezdem autobusu jsme ještě s Charlotte využily suchého koryta řeky a podívali jsme se na „vrchol“ vodopádů. Jeden místní kluk nás tam doprovodil a ukázal nám cestu, jak se tam dostat. Byl to neuvěřitelný zážitek – taková hloubka!

Na vrcholu vodopádů...
Polovyschlá řeka Zambezi...

Další den se mi podařilo „navštívit“ hned 2 další africké země:-). Nebo spíš můžu začít s tím, jak se projevily organizační nedostatky?

No, každopádně – ráno jsme vyrazily autobusem do městečka Kazungula, které leží 60 km od Livingstonu, a zároveň leží u řeky Zambezi a na hranici s dalším naším sousedem - Botswanou. Když jsme dojeli, zaparkovali jsme autobus a vydali se k trajektu, který nás převezl přes řeku.

Nepovedené panorama řeky Zambezi:-)...

 Na druhém břehu, během cesty k imigrační kanceláři, nám Sr. Prisca sdělila, že vlastně nemůžeme překročit hranice, protože jsme si nenechali natisknout razítko do našich pasů na zambijské straně. 

"Botswanaaaaaa!"

Cože?!:-) Ehm… tak jsme si udělali fotku na botswanském břehu řeky Zambezi, z dálky jsme obdivovali hrochy, kteří se chladili v horkém dni, a naše šedesátičlenná skupina se vrátila trajektem zpátky na zambijskou půdu. Zkrátka proč se neprojet 120 km pro radost, že:-)? 

Naší další páteční zastávkou bylo Mukuni. Zde mají lvy, gepardy a slony. Ovšem s ohledem na ostré slunce, sloni byly vypuštěni do lesa, aby se mohli schovat ve stínu, protože tu pro ně nemají postavené tak velké kotce. Takže jsme měli příležitost vidět „pouze“ lvy a gepardy. Ti byli také celí zničení – no, zkrátka horka bylo moc pro všechny. 

V Mukuni...
Pak přišla na řadu „návštěva“ té druhé africké země – Zimbabwe. V plánu byla návštěva Victoria Town. Náš autobus nás zavezl na parkoviště u Viktoriiných vodopádů, kde jsme z něj vyskočili, vystáli si frontu na zambijské razítko a po svých přešli most spojující břehy vodopádů a došli k celním zimbabwským hranicím. 
Poté, co jsme vyplnili formulář o překročení hranic, jsme se dozvěděli, že jakožto „neobčané“ Zambie musím zaplatit 30 dolarů, abychom hranice mohli přejít.
Co? Za první 3 měsíce v Zambii jsem zaplatila 50 dolarů a teď bych za jedno odpoledne měla platit 30? Ani náhodou! A protože jsme se na tomto názoru shodly se všemi dobrovolnicemi, strávily jsme odpoledne na mostu spojujícím břehy vodopádů, sledováním šílenců, kteří se rozhodli zaplatit 200 dolarů za bungee-jumping střemhlav dolů do koryta řeky Zambezi.

Na mostě mezi Zambií a Zimbabwe - pohled na Zambezi... ZZZ:-)

 Mezitím si naši učitelé nakoupili džusy a křupky ve Victoria Town a poté, co jsme se opět sešli, jsme mohli všichni spokojení odjet zpátky k františkánům.

Zážitků jsme prožili dost, nejenom při cestování, ale při odhalovaní nešvarů Zambijců jako takových, ale o tom třeba jindy:-).
Jsem ráda, že budu mít příležitost díky mé sestře a kamarádce se na Viktoriiny vodopády podívat ještě jednou, v dubnu, a budu moct zažít hukot a hřmot vod řeky Zambezi.





P. S.: Info pro pravidelné čtenáře: Články nepřibývají, protože bych Vás chtěla držet v napětí, co se se mnou děje nebo bych Vás snad chtěla trápit, ale protože internet je pro nás bohatství, kterého se nám tu často nedostává:-). Děkuji za pochopení.

Žádné komentáře:

Okomentovat