pátek 26. prosince 2014

Tanganyika...

Sepsáno dne: 22. 12. 2014

Poté, co City of Hope zesmutnělo, jelikož naše holky se rozjely na prázdniny, jsme se podle plánu vydaly s ostatními s dobrovolnicemi do Kasamy. Navštívit další projekt sester Salesiánek v Zambii, kde už 3 měsíce pracuje další česká dobrovolnice Petra, a samozřejmě objevit i další kouty této země.

Kasama je od Lusaky vzdálená 850 km. Z hlavního města není problém se tam dostat. Jezdí tam mnoho autobusových společností, stačí si jen vybrat čas a tu správnou. Cesta trvá kolem 13 hodin.

My jsme si s ohledem na šetření času vybraly autobus společnosti Jarazu, který jede přes noc. Z Lusaky odjížděl v neděli po 14°° a do Kasamy jsme dorazily asi ve 4°° ráno v pondělí. Před cestou nám počasí vyloženě nepřálo. V neděli ráno při mši sv. se rozpršelo tak silně, že se prašné cesty zaplavily vodou, protože půda pod návalem deště nestíhala veškerou závlahu absorbovat, a z okolí City of Hope, ale i ve městě, se stalo jedno velké jezero. Déšť bušil na plechovou střechu kostela tak silně, že nebylo slyšet vlastního slova, natož pak slova pana faráře.

Do kostela pro nás přijela sestra naším autobusem, abychom domů nemusely plavat. S Louisou nás čekala doma povodeň. Kvůli kořenům stromu, který stál před naším domkem, máme na verandě zvednutou podlahu tak, že veškerá voda stékala přímo do našeho obydlí. A co hůř – přímo do Lousina pokoje. Ta si ještě navíc předešlý večer již připravila věci, které si chce vzít s sebou do Kasamy na zem, proto není divu, že teď všechny plavaly ve vodě. Mezitím co chudák nadávala na nespravedlností světa a na zambijské období dešťů, snažila jsem se veškerou vodu vyhnat zpátky ven. Jakmile jsme náš „domácí bazén“ odklidily, mohly jsme se konečně začít rychle připravovat na náš týdenní odjezd.

Díky tomuto počasí jsem mohla slavnostně vytáhnout své pohory, které do té doby relaxovaly ve skříni:-) – přeci jen sandály jsou do horka praktičtější, co si budeme povídat… Ale na nádraží nás naštěstí odvezl náš řidič Nathan, proto jsme byly ušetřeny složitého cpaní do místních minibusů s našimi zavazadly.

Autobus měl samozřejmě hodinu zpoždění. Ale co jed důležitější, opravdu přijel a my se do Kasamy dostaly.

Kasama patří mezi největší města Severní provincie, ale velice mile mě překvapila svou malostí. Nenajdete tu jediný věžový dům. Kolem dokola jsou domky s plechovou střechou, které se lesknou ve slunku jako démanty. Lidé tu mluví samozřejmě taky anglicky, ale ne v nyanja, jako jsme zvyklé z Lusaky, nýbrž v bemba. Což znamená, že místní pozdravíte: „Muli shani?, “ a oni Vám velice nadšené odpoví: „Bwino shani“. Dokonce tak rádi, že hned automaticky v bemba pokračují v konverzaci dál, protože si myslí, že tento jazyk ovládáte.

S cedulí Laura Center v Kasamě...

Sestry nás tu velice mile přivítaly. Komunita je tu velice pestrá – tím myslím mezinárodní, zastoupena je tady: Indie, Kongo, Irsko a Keňa. Sestry tu mají Laura Girls Secondary School a internát pro holky, které tuto školu navštěvují.

Pondělí jsme náš výlet zahájily návštěvou vodopádů Chishimba, které leží 30 km od Kasamy. Ale protože povídání o tomto mírně ukvapeném výletě by vydalo na další článek, přidávám jenom fotku a doporučení, že pokud vyrazíte do Zambie a budete mít příležitost se dostat na její sever, určitě je nevynechejte. V tomto období jsou dokonce mnohem hezčí a plnější vody než známé Viktoriiny vodopády.
Chishimba falls...


Jenom ještě podotknu, že na základě tohoto výletu se naše česko-německá (Teresu z Rakouska počítám jako němku:-)) výprava rozdělila na českou a německou. Ale nebojte se, nerozhádaly jsme se.

V úterý ráno jsme se s Péťou vydaly na cestu na sever. K městečku Mbala a Mpulungu, které leží u jezera Tanganika. Při této cestě jsme měly příležitost vyzkoušet stopování v Africe. Ne, že bychom hned automaticky počítaly s tím, že budeme cestovat tímto způsobem. Ale náhoda tomu chtěla, že nám to připadalo jako momentálně nejlepší řešení. Ze 167 km do Mbaly jsme stopem ujely 50 km:-), což považuji za úspěch, když po silnici (u nás by velikostí, i kvalitou kupodivu, odpovídala silnici I. třídy), na které jsme stály, po ½ hodině projelo asi 5 aut, 50 kol:-) a šesté auto nás vzalo. Svezlo nás do Nseluky – 48 km, kde končilo svoji cestu. Když jsme vystoupily, vypadalo to tam jako na konci světa. Kolem nové velké silnice, která vedla stále rovně na sever, bylo pouze pár domků. Tak jsme se opět vydaly pěšky podél silnice, s tím, že až pojede auto, tak ho zkusíme zastavit. Ale místo aut jsme potkávaly děti s motyčkami, tatínky vedoucí kolo obsypané dětmi, maminky táhnoucí na zádech v chitenge dítě a ruce plné tašek, … A všichni nás mile zdravili a usmívali se na nás a popřípadě se nás zvědavě ptali, kam to s těmi batohy kráčíme – „Do Mbaly…, “ zněla naše odpověď a oni se rozesmáli ještě víc. Asi po ¼ hodině chůze konečně projíždělo první auto – zvedly jsme ruku – a ono hned zastavilo. Byl to taxík:-). Ale protože už vezl jednu paní a popovezl nás asi 2 km, daly jsme mu pár mincí, co jsme našly, poděkovaly a pokračovaly. Když pak projížděl autobus, na který se nám ráno v Kasamě nechtělo hodinu a půl čekat, zastavily jsme ho, usmlouvaly cenu na polovinu původní a nechaly se dovést až do Mbaly.


Tam jsme navštívily Moto moto muzeum. Je to jedno ze 4 zambijských muzeí (jednoho z „brášků“ už jsme navštívili v Livingstonu). Překvapilo nás, že stojí asi 4 km za městečkem – uprostřed polí a přírody. Vede k němu akorát jedna krkolomná prašná cesta. Díky naší rezidenci jsme zaplatily směšné K 2 a mohly si prohlédnout historii Zambie, její kulturu a výstavu o společenství Catholic Women v Zambii. 


Jsem ostuda, ale až tady jsem se dozvěděla, že Emil Holub byl mezi úplně prvními cestovateli, který měli příležitost projít oblastí dnešní Zambie.

Ještě ten den jsme se přemístili do Mpulungu, kde jsme přespali v Nkupi lodge, kterou nám doporučil jeden známý z Kasamy, od kterého jsme si na cestování vypůjčily i stan a spacáky, díky čemuž jsme zde mohly přespat mnohem levněji.

Večer jsme se tu setkaly s naší německou „polovičkou“, která se za pomocí taxíku a autobusu dopravila do stejné lodge.

Další den dopoledne jsme s Péťou nakoupily chleba a pitnou vodu na 2 dny, plechovku fazolí a plechovku rybiček v hot chilli omáčce. Potřebovaly jsme s sebou nějaké jídlo, ale místní potraviny mnoho potravin nenabízely. Mnohem lepší výběr byl mýdel a jiných saponátů.


Ještě ráno jsme si prošly místní rybí trh, kde se mísí vůně ryb s vůní čisté vody Tanganiky, s pohledem na taxikáře umývající na břehu jezera svá auta, ženy prodávající hromádky mang za neuvěřitelně nízké ceny (10 mang = K 1), sušící se kapenty rozložené na betonu (Tento druh ryb se endemicky objevuje pouze v tomto jezeře. Ale protože kapenty se jí po celé Zambii v hojném množství byly nasazeny i u nás na jihu v Kariba lake.), rybáři vylévající vodu ze svých lodí, atd… Krásná atmosféra.

Koše na kapenty...

Jednou z těchto lodí jsme pluly...



Sušící se kapenty...

Před polednem celá naše výprava naskočila na rybářskou loď směřující do vesnice Nyamba, která leží na břehu jezera, pod vodopády Kalambo, které byly naším cílem. Všechny jsme se nahrnuly na příď lodi. Místní zvolili pozice k sezení spíše v zadní části lodi, u motoru. Až později jsme pochopily proč. Čím dál tím víc od břehu se začaly silně zvedat vlny. Protože loď nebyla nějaká veliká, žádný „vlnoborec“, voda si s námi parádně zahrávala. S holkama jsme se snažila pevně držet, abychom se z lodě nevysypaly ven. Pohled na nás v místních vzbudil velký zájem. I když mluvily v lungu (to je další ze zambijských jazyků, který se vyskytuje v této oblasti), pochopily jsme, že se sází o to, která z nás – z muzungu – bude první ve vodě:-). Abych řekla pravdu, dalo nám to zabrat, abychom jim neudělaly radost. Ale batohy i my jsme zůstaly v lodi. Jen nás několik vln dost ošplouchlo, ale dolů nežuchla žádná.


Po cestě jsme měli několik zastávek u břehů jezera. V podstatě kolem dokola Tanganiky je mnoho a mnoho vesnic, ke kterým je možný přístup pouze „od vody“. Proto si taky zachovávají tak svérázný, my bychom řekli typicky africký, ráz. Rybářské lodě vyplouvají do Mpulungu s vesničany nachytanými rybami pouze 3x do týdne – v pondělí, ve středu a pátek.

Ve vlnách...

Na každé zastávce vystoupilo vždy několik z vesničanů. Až jsme zbyly s holkami v lodi samy. Kormidelník, který ovládal motor, nám doporučil, abychom si nyní sedly na zádi. A opravdu to byl rozdíl. Loď na této straně tolik nehoupala a navíc se tu i lépe udržovala rovnováha.

Když jsme dorazili do vesnice Nyamba, připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus, po objevení Ameriky. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale když vyskočíte z lodi a sejde se celá vesnice, aby si Vás prohlédla, děti se seběhnou a jeden přes druhého křičí: „Muzungu, muzungu, muzungu, muzungu, …,“ a potom se Vás letmo snaží dotknout, a když zjistí, že jim neublížíte, chytne Vás za ruku první, druhý, třetí, až máte kolem sebe takový shluk, že se nemůžete ani pohnout. Anglicky Vám rozumí maximálně Hello!, ale jinak stále štěbetají ve Vámi neznámém jazyce. Nakonec jste rádi, když mezi těmito domorodci najdete někoho, s kým se dá jakž takž anglicky dorozumět – tudíž pochopí, co mu říkáte a Vy zase pochopíte jeho:-). Neuvěřitelný zážitek…



Opět došlo k rozdělení naší výpravy. Protože Teresa se potřebovala do Kasamy vrátit již další den, německá část se vydala, za doprovodu domorodých průvodců, ke Kalambo falls již dnes. My s Péťou jsme se vydaly podél pobřeží k ubytování, které nám doporučil náš irský přítel. Když jsme asi po 800 m dorazily k písečné pláži s palmami a rákosovými domky na dřevěných kůlech, kterýžto obrázek se podobal fotkám z luxusních dovolených v Karibiku, nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Tady budeme opravdu spát?!? Dvě noci? Páni! Tomu říkám dobrovolnictví v Africe:-).

Na dovolené v Africe:-)...

Postavily jsme si stan pod střechou jedné insaky. A zbytek odpoledne jsme využily ke koupání v průzračné sladké (! jako odrozené na českých rybnících - pro mě velice důležité:-) !) vodě a vychutnávání si absolutní samoty a klidu. Ráj na zemi opravdu. Akorát jsme se s Petrou shodly na tom, že toto místo by bylo ideální na líbánky, tudíž nám tu každé někdo zásadní chyběl:-). Ale užily jsme si to moc. Já jsem si po 4 měsících konečně zaplavala a ještě ke všemu v takovém prostředí!


Jediným nedostatkem byla pitná voda, která tu nebyla. Naštěstí jsme s tím počítaly a koupily si ji v PET lahvích.

Další den jsme si vyhradily pro návštěvu vodopádů. Ráno nás přišli navštívit kluci – Patrick a Kefas, kteří včera doprovodili Němky. Chtěli nám taktéž nabídnout své průvodcovské služby, ale protože za ně samozřejmě chtěli nějakou finanční odměnu – ve výši K 50, musely jsme je s velkým díky odmítnout. Snažily jsme se jim vysvětlit, že je to pro nás hodně peněz, když si tu peníze jako dobrovolnice nevyděláváme. A tak jsme se na cestu vydaly samy.
Patrick, Petra a Kefas...
Ale hned ve vesnici nás doběhli, s tím, že kvůli zachování dobré pověsti o zambijské pohostinnosti nás musí doprovodit. A také se strachovali, že někde zabloudíme. Cesta k vodopádům samozřejmě není značená a z hlavní cesty odbočuje mnoho stezek, po kterých bychom mohly zbloudit.
Panorama s vodopádem Kalambo...
Vyrazili velice rychlým tempem, tak jsme s Petrou měly co dělat, abychom jim stačily. Po cestě jsme potkávali nebo slyšeli vesničany pracující v lese okolo – na uhlí, kácí dřevo na lodě, na stavění domků, …, a také děti nosící těžké pytle plné mang, které natrhaly. Tím jsme se i dozvěděly, že tu nemají školu. Rodiče se snaží děti učit doma. Na střední školu z celé vesnice, která má 700 obyvatel, chodí pouze Patrick!
Na vrcholu...
Asi po 2 hodinách chůze jsme se dostali k vodopádu. Leží přesně na hranici s Tanzanií, je vysoký 221 m a řeka, která z něho vytéká, míří do 4 km vzdáleného jezera Tanganika. Po dosáhnutí „vrcholu“ vodopádu, aneb místa, ze kterého voda padá do údolí, jsme si společně s našimi průvodci dali mangovou svačinu. Zároveň jsme se tu s nimi rozloučily. Přesvědčily jsme je, že zpáteční cestu určitě zvládneme samy, a že bychom tu rády strávily nějaký čas, a je zbytečné, aby tu seděli a čekali na nás.



Naše kochání ofocování zabralo další 2 hodiny:-). Poté jsme se vydaly na zpáteční cestu. Po cestě jsme potkaly děti, které za námi několik set metrů běžely a jediné angl. slovíčko, které uměly, bylo sweets. To nás s Péťou docela mrzelo. Ale bohužel je to tak – ke slovu muzungu tu v Africe neodmyslitelně pro děti patří slovo sweets (sladkosti). A už proto, abychom tento mýtus o běloších, kteří stále něco černouškům rozdávají, vymýtily, i kdybychom nějaké ty sladkosti měly, žádné bychom jim nedaly.
Pohled na jezero a vesnici Nyamba...
"Muzungu, give me sweetie!"
Tanganyika a nosiči mang...





Zbytek dne jsme strávily jak jinak než – koupáním a plaváním v naší Palm‘s Beach:-).

Páteční ráno jsme měly v plánu opět odjet s rybářskou lodí zpět „do civilizace“. Protože jsme si nebyly přesně jisté, v kolik loď, která vyplouvá ze zambijsko-tanzanské vesnice Chipwa, dorazí ke břehu naší vesnice, raději jsme si přivstaly. Někdo nám totiž tvrdil, že tu loď bude už kolem 6°° a jiný zase až v 7°°. Ale jak už jsme si tu zvykly – vždy je mnohem lepší počkat, protože na nás nic čekat nebude.
Tak už jsme po 5:30 dorazily k místu, kde jsme před 2 dny přistáli. Vesnice už samozřejmě byla na nohou. Vstává se tu se sluncem, se kterým se tu chodí i spát.
Kolem nás se po chvilce seběhl hlouček dětí. Nejdřív jsme se tak vzájemně okoukávali. Poté, když jeden z nich napsal do písku 40 a řekl fourty, čupla jsem si k nim a začala je zkoušet z počtů a posléze i z písmenek. Dost mě to bavilo. V takovémto prostředí si většina mých přátel představovala, že budu po celý rok, ale opak je pravdou:-). I pro mě toto byla vzácnost. Tabule – písečná pláž, kolem pobíhající kuřata a slepice, cihlové domky s rákosovou střechou, díra v zemi a kolem rákos – jako suchý záchod, ženy umývající hrnce špinavé od nshimi v jezeře, muži poslouchající jediný kontakt s civilizací – radio vysílající z Mpulungu v lungu, batole hrající si v písku s plechovkou, kterou tu wuzungu (mn. č.) místním nechali na drobnosti, …

S dětmi z vesnice zkouším, jaká umí písmenka...

Loď nakonec dorazila v 7:30… Naskočily jsme mezi sítě a bedýnky s rybami a připojily se k vesničanům mířícím prodat jejich úlovky či nakoupit nějaké suroviny na trhu v Mpulungu. Ráno byla hladina jezera jako zrcadlo, proto a naštěstí jsme neskončily mezi rybami – ani ve vodě ani v lodi.

Když jsem vytáhla opalovací krém, kterým jsem si chtěla namazat ramena, která jsem si už při cestě tam úspěšně spálila, upřely se na mě zraky všech cestujících. Nikdo z nich nemohl pochopit, proč když už jsem tak dost bílá, bych si na sebe měla plácat ještě další bílou vrstvu. Jediná žena, která mluvila lámaně anglicky, se mě zeptala, co právě provádím. Tak jsem jí vysvětlila, že naše kůže není tak odolná proti slunku, jako ta jejich, proto, aby se naše kůže nespálila, musíme na sebe mazat ochranný krém. To docela pochopila a poté, když to přeložila i ostatním, nepřipadala jsem si už tolik jako úplný blázen:-).


Několik kilometrů před přístavištěm jsme se na vodě potkaly s pramicemi s muži, kteří od nás odkoupili část ryb. Obdivovala jsem je, jak dokážou balancovat rozkročení mezi dvěma houpajícími se loděmi a ještě přitom přesypávat těžké bedýnky s rybami z jedné lodi do druhé. Problém při obchodu nastal, když se nemohla prodávající a kupující strana dohodnout na ceně. Asi po půl hodině dohadování, kdy jsem málem dostala mávající chitenge přes obličej, když se i jedna rozhořčená žena, připojila do sporu, jsme tam museli nechat jednoho z mužů, který se dohadoval dál, a naše loď plula do přístavu.

Tam nastal pro mě další neočekávaný zmatek. Jakmile jsme se dotkli břehu, přiběhl dav lidí, kteří se začali prát o sušené ryby, které jsme vezli. Loď se kymácela a já se snažila popadnout svoji krosnu a dostat se pokud možno celá na břeh a najít Peťu, která opustila loď rychleji než já. Živá a zdravá jsem vyvázla a tak jsme se mohly vydat na autobusové nádraží, kde jsme si koupily lístek do Kasamy.


Můj Wolf na cestách...

Jako zrcadlo...

Sezóna mang je tu teď v plném proudu, obzvlášť v Severní provincii...
Když jsme přesně v 11°°, jak bylo napsáno na lístku, odjížděly v poloprázdném autobuse, vyděšeně jsem vyhrkla na Peťu: „Počkej, vždyť ještě nejsme plný! A my jedeme přesně v jedenáct?!?“ Ta se mi začala smát a dodala, že to je přece „normální“, ne?

Asi mi už ty africké zvyky zalézají pod kůži…

Posílám pozdrav od Tanganyiky!


Žádné komentáře:

Okomentovat