středa 31. prosince 2014

3 dny v NP Kafue


Kafue River...


Den prvý
Brzo ráno jsme vstali, posilnili jsme se ovesnou kaší a ve složení – já, Petra a Stano (Petry kamarád, který sem přijel strávit Vánoce) – tedy čistě česká skupina – jsme minibusem vyrazili na Kamwala market. Co mě tu opravdu nepřestane překvapovat, je schopnost místních naskládat do prťavého, na pohled již plného, minibusu další 3 lidi a ještě ke všemu s obrovskými krosnami. Hold, kdo umí, umí.
Kamwala market jsme již pěšky přeskákali (po dešti je to ve městě jedna velká louže) na hlavní autobusové nádraží, z kterého nám v 8:30 odjížděl autobus, mířící do západního města Mongu, křižující národní park Kafue, tedy naši cílovou zastávku.
NP Kafue leží západně asi 200 km od Lusaky. Je to největší a také nejstarší zambijský národní park. Svojí rozlohou – 22 500km2, je přibližně velký jako taková Belgie. Je také druhý největší v celé Africe.

Sausage tree...

Není proto divu, že je místní fauna i flóra velice chráněna. Dokonce tak moc, že je zakázáno se volně po NP pohybovat. Možností je chůze s placeným průvodcem nebo přesun autem po vyhraněných silnicích. Na celém území parku je pouze jediná vesnice – Itezhi Tezhi, a zbytek civilizace představují kempy a lodge připravené pro turisty.



Když jsme s naším autobusem vjeli východní bránou – Nalusanga Gate – před námi byla jedna přímá asfaltová silnice a kolem ní „pouze“ bush. Autobus nás vyhodil na „zastávce“ u odbočky na Mukambi Safari lodge, kde už na nás čekal řidič z kempu Mayukuyuku, ve kterém jsme se chtěli utábořit. Upřímně mi to bylo proti srsti vézt se autem jako pán, když bychom si mohli užít při chůzi místní krajinu, ale nedalo se nic dělat, pěšky nás tu nikdo nepustí.

Místo, kde nám autobus zastavil...


Náš kemp nás přivítal milým personálem a především malou insakou, pod kterou jsme si postavili stan, a která se nyní v období dešťů náramně hodí. Překrásný výhled na řeku Kafue, ze které se každou chvíli ozývaly zvuky spokojených hrochů, pouze dolaďoval atmosféru ideální dovolené (opět:‑)).

Jak už jsem zmínila, pokud tu chce člověk něco vidět, musí s ním do bushe vyrazit nějaký odborný průvodce a za to se platí. Bohužel pro nás nemalým obnosem. Ale jak jsme společně usoudili, když už tady jsme, jdeme do toho. Kdoví, jestli se sem ještě někdy podíváme.

Starší, ale silnější...


Veškeré průvodcovské služby nabízí lodge, kemp, ve které jste ubytováni. My jsme si z nabídky našeho kempu první den vybrali tzv. game driving. Představte si takové to safari autíčko s otevřeným výhledem do všech stran, plné vášnivých turistů, v oblečení zn. Bushman, s rákosovými kloboučky s moskytiérou, s připravenými fotoaparáty, s místními domorodci, společně sledující každý pohyb sebemenší větvičky a poslouchající i nepatrné zvuky přírody – tak to jsme přesně zažili:-)!


Náš Land Cruiser a Stano...


Vyrazili jsme v 17°° společně s VIP hosty (dopředu jsme na to byli upozorňováni, že mají ve všem přednost…) z Kanady, naším řidičem Mariem (ano, je to Afričan) a ještě jedním průvodcem, který měl na starosti „vyhledávání“ zvířat.
Je to napínavý zážitek, když pečlivě sledujete zeleň kolem sebe, jestli budete mít štěstí nebo ne a uvidíte ty nejtypičtější zvířata tohoto kontinentu.
Moje naivní představa ze Lvího krále, o savaně plně zeber, žiraf, antilop; lvů a nosorožců odpočívajících opodál; slonů a hrochů hrajících si u vody; dostala pořádně zabrat:-). Poté co jsem si z hlavy tuto představu o africkém safari vymazala, a uvědomila jsem si, že když tu zvířata žijí na tak obrovské ploše volně, jako u nás v českých lesích, není samozřejmé, že na nás někde budou čekat jako nainstalovaní.


Ten den se nám podařilo vidět hned několik skvostů:
Hned prvním zvířetem byl leopard a jeho mládě, zebry, puku a impaly – ty bych popsala jako podobné antilopám, ale nazval bych je zambijskými srnkami:-); „hakuna matata“ prasátka (název pro tyto prasátka jsem vytvořila na základě zhlédnutí výše uvedeného anim. filmu:-)), mnoho opic, pakoně a další.
Naši průvodci nám přichystali pauzu, svačinu, kdy nám nabídli nápoj dle našeho výběru – po zjištění nabídky piva, nikdo z Čechů neváhal, co si vybere – a slaných oříšků.
Po přestávce, když už se setmělo, a kolem nás se rozezněl bzukot až hukot bushe (každý sebemenší tvor tu vydává hlasitý zvuk, aby se tak chránil před případnými nočními predátory), náš průvodce vytáhl obrovskou svítilnu, s kterou jsme vyhlíželi noční šelmy. A byli jsme úspěšní – viděli jsme hrdě si vykračujícího krále zvířat – lva. 

Po příjezdu do kempu nás velice mile překvapil připravený hořící oheň. Na kterém jsme si mohli připravit večeři. S ohledem na rošt, který tu byl, a na obsah našeho batohu, byly topinkové toasty s rybičkami výbornou volbou.
Celý den pro mě završila moje první teplá africká sprcha v rákosovém domečku s otevřenou střechou. Jenom škoda, že zrovna tu noc bylo hodně oblačno, proto jsem při sprchování nemohla pozorovat hvězdy:-). 

Teplá sprcha s otevřenou střechou!


Den druhý
Ráno nás probudil hustý déšť. Díky naší insace jsme byli pouze trochu vyplavení zespodu, ale na hlavu nám nekapalo! Protože další program byl s ohledem na počasí možný až odpoledne, deštivé dopoledne jsme strávili dopisováním deníků, pozorováním hrochů či opic přebírající náš odpadkový koš.

V suchu pod naší insakou...

Při tomto momentu se mi podařilo jednu z nich dost naštvat. Když jsem viděla, jak obratně si opička počíná s otevíráním koše, přebíráním a vybíráním pro ni vhodných pochutin, musela jsem se tomu začít hlasitě smát. Což se ovšem dotyčné vůbec nelíbilo a začala na mě pištět a křičet a nebezpečně se přibližovat. Naštěstí ze mě měla taky strach jako já z ní (už jsem ji viděla za krkem…), proto asi dvacet čísel ode mě zastavila a po posledním výhružném pohledu se šla opět věnovat koši. Uff.


Odrzlá opice...

Jako odpolední program jsme si vybrali projížďku po řece Kafue. Protože jeden z našich VIP kanadských přátel dostal horečku, byla loď vyhrazená pouze pro nás 3.

Naše posádka...


Odpoledne se krásně vyčasilo a naše projížďka v tiché a klidné přírodě, obohacená o pozorování krokodýlů, hrochů, impal a puku, mnoha druhů ptáků, povídáním s naším průvodcem o politické situaci Zambie a ČR, byla zkrátka nádherná:-).

Řeka Kafue a hra se "zrcadlem"...


Opět nechyběla pauza obohacená o zambijské pivo MOSI:-).

Proudly Zambian...

Z vody nás „vytáhla“ stahující se mračna a přicházející bouřka.
Naštěstí žádná dorazila a nebe pouze hrozivě vypadalo.

Opět pro nás byl připravený oheň. Tak jsem přinesla náš toastový chléb, s tím, že začnu dělat topinky. Tak si to tak sama sedím vedle ohně a hlídám naši večeři, když tu najednou slyším funění, chrochtání a mlaskání. Tak se otočím a strnu. Asi 20 m ode mě, za stromem se objevila obrovská mohutná těla hrochů!!! Podle všech zásad by se člověk v takové situaci neměl hýbat a zůstat v klidu. Já jsem tuto zásadu úspěšně dodržela, protože jsem ztuhla natolik, že jsem se ani pohnout nemohla. Ani hlásku jsem nevydala. Po chvíli si to za mnou vesele štrádoval Stano s plechovkou rybiček. Vypotila jsem ze sebe šepotem, že jsou tu hroši. Nadšeně si vedle mě stoupnul a začal je sledovat se mnou.
Když jsem zjistila, že se opravdu víc zajímají o čerstvou trávu než o nás, začala jsem konečně vnímat výjimečnost této chvíle. Hroši pokračovali jako sekačky dál a dál a kruhem nás obešli až zpátky k vodě. Uff. Šílené nápady Stana naše noční návštěvníky fotit, jsem se snažila utnout hned na začátku, ale přesto nějaké pokusy proběhly. Ale žádná fotka nebyla úspěšná.
Aby toho nebylo málo. V noci když jsme usínali, jsme najednou slyšeli docela známý zvuk. To je přece lev, ne? Ne to ne… Peti jsme ale raději noční cestu na záchod rozmluvili a po nějaké době klidně usnuli. Další den jsme se od rangerů dozvěděli, že přes kemp opravdu přecházel lev a ukazovali nám ještě jejich stopy.

Stopa lva a noha Peti...


Den třetí
Ráno jsme si přivstali a již v 6°° jsme vyrazili na ranní game driving. Co je vlastně tak úžasného na pozorování zvířat ve volné přírodě? No, obzvlášť tady v Africe, když vidíte mnoho druhů, které se objevují v našich zoologických zahradách, je nádherný pocit z té jejich obrovské svobody. Nekonečné pláně bushe, které jim skýtá útočiště i přirozené nebezpečí, zkrátka přírodní zákony zde probíhají, jak se patří přirozeně:-). Po návštěvě zoo mám vždy takový zvláštní pocit, na jednu stranu je člověk rád, že všechno viděl – měl to vyloženě předložené na stříbrném podnose, ale na druhou stranu, ty ploty…
Dnešní den měl několik menších zápichů a jeden větší na závěr.
Začnu těmi malými – při ranní projížďce jsme si to štrádovali po prašné cestě, když tu najednou jsme před námi viděli jasně a zřetelně pavoučí síť. Vlákna byla silná a lepkavá. Když jsme ji projeli, pavouk, který na ní předtím číhal na svou oběť, zůstal na opěradle přede mnou. Nikdy jsem tak zblízka snad neviděla takový druh pavouka – měl na sobě chlupy šedé a černé barvy a silné nohy. Naštěstí po mě nikdo nechtěl, abych položila na cestu:-). Náš průvodce to udělal za mě. Co mě opravdu šokovalo, jak opatrně jsme pavouka objížděli, abychom mu nezkřivili ani vlásek.
Během dnešní pauzy jsme naštěstí po ránu nedostali pivo, ale šálek čaje či kávy, dle výběru. Když vytáhli krabičku mléka, které bylo určeno do kávy, zvědavě jsem na něj koukla. Čekala jsem, kolik se ho vypotřebuje a potom jsem se asi hloupě zeptala, jestli bych si nemohla nalít trochu mléka do hrnku jen tak. Protože je tu mléko opravdu hodně drahé, nekupujeme ho, proto šálek tohoto nápoje je pro mě doslova poklad… tedy jako mnoho dalších věcí:-). Průvodce se sice na mě mírně zvláštně podíval, ale ke spokojenosti hostů samozřejmě přikývl.

Snídaně na safari...
Při zpáteční cestě jsme se opět rozhlíželi po okolí, co zahlédneme, když tu Peťa najednou v češtině vykřikla: „Kočka!“ – Chápejte, šelma. I když byl výkřik v češtině, náš řidič okamžitě zastavil a snažil se najít objekt Petina zaujetí. Když se za stromem objevila hrdě si vykračující opice, musela jsem vyprsknout smíchy. Zastavovat kvůli opici, které tu běhají všude okolo, a přímo v kempu nás, skoro bych řekla, otravují, no… Řidič a náš průvodce se na nás podívali, jestli opravdu chceme sledovat jednu opici nebo můžeme pokračovat dál. Peťa omluvně přikývla, že opravdu tato opice není natolik zajímavá, abychom s ní ztráceli čas a tak jsme pokračovali dál.
A udělali jsme dobře. Kousek opodál se páslo nádherné stádo slonů a opravdu blízko silnice! Byl to úžasný pohled. Jsou to tak krásná zvířata.



Po příjezdu do kempu jsme se rychle sbalili a byli odvezeni na Hook Bridge, kde staví dálkové autobusy mířící do Lusaky. V kempu, i předtím v Lusace na nádraží, jsme byli ujištěni, že mají jet minimálně 4, takže se nemusíme bát, že bychom se do Lusaky nedostali.
Tento most je důležitým mostem v NP, protože přes něj vede důležitá silnice vedoucí z Lusaky na západ Zambie do města Mongu. Proto je 24 hodin denně hlídán muži, kteří jsou placeni za jejich práci vládou.

Maringotka hlídačů...

Ti nám dělali společnost při čekání na autobus. Jedna hodina, dvě, tři, … Mezitím projel jeden autobus, který byl plný až po střechu, proto jsme čekali na další. Ale ty se nepřibližovali. Frekvence ostatních aut, jak je typické na takovéto silnice, bylo asi 1 auto za 20 minut!
Při čtvrté čekající hodině nám jeden z místních mužů řekl: „Vždyť ono je vlastně pondělí. V pondělí jezdí pouze 1 autobus směrem do Lusaky.“ Cože?!? A to tady celou dobu čekáme!

Od Lusaky nás dělilo více jak 220 km a potřebovali jsme se tam dostat již dnes. Proto jsme poprosili hlídku o pomoc, jestli bychom se mohli svézt s nějakým os. autem, které bude mířit naším směrem. Problém ovšem nastal, když se nám, jako wuzungu snažili najít nějaké pohodlné auto, a jen tak nějaké nesplňovalo podmínky, abychom se s ním mohli svézt. To už mi ale začali téct nervy. Potřebovali jsme se do tmy dostat domů, protože ulice Lusaky jsou v noci poměrně nebezpečné. Stoupla jsem si na kraj silnice a přesvědčila jsem jednoho muže z hlídky, že ten náklaďák, co právě přijíždí je pro nás ten nejlepší vehicle, který nás může dopravit do LSK. Po ujištění, že budeme opravdu v pořádku, i když nepojedeme „limuzínou“, nám pomohl hodit batohy nahoru do kabiny a ještě nám zamával.

"Náš" truck...

Uff. Tak to bychom měli. Už se konečně pohybujeme správným směrem. Řidiči trucku jeli už 4. den z Jihoafrické republiky a Lusaka byla jejich cílová stanice. Ač jsme jeli docela rychle, tma nás potkala na kraji Lusaky. Řidiči byli tak hodní, že nás hodili na výpadovku na Kafue Road, tedy silnici mířící z LSK na Livingstone, tedy silnici mířící do Makeni, tedy k našemu domovu do City of Hope.
Aby našich trablů nebylo málo, museli jsme řešit další problém. V City of Hope se oficiálně zavírá brána ve 20°°, kdy ji náš gateman zamyká a odchází. My jsme už během cesty věděli, že se do té doby tam nemáme šanci dostat. Proto jsme chtěli napsat Sr. Ryszardě, aby s tím počítala a třeba to našemu gatemanovi oznámila. Ale samozřejmě jako na potvoru se nám oběma s Peťou již vybil mobilní telefon a Stanovi tu česká SIM karta nevyhledala žádnou síť.
Tedy naším cílem bylo se as soon as possible dostat domů, abychom se vůbec dostali dovnitř.
Chytat naše lusacké minibusy ve tmě jsem do té doby ještě nezkoušela, ale každopádně v tom dopravním zmatku, který tu poslední dobou panuje, a bez veřejného osvětlení, to je opravdový zážitek. Nakonec se nám na 2x podařilo k bráně CoH dostat.
Samozřejmě brána byla zamčená. Vyřešili jsme to tak, že jsme pomohli Petě dostat se přes ni a ona potom skočila do konventu vyprosit klíče. Myslela jsem, že to bude horší dostat dovnitř.

„Sláva nazdar výletu, zmokli jsme, ale jsme tu!“


Album zvířat:
 aneb spíše na ochutnávku...

Waterbucks...
Impalas...

Puku...
Monkeys on the road...

Žádné komentáře:

Okomentovat