Pod pojmem Vánoce se mi obvykle jako první vybaví – vůně
skořice, cukroví, zasněžená krajina, klid, pohoda, pohádky, teplo kamen,
praskání ohně, vůně jehličí, atd. atd.
Tady jsme s oslavou Vánoc začaly tento pátek ve škole –
poslední školní den našeho školního roku. Ale moje představa Vánoc se tu zatím
nenaplňuje…
K našim oslavám nesměla chybět vánoční tombola. O tom,
že ji máme mít s Louisou na starosti, jsme se dozvěděly asi 3 dny předem,
kdy mi Sr. Prisca zadala, abych vytvořila, vytiskla a vystříhala lístky. Měli
jsme 100 lístků pro každou hodnotu – K 1 (1 kwacha jsou cca 4 Kč), K 2 a K 5. Každé jsem přiřadila
jednu barvu, abychom lístky pěkně rozeznaly. A ve čtvrtek jsme mohly začít
prodávat. Nejprve jsme obešly jednotlivé třídy, abychom (btw. abych) je o
vánoční tombole informovaly (/a).
První den prodeje děti s sebou ve škole neměly peníze
navíc, proto se nám nepodařilo prodat moc lístků. Většinou si nosí K 1,
aby si mohly koupit svačinu – malý pytlík kukuřičných křupek, případně další
peníze na „bluebus“ (dřívější název
pro naše lusacké autobusy).
Ale všechny děti se nás ptaly, jestli bude možnost si koupit
lístky i další den, proto jsme si v pátek trochu přivstaly a vyrazily do školy
už před 7°°. Ani jsme ke škole nestačily dojít a přiběhl k nám dav dětí,
které mi už z dálky mávaly s mincí v ruce. Vzala jsem si obálku
se zelenými lístky v hodnotě K 1 a pak … „už si jen pamatuju“ ruce,
mince, bankovky (v Zambii už K 2 jsou bankovka), lístky:-). „Probrala“
jsem se až po doprodání posledního lístku, což bylo odhadem asi tak za 20
minut. I modré dvoukwachové lístky se
nám podařilo prodat nakonec všechny. Ale trhalo mi srdce, když jsem viděla,
jaké dilema děti vedou. Rodiče jim dali navíc K 1, aby si mohly koupit
tombolu, ale protože za námi přiběhly později, už na ně jednokwachové lístky nezbyly. Jednu kwachu ale v kapse ještě měly –
připravenou na svačinku. Jejich touha po lístku byla tak velká, že si odřekly
radost z jídla a investovaly vše do koupě lístku. Lístků v nejvyšší
hodnotě jsme prodaly jen pár – spíše starším studentům.
Doprodej dvoukwachových lístků... |
Plán na páteční den byl takový, že některé třídy ještě ráno
budou dopisovat závěrečné zkoušky a potom se všichni sejdeme na mši sv.
v hale vedle konventu. Tu jsme mimochodem den předem zdobily s našimi
holkami vánočními nápisy Merry Christmas,
obtloustlými obrázky Santa Clause a zasněženými vánočními stromečky. No, slovo
kýč by asi nebylo dostatečné. Ale když jsem viděla radost, jakou holky mají ze
zdobení a že se jim ozdoby opravdu líbí, byla jsem za to ráda a dokonce jsem tu
„hrůzu“ překousla. Byly z toho tak nadšené, že se obličejem otíraly o
třpytivého Santu Clause, aby se třpytily stejně jako on:-).
Ale zpátky k pátečnímu dni. Sr. Prisca si
představovala, že se nám podaří tombolu rozdat ještě přede mší sv., protože po
ní měla na řadu přijít krátká vystoupení jednotlivých tříd. Chtěla, abychom
použily pro rozdávání dárečků 3 třídy (pro každou hodnotu jednu) v levém
dolním křídle školy. Ironií bylo, že právě pouze v těchto třídách ještě
studenti dopisovali své poslední testy. Ostatní třídy byly více méně volné,
děti pobíhaly okolo, anebo si jen tak povídaly. Proto se mi zdálo lepší,
abychom využily volného času dětí a dalších volných tříd, a začaly
s rozdáváním tomboly. Optala jsem se zástupkyně Sr. Priscy (protože ta
někde pobíhala), m’dam Kobe, zda‑li to nebude problém a ona mi vše
odsouhlasila. Tak jsme poprosily kluky, aby nám nanosily krabice
s tombolou do horních tříd levého křídla, které byly nyní nevyužité.
Dárky do tomboly jsme připravovaly den předem. Každému
lístku v naší tombole náležela odměna. Většinou se jednalo o oblečení,
které Sr. Prisca dostala pro školu od sponzorů, nebo pastelky, několik míčů či
boty.
Já jsem si vzala na starosti rozdávání odměn za K 1 a
Louisa s Charlotte zbytek odměn. Protože děti netušily, kdy přesně si
mohou přijít pro odměny, po cestě do kanceláře pro klíče od mé třídy, jsem
řekla 2 holčičkám z 1. třídy, jestli by mohly předat dalším dětem
informaci, že se začne s rozdáváním v horním patře. Sama jsem byla
překvapená, že než jsem se stihla vrátit zpátky, před třídou už čekal hlouček
dětí a další přibíhaly. Tak jsem se dala rychle do třízení odměn, abych
v nich měla systém a mohla se soustředit na rychlé rozdávání. Když jsem
otevřela dveře třídy, děti se nahrnuly dovnitř a draly se k dárkům. Proto
jsem je přísně srovnala do lajny, a jednoho po druhém jsem obsloužila. Po
nějaké chvilce mě překvapilo, že se mi nedostávalo odměny určitého čísla, které
mi dítky doneslo. Po chvilce zkoumání jsem zjistila, že děti strhly z oblečení
opatrně lístek a přišly s ním znovu. Vytiskla jsem všechny lístky 2x – 1
sadu jsme prodávaly a jednu sadu připevnily na dárky. Děti jsou opravdu
vynalézavé! Začala jsem tedy každý lístek pečlivě zkoumat, jestli jsou na něm 2
tečky od sešívačky, kterou jsme dárky připevňovaly:-). Problém byl, když mi
děti donesly užmoulaný a natržený lístek, protože ho od včerejška nepustily
z ruky, jak si ho chránily, aby ho neztratily. Musela jsem se odhadnout,
zda je to originál nebo další zničený kousek z dárečku.
Těsně před koncem za mnou přišla m’dam Phiri – třídní
učitelka Grade 3, že děti musí jít na mši sv., tombolu dorozdáme po ní.
Naše hala, kde jsme měli mši sv. ... |
Protože do haly jsme se všichni nevešly, část dětí, a já
s nimi, jsme seděli celou dobu venku před halou na slunku. Upřímně řečeno ze
mše sv. jsme toho moc neměli a horké slunce nás vyprahlo.
Po mši jsem běžela zpátky do třídy, protože i během mše sv.
za mnou chodily děti s lístečky, jestli bych jim tu cenu nemohla dát
zrovna. Bohužel má plátěná taška není bezedná:-).
Dokončila jsem své jednokwachové
odměny a šla pomoci holkám vedle. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se musela
prodírat davem dětí, abych se dostala vůbec ke dveřím třídy. Tam jsem našla
Louisu s Charlotte, které nešťastně stály u dveří a sledovaly asi 30 dětí,
které se přehrabovaly v hromadě odměn – především oblečení, které byly
připraveny na lavicích. Když jsem vstoupila, přiběhlo ke mně několik
z nich s lístkem, že nemohou najít svou odměnu. Ve třídě panoval
samozřejmě neuvěřitelný hluk, takže nebylo slyšet vlastního slova. Myslím, že
slovo anarchie by celou situaci vhodně vystihlo. Otázky k holkám typu:
„Proč jich máte ve třídě tolik? Proč jim oblečení nerozdáváte samy? Proč jedna
nekontroluje dveře a druhá nerozdává?“ – nešťastně komentovaly: „Nedalo se nic
dělat.“ Chvilku jsem stála a pozorovala celou situaci a přemýšlela jak ten
chaos zastavit. Při tom jsem jen cítila, jak mi někdo tahá za triko, tašku,
cop, další strká do ruky a slyšela chaos otázek stejného typu.
Potom jsem vyzkoušela klasické: „Keep quiet. Be quiet.
Silence. Mupanga chongo.“ Ale při
všech pokusech o utišení se na mě vždy podívalo jen pár jedinců, kteří už
předtím beztak potichu byli. Pak jsem se nadechla a snažila se všem nahlas
vysvětlit, ať se seřadí před tabulí, že každého jednotlivě obsloužíme a všichni
dostanou jejich dárek. Ale byl to moc dlouhý monolog, takže se začalo řadit
opět asi pouze 5 lidí. Ach jo. Nadechla jsem se a začala jsem z plných
plic křičet: „Aaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Nevím, jak dlouho jsem to vydržela, ale
kupodivu to mělo efekt, všichni zmlkli. Využila jsem rychle situace a jasně
všem dala najevo, že musí ven. Budeme si je pak volat po 2 a společně jejich
dárky najdeme. Když jsme ale otevřely dveře, skupina, která byla venku se
snažila dostat dovnitř, proto skupina, která už uvnitř byla se ven nemohla
dostat. To je logické. Naštěstí dorazila na pomoc Katharina a jeden student
z Grade 11 – Andrew, mi začal pomáhat s pacifikováním dětí. A opravdu
se nám podařilo všechny dostat ven! Společně si vzaly na starosti dveře a já
děcka uvnitř. Protože nyní jsme měly v cenách naprostý chaos, zvolila jsem
dle mého nejrychlejší techniku – vzala jsem od dítěte lístek a snažila jsem se
pro něj vybrat nejvhodnější cenu – s ohledem na věk a pohlaví – potom jsem
z ceny strhla lístek a poslala dítě zpátky. Začalo to docela rychle
odbíhat. Nakonec se nám podařilo asi za 45 minut všech cca 120 dětí uspokojit a
všichni jsme to ve zdraví přežili. I když je pravda, že Katharina si odnesla
škrábanec na noze, jak se snažila protlačit davem dětí ke dveřím, aby nám šla
pomoci.
To, že během naší řvavé bitvy hned na place pod náma
probíhala něco jako vánoční besídka pro mě bylo skoro jako překvapení a chtělo
se mi z toho až brečet. Na závěr každý student dostal balíček
s lízátkem, nafukovacími balónky a kousek chleba jako vánoční dárek.
Připravovaly jsme je s dobrovolnicemi v úterý – 550 ks a sestra
Prisca nás ujišťovala, že to dozajista bude stačit, protože některé třídy už
pár týdnů mají po závěrečných zkouškách, proto do školy nechodí. Samozřejmě to nestačilo.
Odpoledne, když jsme uklidily místnosti, kde jsme rozdávaly
tombolu, jsem si šla jen tak sednout a popovídat za našimi holkami a vyčistit
si hlavu. Ty se žádné pranice účastnit nemusely, protože peníze na to, aby si
koupily lístek, nemají. Sice dostávají nějaké kapesné, ale snaží se šetřit na
pro ně užitečné věci.
Únava a můj křečovitý úsměv po "úspěšné" tombole ... |
Po růženci jsem zjistila, že mě volala Sr. Prisca. Tak jsem
si říkala, že se půjdu do konventu zeptat, co se děje. Louisa mi při té
příležitosti dala klíč, od třídy, kterou měla na starosti – zapomněla ho ve
škole vrátit. Když jsem vstoupila do konventu, sestra se na mě přísně podívala,
že jsme nezamknuly třídu, ve které jsme byly a klíč ve škole nenašly. Tak jsem
se omluvila a šla ještě zpátky do školy třídu zavřít. Byla to taková tečka na
závěr za naší vánoční tombolou.
Nevím, ale slavení Vánoce tu pro mě zatím nezačalo ideálně.
Slovo raffle (tombola) nechci
minimálně půl roku slyšet. Ale člověk si ze všeho může odnést mnoho zkušeností…
Sepsáno dne: 29. 11. 2014
Sepsáno dne: 29. 11. 2014
Yepee! We have a connection:-)! |
Žádné komentáře:
Okomentovat